Noc je zázračný ostrov, kde se může odehrát cokoli, pokaždé se z něj však musíme vrátit na kontinent reality. Noc nám nabídne nejmagičtější dary a zase si je vyžádá zpět: úžasná slova a myšlenky prudce přepadnou přes splav zapomnění a nikdy, nikdy už se nevrátí, velkolepý a prorocký sen, jenž se ještě nikomu nezdál, bude přestřižen a vymazán od prvního do posledního obrazu a zbude jen rozpíjející se neurčitý dojem. Noc plodí přízraky a monstra, ale i krásu tak nesnesitelnou, že ji lze unést snad jedině ve spánku. Na břehy rána se vyplaví jen trosky a zůstane palčivá touha po návratu do říše mizející s úsvitem.
Podivuhodné chvíle přináší přechod během usínání, kdy se vědomí zvolna rozmývá a propadá do vláčné malátnosti, ale zároveň sledujeme tajuplné výjevy a slyšíme významné promluvy. Za těchto okolností jsem se jednou ocitl kdesi v potemnělé jeskyni a přede mnou stál guru s bederní rouškou a turbanem, který důrazně pravil: „Rozdávat z materiálního nedostatku je velká a svatá věc. Pamatuj však, že z nedostatku duchovního rozdávat nemůžeš! Převelice bys tak hřešil!“ Tato gnómická sentence mě dosti znepokojila, neboť jsem v ní rozpoznával nekompromisní soud na konto mých tvůrčích aktivit, podobně jako když onehdy kocour Filip bez výstrahy vykonal velkou potřebu na klávesnici mého počítače. A to už není nějaký jemně symbolický náznak, nýbrž jaksepatří pádně artikulovaný postoj! Po dlouhém zkoumání svědomí jsem tato expozé přece jen racionalizoval a hodnotil mírněji – mudrc to možná myslel obecně a Filípek už šel hodně do let a ztrácel sanitární návyky, takže to od něj možná ani názor nebyl.
Člověk někdy hledá odpověď na otázky položené úzkostí. Před lety jsem upadl do vleklých nevysvětlitelných zdravotních obtíží, jež vzbuzovaly mé obavy. Uctíval a horlivě načítal jsem tehdy Junga a napadlo mě nechat si od něj poradit pomocí bibliomancie. Vzal jsem do rukou knihu jeho citátů, otevřel jí namátkou a zapíchl prst do textu. Načež jsem četl: „Nevědomí zná tisíce způsobů, jak ukončit život, který nemá smysl.“ Těžko popsat míru zděšení z tak brutálního verdiktu. Potřeboval jsem si to s Jungem vyjasnit. Nicméně jak? Nejlépe bude vyhledat ho ve snu. Usnul jsem bleskově a sen se vskutku dostavil. Jdu malebnou krajinou podél jezera a v dálce se třpytí ostré hroty velehor. A hele, Švýcarsko! Bollingenská věž nebude daleko. Kráčím dál – a vida, starší pán na lavičce! Po pár metrech už vnímám typické rysy Carla Gustava. V poklidu pokuřuje dýmku. Musím s ním pohovořit o své věci, ale jak? Německá i anglická slovíčka se rozlétla jak chmýří z pampelišek a nedaří se je pochytat. Nesmí mi ale odejít! Seberu všechny síly a začnu zoufale blekotat: „Guten Tag! Herr Jung, bitte… eee… Sie haben geschrieben… eee… Das Unbewusstsein hat tausende Möglichkeiten… eee… das sinnlos Leben zu beenden… was soll es bedeuten für mich?“ Po tomto gramaticky tragickém výlevu se mi perlí pot na čele. Jung však neříká ani slovo, zpytavě na mě hledí a významně zapuká z čibuku. Probouzím se. Měl mi nejspíš za zlé, že jsem si aspoň nekoupil zájezd.
Tuto misi tedy za zcela úspěšnou považovat nemohu, ovšem co by jiní za takový mítink dali! Občas je lepší alternativou někoho nepotkat. Jeden známý psycholog mi vyprávěl o zážitku na rozhraní vize, snu a skutečnosti, kdy se mu zjevil ďábel. Vznášel se nad světem, jeho tvar se bez ustání proměňoval, byl temnější než temnota. Koncentroval v sobě absolutní zlo a jednotlivý člověk byl jeho moci vydán napospas.
Sugestivní líčení situace mě velmi zasáhlo. Tušil jsem, že nezůstane bez následků. O několik dnů později jsem procitl uprostřed noci a spatřil u okna postavu. Strnul jsem hrůzou. Po chvíli se obrys rozplynul. Prostory jsem pečlivě prozkoumal, nikde nic podezřelého. Po ulehnutí jsem náhle ucítil ostrou bolest, jako kdybych polovinou těla ležel na kopřivách a druhou na ostružinách. Nejspíš nějaká neuropatie, usoudil jsem. Bolest se stupňovala a neúprosně dorážela. Podivný strach mě svíral, ale nakonec jsem přece jen usnul. Ráno mi došlo, že to přece jen způsobil ten Černý. Třeba se mě dotkl dvěma prsty. Vzhledem k jeho možnostem se ovšem jednalo o nevinný žertík. Mohly mě třeba… rozbolet zuby.
Při pouti středním věkem se začíná poněkud opožďovat paměť, v mém případě na jména. Jméno kolegy z workshopu před deseti lety už mi nenaskočí ve zlomku vteřiny, ba někdy nenaskočí vůbec. Nevím proč, ale při jednom nočním probuzení se mi vybavili dva slavní herci, hvězdy amerického hororu třicátých let. Leč v tu chvíli pro mě bezejmenní. Neusnu, dokud si nevzpomenu, zavelel jsem si. Ale obě jména byla uvězněna v permafrostu na opačném pólu zeměkoule. Dynamit vůle na něj nestačil. Sjížděl jsem miliony kilometrů nervových vláken a žhavil synapse bez odezvy. Nic než marnost, pusto a prázdno. Minuty běžely. Když tu náhle… „Boris Karloff! Bela Lugosi!“ zajásal jsem. Mám to doma! Nevím, co katapultovalo obě jména z periferie do centra, ale usnul jsem přece jen blaženě.
Tajemné jsou noční stezky a nevyzpytatelný spánek, ten prý mladší bratříček smrti. Dávají nám ochutnat nejhlubší podsvětí i absolutní vrcholy všehomíra a mezi křídly toho rozpětí se děje náš život.
Autor je literární historik.