Když je demokracie stupidní

České divadelní festivaly objevily režie bo­­sensko­-chorvatského radikála Olivera Frljiće a během posledních tří sezon s nimi začaly seznamovat domácí publikum. Pionýrské uvedení, inscenaci Černá zem pohltí toho, kdo odstoupí zrádně! (2010) divadla Mladinsko, zprostředkoval Festival Bazaar v roce 2017, povšimla si ho ale jen část divadelní obce. Obdobně tomu bylo i na festivalech Divadelní Flora Olomouc a Palm Off Fest, kde se představily inscenace Balkan macht frei (2015) mnichovského Residenztheateru a Prokletí (2017) varšavského Teatru Powszechného. Pražská repríza Prokletí na rozdíl od uvedení na Divadelním světě Brno 2018 nevzbudila větší kontroverze, nebyla totiž poznamenaná manévry šikující se radikální pravice, takzvaných Slušných lidí. Ti měli především spadeno na další Frljićovu inscenaci, Naše násilí a vaše násilí (2016). Mediální humbuk doprovázený trestními oznámeními katapultoval divadlo na titulní stránky novin, což je v Česku věc nevídaná, a Olivera Frljiće mezi ostře sledované tvůrce.

Herec s migračním pozadím

Zatím naposledy se mohli čeští diváci s Frlji­ćovou prací konfrontovat na právě uplynulém ročníku mezinárodního setkání divadel střední Evropy Palm Off Fest. V rámci festivalu byla uvedena inscenace GOЯKI – Alternativa pro Německo? (2018) berlínského Divadla Maxima Gorkého. Ta svým názvem odkazuje ke stejnojmenné ultrapravicové straně, která svůj program opírá o euroskepsi, populismus a islamofobii a postupně se stala třetí nejsilnější v zemi, což byl pravděpodobně důvod, proč se dostala do režisérova hledáčku. Divadlo je pro Frljiće významnou společenskou institucí a jeviště tribunou k demonstraci názorové plurality. Polemikou svého druhu je i berlínská GOЯKI – Alternativa pro Německo?. Režisér v ní vychází z reálné filosofie Divadla Maxima Gorkého jakožto scény společensky angažované a otevřené vůči menšinám, proto v inscenaci operuje s termínem herec s migračním pozadím.

Po úvodní forbínové prezentaci jednotlivých aktérů, typickém prologu Frljićových inscenací, kde režisér záměrně rozostří hranice mezi realitou a fikcí, se mezi sebou začnou herci dohadovat, kdo představuje v souboru menšinu a kdo většinu. Ukazuje se, že stejně jako může být herec tmavé pleti minoritou v německém divadelnictví, může být herečka bílé pleti v Divadle Maxima Gorkého vnímána jako Němka na splnění kvóty. Šestice protagonistů sebeironicky žongluje se vzájemně si oponujícími tvrzeními, která gradují naléhavou otázkou jednoho z nich: „Co je pro vás větší problém? Že jsem vnuk nacisty, nebo že jsem černý?“ Z dosavadního rasistického problému nenápadně a o to zákeřněji vyhřezne motiv nacistické minulosti, plíživé fašizace, která bude v průběhu inscenace stále více akcentovaná. Ostatně i dnes je živý mýtus o nedokončené německé denacifikaci jako zdroji latentních autoritářských tendencí.

Rozklad hodnot

Podobně jako se Frljićův syžet rozpadá do množství tvrzení, frází a zpovědí méně či více patetických, sebedojímavých, či naopak pragmaticky cynických, rozpadají se domnělé evropské hodnoty a z nich i to nejpodstatnější – demokratické zřízení. V jedné z posledních replik aktéři s povzdechem konstatují: „Když je demokracie tak stupidní.“ V symbolické rovině je rozpad zobrazen postupným rozebíráním velké makety budovy Divadla Maxima Gorkého, z něhož zbude jen obvodová konstrukce. V obnaženém skeletu hledají útočiště herci, pociťující ohrožení v nejisté době. Z až jarmareční expozice se inscenace ztišuje a intimizuje. Herci verbalizují své strachy ze ztráty svobody, nezaměstnanosti, pravdy, ale i strachu o Německo. Novým impulsem k znovunastolení právního státu a demokracie, v němž budou dodržovány zákony a pravidla, se jim zdá být strana Alternativa pro Německo, do které na začátku zkoušení vstoupí tři protagonisté. Jeden z nich je přitom muslim a homosexuál. Frljić pokračuje v dovedné mystifikaci a balancuje mezi realitou a fikcí, aby mohl zasadit závěrečný knokaut, společnou přísahu zúčastněných nové evropské alternativě, nové autoritativní vlasti. Až nyní je patrné, že každý z herců měl připevněn na svém kostýmu jeden z oděvních komponentů, z nichž pak společně sestaví vojenskou uniformu, do které hromadně obléknou jednu z hereček a stvoří tak novou diktátorku. Režisér obrazem poukazuje na fakt všudypřítomné, skryté fašizace, která poslední roky obchází Evropou jako strašidlo.

GOЯKI – Alternativa pro Německo? není pohodlná podívaná; precizní prací s jazykem a v důsledku promyšlenou dramaturgickou klenbou klade nepříjemné otázky po stavu současné evropské demokracie, na které ale neodpovídá, a nechává tak rozpolceného diváka v pochybnostech. Jednou z možných a snad i přirozených reakcí je odmítnutí, které ovšem jen potvrzuje sílu a platnost Frljićova sdělení.

Autorka je teatroložka a divadelní publicistka.