Filosofie na temný způsob

Filosofické knihy jsou zpravidla chápány buď jako fragmenty konkrétních myšlenkových směrů a tendencí, nebo jako zdánlivě samostatná díla, která však stojí v dlouhé řadě dalších děl snažících se nově odpovědět na stejné otázky. Na filosofické knihy se ale můžeme podívat i literárním pohledem, tedy optikou způsobu jejich konstrukce. Ostatně jaký lepší důkaz konečnosti lidského rozumu můžeme najít než nedokončenost nejrůznějších projektů, jejichž rozuzlení nám nebylo dopřáno se dočkat, ať už vinou autorovy smrti nebo jeho myšlenkového selhání? Platí to beze zbytku například o Marxově Kapitálu (1867–1894, česky 1953–1956), Heideggerově Bytí a čase (1927, česky 2002), Adornově Estetické teorii (1970, česky 1997) nebo třeba o Benjaminových Pasážích. Jiné filosofické knihy se zase myšlence nějakého konce a počátku vymykají úplně, například díla francouzského dua Gilles Deleuze – Félix Guattari, ale také většina prací Slavoje Žižeka nebo aforistické knihy Friedricha Nietzscheho. Kolem svých klíčových témat – mají­-li jaká – opisují krouživé pohyby, od nichž si čtenář slibuje závěrečné vyvrcholení, ale to nepřichází. Tvoří tak fragmenty v silném slova smyslu: nemají začátek ani konec, protože začínají a končí vždy uprostřed jako střípek obrovské mozaiky, která přesahuje hranice naší perspektivy. Mnoho klasických knih je naopak psáno s až pedantskou pečlivostí, odpovídající jejich budovatelskému úsilí, jelikož jejich smyslem není nic jiného než konstrukce systému. Takovým myšlenkovým architektem byl Spinoza ve své Etice (1677, česky 1977) nebo Hegel ve Fenomenologii ducha (1807, česky 1960).

Temné tajemství

A nakonec jsou filosofové, které můžeme nejlépe charakterizovat jako pyromany, protože pro jejich myšlení je charakteristické, že svoji složitě postavenou budovu na závěr sami podpálí. Za patrně nejznámějšího představitele takové tendence v moderní filosofii lze považovat Ludwiga Wittgensteina. Ve svém raném díle Tractatus Logico­-Philosophicus (1921, česky 1993) po celou dobu buduje zdání, že v něm snad jde o logickou analýzu jazyka, aby v několika posledních sentencích promluvil o ukazujícím se „Das ­Mystische“ a etickém smyslu celého svého počinu, ústícího do okřídlené věty „O čem nelze mluvit, o tom se musí mlčet“.

Do této kategorie snad můžeme zařadit i poslední knihu Miroslava Petříčka Filosofie en noir. Závěrečné lakonické tezi „Osvětim neexistovala proto, aby se o ní psaly působivé filosofické rozpravy“ totiž předchází tři sta stran právě takové rozpravy. Ta mapuje některé z cest evropské (kontinentální) filosofie, která sice taktéž podstoupila „jazykový obrat“ jako její angloamerická sestra, nicméně iniciačním dílem se pro ni stal spíše Kurs obecné lingvistiky (1916, česky 1989) Ferdinanda de Saussura než texty analytické filosofie jazyka. Půdu evropského kontinentu tak autor opouští v zásadě jen při reflexi teorie znaků v podání amerického pragmatika Charlese Sanderse Peirce.

Důvod, proč na stránkách Filosofie en noir v zásadě nevycházíme z mentálního horizontu Evropy, je ale jiný. Temnota v názvu označuje především skličující čerň události holocaustu, představující neprostupnou půdu, ze které vyrůstaly ponuré květy evropské poválečné filosofie. Transformaci filosofie v její postmetafyzickou variantu, o niž tu běží, můžeme chápat jako proměnu racionality skrze ochotu nechat se prostoupit temnotou tajemství, která není regresivním tmářstvím, ale odporem vůči oslepujícímu světlu osvícenského rozumu, jehož dialektika nás zavedla až do plynových komor. Holocaust nás naučil, že myšlení se musí naučit svědčit o nevypověditelném, protože představa, že zkušenost holocaustu lze sdělit, nebo dokonce spočítat, je neudržitelná. A právě různé linie evropského myšlení cítily nutnost nechat se touto událostí transformovat, a to směrem od představ o jednotě myšlení a bytí, které se mělo podílet na totalizujícím identitářství, ústícím do Osvětimi, k myšlení ne­-identity Jiného.

Chybějící Heidegger

S Wittgensteinem a jeho dědici se tu tedy nesetkáme. Petříček čtenáře naopak provádí Husserlovou fenomenologií, kterou si, jako jemu vlastní tradici, klade za cíl kriticky a nově potvrdit. K tomu využívá Adornovu negativní dialektiku, etický obrat ve filosofii Emmanuela Lévinase, Derridovu dekonstrukci, ale také brakové detektivní romány, s jejichž reflexí jsme se mohli u Petříčka setkat už v jeho knize Majestát zákona (2001), nebo literární díla Maurice Blanchota a Samuela Becketta.

Na Petříčkově knize je ale zajímavé nejen to, co v ní je, ale i to, co v ní není. Těžko například nalézat odpověď na otázku, proč tak málo místa věnuje Heideggerově filosofii. A to zvlášť tehdy, když hledá společnou inspiraci pro mnoho jmen, kterým je jinak v knize věnována pozornost neskonale větší, ať už se jedná o Derridu, Foucaulta, Lyotarda nebo Lévinase. Samotný Adorno se do Heideggera ostře obouvá nejen ve známém spisu Žargon autenticity (1964, česky 2015), ale prakticky v celé první polovině Negativní dialektiky (1966). Stejně tak o Heideggerově komplexním a kritickém vztahu k Husserlovu dílu tu stěží nacházíme více než zmínku, a to navzdory Petříčkovu přitakání obratu k časovosti a dějinám ve fenomenologii a jeho přesvědčení o nutnosti vyrovnat se s krizí evropské racionality. Jako kdyby tu v autorově podání Heidegger tvořil ono temné nevypověditelné jádro, na které ukazují prsty jednotlivých filosofů, aniž by jim bylo dovoleno vyslovit jeho jméno nahlas.

Podobně překvapující je ale i fakt, že jakkoli se autor poměrně zevrubně věnuje pojmu událost, který tvoří jeden z nosných pilířů celé knihy, prakticky obchází Deleuze, který je společně s též nepřítomným Alainem Badiouem teoretikem události par ­excellence. Tím, že Petříček oba zmíněné myslitele v zá­­sadě obešel, uzavřel si mimo jiné cestu k pojmu mnohosti, který se ocitl v centru debat o možnosti konstrukce otevřeného myšlení v modelech, které jinak Petříček vnímá jako východisko z metafyzického identitního myšlení. Snaha vystačit si při analýzách pojmu modelu se skicami, které v tomto ohledu vypracovali Adorno a Benjamin, je možná až kontraproduktivně skromná.

Filosofie, věc veřejná

Miroslav Petříček si během mnoha let svého působení získal pověst „populárního filosofa“, přístupného formou svého psaní, který s elegantní srozumitelností osvětluje jinak mnohdy temnou současnou filosofii. To lze říct o jeho knihách Úvod do současné filosofie (1991) nebo Myšlení obrazem (2009), o Filosofii en noir to ale v žádném případě neplatí. Pokud podtitul knihy Myšlení obrazem mohl ještě znít Průvodce současným myšlením pro středně nepokročilé, Filosofii en noir už lze bez důkladné znalosti fenomenologické a poststrukturalistické filosofie porozumět jen stěží.

Nic to nemění na tom, že Petříček zůstává jedním z mála českých filosofů, kteří se nebojí vystupovat na veřejnosti, nebo dokonce podporovat konkrétní politiky (v loňském roce se rozhodl stát součástí poradního týmu tehdejšího kandidáta na prezidenta Michala ­Horáčka). Česká republika zkrátka není Francie, kde je veřejná angažovanost filosofů považována v podstatě za nedílnou součást jejich řemesla. A ještě to tak patrně nějakou dobu zůstane. Vzhledem k tomu, že významnou část české filosofické obce tvoří „heideggeriá­­ni“, kteří mají v poslední době plné ruce práce s Heideggerovými kontroverzními deníky z let 1931 až 1941, které jsou postupně vydávány pod názvem Černé sešity, můžeme spíše očekávat, že se do svých akademických ulit před veřejným míněním schovají ještě hlouběji, ačkoli by jinak k postidentitnímu myšlení měli hodně co říct.

V jednom z rozhovorů k právě vydané knize se Petříček každopádně svěřil se svou motivací k filosofické práci, kterou je v zásadě rozhořčení vyrůstající ze situace, v níž se pohled na okolní svět stává nesnesitelným. Vzhledem k tomu, jak „působivou filosofickou rozpravou“ jeho nová kniha v konečném důsledku je, nedávalo by smysl přát mu pevné nervy. Naopak lze doufat, že pohár jeho trpělivosti bude přetékat častěji.