Dvě nové básnické skladby Adama Borziče jsou pestrými imaginativními výtrysky volnosti, které sbírají slova „všude ze všech koutů, zvuky, rytmy, i barmanovo chrápání“. Nezapomínají ovšem na povahu Světa a bojují „proti všem snahám zavřít život do trezoru“.
Zpěv v krčmě na vrcholku světa
1.
Potřebuju dnes sedět v krčmě,
co dřepí na rozmoklém vrcholku světa
zalitá mračny,
ozářená nepálským hřměním, smáčená
tunami nakyslé vody,
potřebuju, aby v téhle čertovské noci blikala,
aby se její světla míhala, aby z ní vycházela
barová hudba přerušovaná jen hromem
nebo mlčením. A potřebuju v ní sedět sám,
jen za barem bude barman s olovnicí
a ryšavým neupraveným vousem
a bude si něco mrmlat, pískat
a bude se pochechtávat,
trochu, jako by byl zadrhlý stroj,
a trochu, jako by mu praskla žíla smutku.
Sedím tedy v téhle krčmě na vrcholku světa,
v noci, která zní, jako by byla poslední,
na stole mám petrolejku, a petrolejky visí
i nad barovým pultem, a ta hudba hraje
jen v mojí hlavě, jen v ní preludují
strašidla minulosti a secesní ornamenty
se roztékají, mění podoby a jsou z nich
ohniví hadi někde v bažinách nějaké
příšerné Ameriky, kam musíš jen s puškou
a v holinách, ale možná, že ty zvuky nakonec
vydává i tahle horská krčma, protože tady
na vrcholu světa, kde běsní bouře od nevidím
do nevidím, je možné vlastně úplně všechno.
Teď právě zapraskala kůže podlahy, je taky
už stará,
tady na vrcholku zažila led i žár, už jí není
pět a mýdlo
už dlouho neviděla, jen škopek s kalnou
vodou a kartáč,
který už taky sjezdil kdejakou otrockou kůži,
naposledy
černou, jaké překvapení, jako eben, a bolavou
jak nevinné srdce.
Mám toho víc na srdci takhle v noci v krčmě
na vrcholku světa,
chodí mi toho přes oči i srdce tolik, je to
zvláštní, tolik, tolik dobrých
lidí dnes trápí tma, tma je obestírá, tma jim
klepe na víčka, tma je otevírá
podivným vibracím úzkosti, to stěny, stěny
téhle krčmy teď mluví, ale
je to někde mezi štěkotem a štkaním, není to
milostné vrzání ani bublání,
jen ozvěny strachu, míle strachu, ubohé
berle, beznaděj, že nikam neutečeš,
že není kam. Ale já tu musím sedět
s bolavýma očima a mé srdce je práh
a moje ruce se musí namáhat, sbírat slova,
všude ze všech koutů, zvuky,
rytmy i barmanovo chrápání, protože před
chvílí usnul, jako by hromobití
byla jen Blakeova ukolébavka. Co naplat, když
jsem se nalokal orlí modři,
když jsem si ukousnul z Deméteřiny placky,
když jsem ukrojil bílý meloun
a pošeptal oleandru hodně obscénní slova
lásky, když mé nohy se dotkly písku
a zadupaly tak, že mořský břeh se rozesmál,
když jsem se opil pod nejedním břečťanem
a nejednoho Krista navštívil v převleku,
co mám dělat jiného než kronikáře světla,
který sice nic neví, ale vidí hvězdy v houfech,
jak krouží kolem mouchy,
a slyší šeptat evoluci, že nemůže, nechce být
sama, že potřebuje ruce a nohy,
klidně i berle, nikoli ovšem berly, a dotýká se
pramene neviditelna,
který vytryskl z úst skály, jež se usmála
na prvního poutníka, který si sundal
tričko, tenisky a trenky a v údivu se celým
tělem rozněžnil. Nakonec musím všem
těm milým hlasům, které na mě dotírají,
které doléhají k mému uchu
jako ozvěna bouřky na konci světa, na jeho
osamělém vrcholku, být útěchou.
2.
To je, panečku, říkám si a přitom nabodávám
poslední šunku na talíři
a zapíjím to hltem červeného, to je tedy dnes
úděl Orfea, sedět a držet někde
v podbřišku přízi světla, zámotek čistého
vědomí, okamžik pučení, bázeň granátového
jablka, ty červené rubíny ticha, ty šepoty
mušlí z oltáře Panny, ten ječmen a oves,
tu těhotnou zemi, kterou oplodnil býk
slunce, a proto se v zimě svléká, aby ji
na jaře postříkal. Je to příšerné, věřit naději,
když ti ji diktuje jen zpěv chvíle,
jen okamžik, kdy sedíš na rozmoklém
vrcholku světa ve vrzající krčmě
s chrápajícím barmanem a pereš šaty svítání,
zatímco noc kolem
jak Durga hltá a vyplivuje démony a buší
do střech světa, posedle
železnou palicí, až lítají kusy plechu jak kusy
těla, a všude to vyje, pelichá
a blije, kouše a všechno se to požírá
a všechny monitory jsou tak
přetížené bolestí a všechny ty virtuální formy
někdo pořád žene lidským vědomím, jak
krávy na porážku, jsou to všechno
divně pochopené touhy po životě, které se už
nepoznávají, nic o sobě nevědí,
neslyší tlukot srdce v dešti, ani pohyb plodu
v těle, ani loukoť času, jak
drhne a pak se zas vydává na oběžnou dráhu,
nic, ani bílo, ani zeleno,
vypelichaná tma, přecpaná informacemi
k prasknutí, jen kila divně
useknutých slov, sypaných do igelitu,
navrácených do oběhu a znovu
umírajících, bože, ta procesí pochybností,
pochodující lidským já,
ty přebaly lží, ty perspektivy z plakátu,
ty omyly do sebe vrostlých
ideologií, ty záměny následku za příčinu,
tolik trofejí na zdi lovecké
chaty, tolik duší pršících do pekla, které
rozhodně nepřipravil On…
Pořád volá svět. Ustavičně volá, celý večer,
celou noc, jako by noc byla
jen to volání, pořád ten strach, že ozve se
WRONG NUMBER, wrong number,
nikde nikdo, jen signál vyťukávající jak datel
abecedu strachu, pořád svět volá
svoji úzkost, pořád se chce dovolat, aby ucho
vidělo, aby oko slyšelo, aby
hmat čichal a čich svítal, pořád to volání, je to
chvilku operní árie, chvíli meluzína
bez závoje a pak zas hip hop, co přeskakuje
jak stará gramofonová deska, chvíli
džungle a opět polární záře, někdy prádelna
a někdy montovna aut,
občas daňový úřad a pak zas notářova
tlumená pracovna a pak hampejz
plný červené a růžové, šumivé víno, krajky,
rozepnuté košile,
značkové ponožky, to už je hotel, vana, tělo
jak pytel hozené na postel,
ale není to láska, která je tam hodila, jen
únava ze zábavy, která nebyla,
a pak prázdná ranní ulice, metaři v oranžové
tunice, šedé zívání,
prostor a čas jako divná přímka a ještě
divnější zatočení.
Všechno to volá a jediná cesta, jak z toho ven,
je uslyšet to zevnitř, uvnitř se s tím setkat,
jako by do řeky padl zelený kámen
nebo se namočila vlněná sukně,
tak to slyšet, plakat a zpívat.
3.
A pak se vrátit sám z polí lásky,
s hnízdem na hlavě, s ostružinou na rtu, s palcem,
který pronikl do zadní části světa, milostně
máslem
pomazat to bolavé místo a přesně zanechat
otisk
na velkém doznání. Nejde to obejít, nejde to
urychlit.
Je to celoživotní léčba, mírnit bolest žití.
Teď a tady na rozmoklém vrcholku světa
v osamělé krčmě, když svítá z tvých prstů
a cesta dolů je pro každé slovo tak dlouhá,
prašná, a cesta dolů vede dolů, abys
přivedl soutoky světla, abys je vpustil
do zpustlých zahrad světa, abys zavodnil
pustiny, abys potěšil ta vyprahlá těla.
Aby se svět znovu narodil nejen v tobě.
Stránka z trezoru
Těžké a uzamčené.
Stránka v trezoru, trezor za falešnou zdí,
otisky prstů smazány, zřejmě rukavicí,
která když sjížděla dolů, nepatrně zaváhala
na vypínači a pak si všimla mastné skvrny
ve tvaru jezera ztraceného v horách,
a tak zrychlila, spěšně po sobě zavřela
a zmizela v bílé záři dne, k němuž
neodmyslitelně patřily temně fialové kosatce,
staré pečivo v košíku a kostkovaný ubrus,
červená, bílá kostka-vlna, zatímco v dálce
zazvonila tramvaj, spíš cinkla,
aby idyla ztracené stránky v trezoru
byla dokonalá, dokonána
jako jedno ztracené odpoledne u řeky,
kdy se společnost otců a matek
bavila mimo život a smrt, zatímco vlak občas
jejich polohlasy přeťal, aby líná řeka
a bledé slunce urychlily své prolnutí.
Ne že bych ztratil i jedinou vteřinu své touhy,
vidím ji, jak stoupá do svahu, jak odemyká
pohledem
obzor, jak svítá v něm samém, otevřená všem,
barevným,
hlučným, šťavnatým, ostrým a slaným,
všem okamžikům, kdy chceš projít nebesa
odshora dolů
kymácející se chůzí, jež prozrazuje zvláštní
zálibu ve větru,
jehož syčení slyší jen ty nejtišší listy. Ach ne,
nevzdám se,
nevzdám se ani jedné vteřiny své touhy,
proti všem parcelám
a jejich tlustým pánům a ještě tlustším psům,
proti všem obojkům,
které nasazuje strach ze života i smrti, proti
všem pokusům ulehčit
vláze nebes, škrtem, tlačítkem mizení,
proti všem soudům,
před nimiž na dřevěné lavici sedí věčnost
v šeříku,
pomeranč v květináči a láska v prostěradle,
proti všem
snahám zavřít život do trezoru stavím
do cesty pohyb,
cestu slova-těla, protože tělo-slovo je ten
vyslovený okamžik,
kdy matka chytí dítě, chlapec zachytí pohled
ženy a stařec únavu moře…
Říkám tomu mrštná operace poezie. Stránka
opouští trezor, nikdo ho neotevřel,
číselná kombinace zmizela, protože nikdy
nebyla, žalářník žaláře byl odhalen
a stěny vězení už nešlo postavit znova, jen
Měsíc se musel zastavit na krátkou kontrolu
svými mrazivými prsty nakreslit na kůži této
vzácné chvíle rýhu-hvězdu.
Tak stránka vyplula, a jakmile se objevila
v nadmořské výšce,
teplý vzduch ji zaplnil přívalem hmotných
slov, obojetných podob,
něžných i váhavě jemných znaků, tak
vrozených, vrostlých, vsáklých
jak vzácný olej z růžového pepře, že se celá
sobě podivila
a v poněkud šarmantním údivu vypustila své
tělo do světa,
aby nalezla dostatek mužů i žen, kterým
bude šeptat,
že Svět je Svatý, i kdyby Svár myslel,
že zvítězí navždy,
a špatné Zákony proti Nebi a Zemi,
proti Cizinci a pro Zbraň
samy sebe ohlašovaly údery truchlivých děl.
Vždycky bude dost těch,
které nalezne moje stránka.
Adam Borzič (nar. 1978) je básník, překladatel, publicista a terapeut. Od ledna 2013 je šéfredaktorem literárního obtýdeníku Tvar. Vydal sbírky Rozevírání (Dauphin 2011), Počasí v Evropě (Malvern 2013) a Orfické linie (Malvern 2015). Společně s Kamilem Bouškou a Petrem Řehákem tvoří skupinu Fantasía.