Roque Dalton je považován za největšího básníka Salvadoru. Přestože svou oceňovanou sbírku Hospoda a jiná místa (viz ukázku na s. 22) napsal v polovině šedesátých let v Praze, byl u nás dosud zcela opomíjeným autorem. Československá zkušenost pro něj však znamenala také „definitivní potvrzení nesprávnosti sovětské cesty“.
Roque Dalton patří mezi přední osobnosti středoamerické literatury. Jeho dramatický život, ovlivněný pohnutou realitou rodného Salvadoru, hlubokou vírou v levicové ideály, ale i hrou tajných služeb, by se klidně mohl stát námětem pro hollywoodský film. V českém prostředí je jeho jméno takřka neznámé, a to i přesto, že ho s naší zemí pojilo silné pouto. Jeho rok a čtvrt trvající pobyt v Praze dal vzniknout několika pozoruhodným literárním dílům. Daltonova vůbec nejznámější sbírka Taberna y otros lugares (Hospoda a jiná místa, 1969) se v československé metropoli dokonce odehrává.
Básník se narodil v roce 1935 jako nemanželské dítě salvadorské zdravotní sestry a zámožného amerického plantážníka. Ten svého syna na dálku podporoval a zajistil mu právní vzdělání. Mladého Daltona výrazně ovlivnila cesta na Světový festival mládeže a studentstva do Moskvy v roce 1957. Po návratu vstoupil do Komunistické strany Salvadoru a zapojil se do protivládních protestů. Byl kvůli tomu několikrát vězněn a v roce 1962 přinucen k odchodu do exilu. Po několika měsících v Mexiku se vydal na Kubu, která zažívala vrchol revolučního entuziasmu. Na „ostrově svobody“ se věnoval novinářské práci i vlastní umělecké tvorbě, ale také dalším aktivitám spjatým s bohémským stylem života. Sám ostatně s oblibou prohlašoval: „Radost je také revoluční, stejně jako práce nebo mír.“
Z Havany do Dejvic
Kuba představuje v Daltonově životě zásadní mezník: došel zde k přesvědčení, že už nechce být pouhým sympatizantem revoluce, a nadchl se pro myšlenku ozbrojené revoluce v rodné zemi. Prošel partyzánským výcvikem a v prosinci 1963 odletěl přes Prahu do Salvadoru, kde byl ale záhy zatčen. Jak dokumentuje jeho výpověď, kterou nabízejí archivní dokumenty StB, salvadorské orgány do případu nezasahovaly. Vše bylo v režii CIA, která měla díky emigraci důležitého kubánského agenta o Daltonovi přesné informace. Po několika dnech byl básník propuštěn, aniž by byl kvůli ilegálnímu pobytu na Kubě postaven před soud. Tato skutečnost vedla ke spekulacím, že mohl Američanům vyzradit některé důvěrné informace, případně že se zavázal k další spolupráci.
Po tomto incidentu se salvadorští komunisté rozhodli Daltona načas „odklidit“. Zajistili mu proto místo redaktora v mezinárodním teoretickém měsíčníku Otázky míru a socialismu, který vycházel v Praze. Do Československa přiletěl na počátku roku 1966 a ubytován byl v malém bytě na náměstí Říjnové revoluce, dnes Vítězném náměstí. Odtud to měl velmi blízko do redakce časopisu v budově dnešní Katolické teologické fakulty. Práce mu zajistila solidní živobytí i dostatek času na poznávání Prahy. Z Dejvic rád chodíval pěšky přes Hradčany a Malou Stranu na druhý břeh Vltavy do hospody U Fleků. Noční seance ale nedopadly vždy nejlépe. Hospodskou rvačku Dalton odnesl zlomenou čelistí, jindy ho zase cestou domů zmlátili a okradli o celou výplatu.
Problémy pražské mládeže
Odkazem básníkova pražského pobytu jsou především dvě knihy. Během tří týdnů na přelomu května a června 1966 zde vedl rozhovory se svým krajanem a spolustraníkem Miguelem Mármolem, který byl hostem sjezdu KSČ. Tématem byl jeden z nejtragičtějších momentů salvadorských dějin – krvavě potlačené rolnické povstání, kterému padlo za oběť 25 tisíc účastníků. Vzpomínky přímého pamětníka daly vzniknout knize Miguel Mármol. Los sucesos de 1932 en El Salvador (Miguel Mármol. Události roku 1932 v Salvadoru, 1972). Svědectví je sice podrobeno značné umělecké transformaci, jedná se ale o vůbec první práci věnující se událostem, jež vláda důsledně zamlčovala.
Za vrchol celé Daltonovy tvorby je pak považována sbírka Hospoda a jiná místa. Pro českého čtenáře je nejzajímavější poslední část, která nahlíží na Salvador a jeho problémy ze vzdáleného Československa. Současně je také pozoruhodným vhledem středoamerického intelektuála do mentálních schémat tehdejší československé společnosti. Autor si během pražského pobytu mohl udělat obraz o skutečném životě v zemi, kde již téměř dvě dekády vládl „komunismus“. Jeho zdejší podoba však pro něho byla vším možným, jen ne překonáním odcizení, na něž Marx kladl primární důraz. V rozhovoru s uruguayským spisovatelem Mariem Benedettim se svěřil, že realita, které čelil, byla pro něj zcela nečekaná: „Měl jsem za sebou zkušenost z Kuby, kde smysl hrdinství, oddanost revoluci a hrdost na to být komunistou a revolucionářem byly pro mládež každodenním chlebem. Naopak problémy, kterými se zabývala pražská mládež, byly směsicí mysticismu, zbožnosti, antikomunismu, snobismu a nihilismu, jinými slovy hromadou ideologických forem, kterými imperialismus zásobuje národy, jež má v plánu utiskovat.“
Konspirace u Fleků
Celá sbírka dostala název podle závěrečné básně, která se odehrává v básníkově oblíbené pivnici U Fleků. Hospoda je pro něj světem, kde se střetává bohémství a revoluční konspirace, dvě instance usilující o narušení kapitalismu, přičemž nakonec vždy zvítězí pohodlnost nad akcí. Ze zdánlivě nesmyslných koláží dialogů plných ironie vystupuje brilantní kritika komunistického hnutí. Jedno z nejvýraznějších odsouzení nalezneme ve slovech české milenky jistého latinskoamerického funkcionáře: „Socialismus? Není špatný: dokonce i my nejchudší máme toustovač, televizor, francouzské punčochy, dobré boty, slušné hrnce, módní oblečení. (…) Jedinou vadou je, že tohle všechno je lepší v západním Německu.“
Pobyt ve zlaté kleci, v níž se odklonil od svých ideálů, byl pro Daltona nepochybně frustrující. Ukazuje to například gradující závěr básně v próze Jaro v Jevanech. Československá zkušenost je pro autora definitivním potvrzením nesprávnosti sovětské cesty. „Marxismus-leninismus je teorií, která dělá imperialismu manikúru, zatímco hledá možnost, jak mu svázat ruce. Co budu dělat, až strávím život četbou marxismu-leninismu a zapomenu, že mám kapsy plné kamení a prak v zadní kapse a že nevydržím ani pět minut v salonu krásy?“ Naopak kubánský model, hlásající ozbrojený boj, pro něj byl ztělesněním čistoty a nezkaženosti kapitalismem.
Proto Dalton v dubnu 1967 rezignoval na své místo v redakci a vrátil se na Kubu, kterou považoval za svou druhou vlast. I zde však zažil zklamání. Ostrov se zmítal v ekonomické krizi, a aby zabránil bankrotu, byl Castrův režim nucen vzdát se politické nezávislosti a přimknout se k Sovětskému svazu. První manifestací tohoto pragmatismu se stal souhlas s invazí vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968. Stejně se zachovala i Komunistická strana Salvadoru. Dalton měl s jejím vedením dlouhodobé problémy, avšak tento postoj ho přiměl k definitivnímu odchodu.
Aura mučedníka
Následující období dalo vzniknout umělecky nejvyzrálejším, současně ale i nejideologičtějším dílům: Historias prohibidas del Pulgarcito (Zakázané příběhy o Palečkovi, 1974) nebo Un libro rojo para Lenin (Rudá kniha pro Lenina, 1986). Mezitím se Dalton vydal osobně podpořit vlády Severního Vietnamu a Allendeho v Chile. Záhy však přišlo osudové rozhodnutí: v prosinci roku 1973 se zamaskován a pod falešnou identitou vydal zpět do Salvadoru, aby vstoupil do revoluční armády. V květnu 1975, čtyři dny před svými čtyřicátými narozeninami, byl zastřelen členy vlastní organizace. S jistotou nejsou známa jména vrahů, místo smrti ani uložení ostatků. Důvodem vraždy bylo pravděpodobně podezření ze spolupráce se CIA, které ostatně s ohledem na dostupné archivní dokumenty mohlo mít reálný základ. Nad Daltonovým životem revolucionáře stejně jako nad jeho smrtí visí dodnes četné otazníky, které budeme schopni zodpovědět až po odtajnění amerických a zejména kubánských archivů.
Čím si tento dobrodruh a milovník alkoholu, odpůrce USA a kritik Sovětského svazu, jehož nakonec zavraždili krajané, vysloužil takovou popularitu? Básníkův odkaz byl udržován především díky jeho lidskosti, charismatu a pověsti výborného společníka. Za všech okolností vzbuzoval mimořádnou pozornost a mezi levicovými intelektuály měl velké množství přátel. Zejména jejich přičiněním získal po smrti auru mučedníka. Spisovatelé jako Julio Cortázar či Mario Benedetti o něm napsali oslavné články, zpěváci Daniel Viglietti či Silvio Rodríguez mu věnovali své písně. Přestože Roque Dalton zasvětil život boji za svobodný Salvador, tamní obyvatelé dostali možnost poznat jeho dílo, aniž by riskovali postih, až v devadesátých letech. Navzdory silné ideologizaci je autorova tvorba dodnes aktuální a v posledních letech se opět těší zvýšené pozornosti.
Autor je iberoamerikanista.