Když v lednu napadlo tolik sněhu, že mohl na zahradě zacvaknout běžky a přejet přes pár kopců k nejbližšímu lokálu, majitel lesa a zemědělec zálibně vykukovali z kuchyňského okna na náves, dvakrát denně vycházeli za humna a radovali se ze závějí, kterých dlouho neubývalo. Ladovská zima, křičeli blahem jeden na druhého a předháněli se, komu z nich sníh déle vydrží. „Do února!“ volal sedlák. „Do dubna!“ odpovídal lesák, „to by se pak brouk dvakrát nevyrojil!“ „Vody bude jak za starých časů,“ pěli na závěr unisono.
Tůdle, říkal si, když je tak poslouchal.
Přišel únor a kola zkázy se dala do pohybu. V sobotu druhého začíná ze závěje valem ubývat. Bílá čepice na psí boudě odkapává ze všech stran. O den později sněží, v noci minus patnáct, feny zahnal domů a před spaním se radoval, že letos pod sněhem vodovod prostě nezamrzne. Desátého února: sníh, silný vítr, kraj zalehla těžká mlha. Nepamatuje si, že by v minulých letech něco podobného zažil. Bere starý železný fotoaparát, jde ven a snaží se něco z toho zachytit. Za pár minut necítí ruce.
Následuje několik dní silného větru, venku to pořád otevírá dvířka od pojistkové skříně, krovy vržou, jako bys letěl po moři v šalupě, vyjde ven a pozoruje slepice, jak se střídají u okénka pod portrétem Edvarda Beneše a ani je nenapadne vylézt ven do té sloty. Lesák trne, co zas najde ve smrčině za hrůzu. Kam pořád s tím dřevem, domy ve vsi jsou už obloženy ze všech stran, kol lesů ho ještě od podzimu leží hromady, ano, přesně ty hromady, které nikdo nechce odvézt.
Půlka února, sníh na polích se drží zuby nehty, lidé stále ještě švitoří, že letos bude vody dost. Voda, toť hlavní téma, dostatek vedlejší, ale vždycky je dost času obojí spojit a namalovat si krásné léto s deštíkem. Nemůže to blouznění poslouchat, navíc je to nakažlivé, chvíli s nimi postojíš a už to vidíš stejně. Rychle se proto rozloučí a rozměklou cestou v polích schází do své oficíny. Jeden ze studených večerů musí patřit Raisovi. Pod modrým světlem čte dvakrát dokola jeho Konec života, je zděšen tou hrůzou, co přijde na lidi, a dojat jejich utrpením. Neděle večer, obrátí na dveřích ceduli. OTEVŘENO.
Uběhne pár dní. Zase se vydá k potoku. Čekal, až trochu povolí závěj, až se obnaží mez. Schází do údolíčka, fena se radostně válí v závěji, každých dvacet metrů jen tak z legrace vyryje čumákem ďolíček, co kdyby náhodou nějaká myš? Myslí na karbofuran a pak taky na všechny ty ostatní dobroty, se kterými co nevidět vyrazí do terénu naši kukuřiční chemici. Slunce svítí, teploty se drží lehce nad nulou. Je sedmnáctého února, své tůdle možná vezme ještě zpátky.
23. února: Píšou, že Kim Čong-un v obrněném vlaku míří do Vietnamu. Prase s prasetem se bude domlouvat na mírových smlouvách pro prasečák.
Poslední týden v únoru musí doma něco udělat. Vezme kladívko a otluče zeď v kuchyni. Jde to samo, ze staré omítky se vyvalí meziválečný puch. Večer radši pořádně zatopí, zašmátrá ve špajzu po lahvi vína a několik večerů nad Havlíčkovou korespondencí strká nos do věcí, po kterých mu vůbec nic není. Zeď se suší a žena nadává, jak dlouho se ještě budeme dívat na staré cihly. Nechápe proč, vždyť obnažené zdivo je svátek, co nevidět ho zahází omítkou a zas bude jen bílá stěna. Jediné, čemu rozumí, je nářek nad slabou vrstvičkou šedého prachu, která zalehla stoly, skříně i kanape.
Pak někdy to přišlo. Už zase nejteplejší dny v historii měření. Fičí to strašně, co chvíli vypadává proud, záložní zdroj několikrát denně zapíská a dílna potemní. První březen je dnem celodenního deště. Vrstvy sněhu povolí. Druhý den jde do lesa, motorové pily řinčí a lesáci pálí klestí. Pneumatičku pod hromadu a šup, ať to všechno plameny schvátí. Na obzoru napočítá sedm kouřových sloupů v nejbližším okolí. Jen pracujte, lidé milí, smrčina za pár let ustoupí, nekonečné holiny zaroste ostružina – buřina, jak říkají – a poslední z vás se odstěhují za lepším. Kamenitá, neúrodná lesostep, toť domovina našich potomků. Měli byste se zavčasu adaptovat.
Pátého března sněží. Teploty lítají nahoru dolů, vichřice, studená fronta, vichřice, jarní dny, točí se to pořád dokola. Plastovou lopatu uklidil do ateliéru a už se s ní nenamáhá. Ráno nasněží, do večera je po sněhu. Zato běžky by měl uklidit a nachystat zahradní nářadí. Kašle na to, radši čte Dějiny Mongolska. Je potřeba zjistit, jak zorganizovat ajmak a jak se připravit na hromadné úhyny dobytka.
Sedmnáctého března je na teploměru téměř dvacet stupňů. Po sněhu už ani památky. Jde k lesu, míjí obnaženou meliorační trubku, ze které se už týden valí voda proudem. Přesně tohle potřebujeme, odvodňovací systémy, kam se podíváš! Pod kopcem ve fabrice jich prý denně vyrobí několik desítek kilometrů, odlehčené betonové žlaby, při jejichž výrobě se do vzduchu uvolňuje starý dobrák styren, železné mřížky a kdovíjaké ještě krámy. Kdysi mi jeden, co tam pracuje, povídal: Všichni říkají, musíme udržet vodu v krajině. A my jedeme na tři směny!
Závěr se dal předpokládat. Necelé dva měsíce stačily, abychom se znovu – počítám-li dobře, tak to bylo už potřetí – ujistili: naše ideály o budoucím pobytu na Zemi co nevidět spálí na troud hnusný žár. Že ti dva svrchu připomenutí venkované blouznili, bylo jasné už ve chvíli, kdy za sebou zavřeli dveře od síně. Spolu s nimi se jako blázni radovali i všichni ostatní, ti, co se už teď strachují o osud zahrádky a o víkendech vyvážejí kůrovcové dřevo z lesa. Ve skutečnosti už nepřijde žádná doba dostatku, marné naděje. Za dva měsíce zase začnou cisterny navážet vodu do malých obecních vodojemů, tůňky zasmrádnou, zavalí je chuchvalce žluté pěny. Lidi znervózní, sem tam si zas někdo nechá přimontovat k chalupě klimatizaci, psi zleniví v tom horku a oficína se bude muset každý den větrat a cedule ZAVŘENO přestane fungovat. Minimálně až do suchého podzimu.
Autor je antikvář a literární kritik.