Kde kvete násilí

Téma románu Kde kvete tráva (Sonjoni on­­da, 2014) jihokorejské spisovatelky Han Kang, kterou čeští čtenáři mohou znát díky překladu její prózy Vegetariánka (2007, česky 2016), komplikuje naše představy o situaci na Dálném východě. Tento prostor si totiž většinou spojujeme s brutálními autoritářskými režimy v Číně a Severní Koreji, válkou ve Vietnamu, případně se smutnou rolí, kterou během druhé světové války sehrálo Japonsko. Jižní Koreu jsme si zvykli chápat jako ostrůvek svobody a demokracie uprostřed zběsilého a rozbouřeného moře. Kniha Kde kvete tráva ale tato naše přesvědčení problematizuje. Věnuje se totiž masakru, jejž spáchal v roce 1980 jihokorejský režim na protestujících v Kwangdžu, třetím největším městě země.

V mezivládí po zavraždění diktátora Pak Čong­-huie v roce 1979 vypuklo v jihokorejské společnosti takzvané soulské jaro. Zesílily během něj protesty studentů a dělníků nespokojených s autoritářskými praktikami státu, které Pak zosobňoval. Demonstrující vystupovali proti cenzuře a stannému právu, požadovali demokratizaci jihokorejského režimu a lepší pracovní podmínky. Právě smrt diktátora dodala nespokojeným občanům pocit, že je možné zemi reformovat a změnit její směřování. Přechodná reprezentace v čele s generálem Čon Tu­-hwanem se však rozhodla masivní protesty brutálně potlačit. Obyvatelé se odhodlali k ozbrojenému povstání a podařilo se jim vyhnat armádu z města. Po deseti dnech byl však jejich odpor zlomen vojenským masakrem. Pro jihokorejskou společnost se události z Kwangdžu staly tabu a následujících dvacet let se o nich takřka nesmělo mluvit. Dnes oficiální místa přiznávají asi dvě stě obětí, kdežto přeživší mluví až o dvou tisících mrtvých. Generál Čon Tu­-hwan se po masakru stal na dalších osm let novým diktátorem, a udělal tak smutnou politickou tečku za reformním hnutím.

Za vším hledej komunisty

Kniha Han Kang zpřítomňuje tuto temnou kapitolu z nedávných dějin a zároveň dokládá, že se v jihokorejské společnosti něco mění. Ostatně v době vydání byla prezidentkou Jižní Koreje Pak Kun­-hje, dcera zavražděného diktátora Pak Čong­-huie, a její korupční skandál odstartoval v roce 2016 vlnu protestů, které vyvrcholily jejím sesazením z funkce. Pak Kun­-hje byla nedávno dokonce odsouzena ke čtyřiadvaceti letům vězení. Ve stejném roce se v Kwangdžu uskutečnilo i velké mezinárodní bienále výtvarného umění, jehož hlavním tématem bylo právě místní povstání. Až dnes se tedy jihokorejská společnost naplno odhodlala ke konfrontaci se svou vlastní minulostí.

Expozice románu připomene snímek Joshuy Oppenheimera Způsob zabíjení (2012). I ten totiž obrací klasický narativ o Dálném východě a soustředí se na masakry indonéských komunistů, páchané v šedesátých letech paramilitárními organizacemi. Přestože bylo indonéské antikomunistické běsnění mnohem brutálnější a mluví se až o milionu obětí, princip je velmi podobný. V obou zemích totiž násilí na vlastním obyvatelstvu odstartoval strach z mezinárodního komunistického hnutí a představa, že za levicovou opozicí stojí mezinárodní intriky Čínské lidové republiky, která chce v zemi uskutečnit převrat. Postavení levicových kritiků jihokorejského režimu navíc komplikoval i nedávný válečný konflikt, který vyústil v rozdělení země na „komunistický“ Sever a „demokratický“ Jih. Legitimní levicové požadavky studentů a dělníků tak byly vždy čteny jako potenciální ohrožení ze strany severních sousedů a jako intervence komunistických zemí do vnitřních záležitostí státu.

Krvavý řetěz

Han Kang má však k povstání v Kwangdžu také osobní vazby. Pochází odtud její rodina, která se s tehdy desetiletou Kang odstěhovala do Soulu jen několik měsíců před vypuknutím nepokojů. V jedné z posledních kapitol dokonce vystupuje sama autorka, která se vrací do rodného domu a snaží se zrekonstruovat, co se stalo s lidmi, kteří se do jejich domu nastěhovali hned poté, co s rodinou odešla do Soulu. I na místě jejích dětských vzpomínek totiž nalezneme stopy krvavého dědictví povstání v Kwangdžu. Pokud se rozhodneme trochu psychologizovat, můžeme tyto historické události chápat jako prvotní impuls, který jihokorejské spisovatelce vymezil její hlavní literární téma. V mezinárodně úspěšném románu Vegetariánka totiž pátrala po kořenech zla v lidských bytostech a věnovala se otázce, proč se lidská společnost nedokáže vymanit z koloběhu násilí, jež se přenáší z generace na generaci.

Sama Han Kang v rozhovorech mluví o obou knihách jako o dílech, jež se vzájemně doplňují. Zatímco Vegetariánka celé téma uchopuje v alegorickém příběhu mladé Jonghje, která chce ze začarovaného kruhu násilí uniknout odmítáním konzumace masa a sní o tom, že se jednoho dne přemění v rostlinu, Kde kvete tráva je historický román, který podobné téma zkoumá na konkrétní historické události. V povstání v Kwangdžu můžeme sledovat celý řetězec násilných aktů, jež vedou jen k dalšímu násilí. Korejská válka rozdělila zemi na dva samostatné státy, což mělo za následek nástup antikomunistické diktatury v Jižní Koreji. Její existence vedla k ozbrojenému povstání studentů a dělníků, které smetla brutální reakce armády. A krvavý masakr zase v přeživších a příbuzných obětí zažehl touhu po pomstě. Pozitivními hrdiny knihy jsou v tomto ohledu pouze mladí povstalci, kteří se rozhodnou vzdorovat armádní přesile a v obleženém městě je s puškou v ruce drží jen odhodlání postavit se zlu a bojovat za ušlechtilou myšlenku, přestože ze svých zbraní nakonec nikdy nevystřelí a jsou bez boje zavražděni. Jejich čistý vzdor však žije dál v pokroucené podobě v mysli příbuzných, kteří se nedokážou s jejich zbytečnou a krutou smrtí smířit.

Nikomu nic neusnadnit

Podobně jako Vegetariánka i Kde kvete tráva vyniká svou kompozicí. Jedná se v podstatě o sled několika povídek propletených v komplexní tvar. Han Kang po čtenáři požaduje velkou pozornost a nic mu neulehčuje. Do každé kapitoly tak vcházíme jako do zcela nového světa, jehož souvislost s celkem díla musíme sami aktivně utvářet. Han Kang není nikdy doslovná, nevrací se k dříve řečenému a nepodtrhuje důležité momenty, aby tak zvýraznila jejich spojitost. Je tedy na čtenáři, aby složil knihu dohromady. Jednotlivé kapitoly jsou navíc relativně stylově různorodé a střídají se v nich perspektivy, mezi nimiž nechybí ani pohled zavražděného chlapce ležícího v masovém hrobě. Jihokorejská spisovatelka opět prokazuje své pevné zakořenění v korejské literární tradici (mimochodem, její otec i bratři jsou také známí spisovatelé) a její úsporný styl nemá daleko k jazykové kondenzaci, jež je vlastní především poezii.

Je samozřejmě otázka, zda může tato kniha zopakovat mezinárodní úspěch Vegetariánky, která v roce 2016 získala i prestižní Mezinárodní Man Bookerovu cenu. Na rozdíl od ní je totiž nový román pevně svázaný s jihokorejským kontextem a složitá kompozice vyžaduje poučeného čtenáře. Vegetariánka je se svým nadčasovým tématem i méně roztříštěným a sevřenějším vyprávěním rozhodně čtenářsky přístupnější. Kde kvete tráva je naproti tomu nekompromisním a odvážným literárním dílem, které nic neusnadňuje čtenáři ani jihokorejské společnosti.

Autor je literární kritik a redaktor Alarmu.