Skupina Rakta, která se během evropského turné v brzké době představí i v Česku, vyrostla ze saopaulské DIY scény. Za necelých osm let existence dokázala vyvinout osobitou, psychedelicky zabarvenou odrůdu postpunku, která se aktuálně obejde bez elektrické kytary, nikoli však bez feminismu.
V rámci společného celoevropského turné vystoupí 17. dubna v Praze brazilské skupiny Deaf Kids a Rakta. Program smíchovského klubu Underdogs’ láká na „to nejlepší z brazilské experimentální noisové scény“, což je sice poněkud zavádějící charakteristika, nicméně promotextu lze zcela jistě dát za pravdu v tom, že jde o „další důvod vylézt v dubnu zpoza kamen“. A hlavně kvůli druhé jmenované skupině – čistě ženskému triu Rakta. Tento nevšední název je odvozen od slova „rajas“, které pochází ze sanskrtu a označuje různé odstíny červené a rudé, vášeň, silnou – nejen pozitivní – energii, ale také krev, včetně té menstruační. Kapela na koncertě představí nové album Falha Comum (v překladu „společné selhání“), které vyšlo 1. dubna.
Hymna sesterství
Rakta se zformovala v září 2011, ale první koncert měla až o rok později. Vše začalo poněkud banálně: Carla Boregas si koupila novou baskytaru a rozhodla se založit kapelu. Jako vhodná spolupracovnice ji napadla Nathalia Viccari, zvaná Natha, která hrávala v tehdy již rozpadlé punkové formaci Vítima. Zanedlouho se k nim přidaly Laura Del Vecchio s Paulou Rebellato. Zakládající čtveřice v nástrojovém obsazení kytara, basa, klávesy plus elektronické efekty a bicí vydržela až do roku 2015, kdy kapelu opustila Del Vecchio.
Pestrá, hravá a zároveň hypnotická hudba skupiny je postavena především na dědictví postpunku. Na pozadí tribální rytmiky a psychedelických elektronických ploch se proplétají hlasy dvou zpěvaček, provolávající výzvy k boji proti všeobecné pasivitě. Úplně první oficiální nahrávka Rakty se objevila v roce 2012 na kompilaci Virus Tropical, vydané na spřízněném saopaulském DIY labelu Jamaican Nights Fitas. Mezi dalšími zastoupenými kapelami byli třeba Cadaver Em Transe, Likzo nebo Gattopardo, z nichž většina zanechala na místní hudební scéně výraznou stopu. Tento nosič, nebo alespoň jeho kopii, má údajně doma každý správný pankáč z brazilského východního pobřeží.
V roce 2013 nahrála Rakta eponymní LP, které si vysloužilo přirovnání k tvorbě kapel Siouxsie and the Banshees nebo Xmal Deutschland. Postpunková nálepka, jež byla debutu přiřknuta a kterou novináři donekonečna opakují, se pro kapelu stala tak trochu prokletím. Desku otevírá hitovka Repetition / Welcome to the Forest, která je jen lehce přepracovanou verzí první autorské skladby Rakty. Zejména Paula Rebellato ji považuje za jakousi „hymnu sesterství“ – v anglickém textu se vypsala ze zkušenosti hraní, respektive „pobytu“ v takzvané ženské skupině: zdůrazňuje především vzájemnou podporu a pomoc při řešení životních nebo sociálních nesnází.
Mikropolitika těla
Na počátku roku 2015 postihla kapelu krize. Po odchodu Laury Del Vecchio přestala zkoušet i koncertovat, zbylé členky si sporé hudební nápady posílaly mailem a Natha se dočasně odstěhovala do Argentiny. Nakonec se rozhodly pokračovat v trojici a od té doby hrají bez kytary, což znamenalo pro skupinu novou výzvu. V roce 2016 vyšla výrazně elektronická deska III, po níž následovala turné nejen po Jižní Americe, ale i po Evropě, Kanadě a Japonsku.
Jako většině „all-female“ kapel jsou i Raktě podsouvány všemožné odnože feminismu, zejména toho politického. Všechny členky ovšem shodně tvrdí, že skupina rozhodně nevznikla z nějakého ideologického nadšení – původní motivací bylo hledání hranic při tvorbě zvuku. Nelze však popřít, že texty v sobě obsahují zprávy o hlubokém ponoru do vnitřního vědomí i do vztahů mezi člověkem a světem. Mají-li hudebnice touhu vyjádřit se k aktuální socioekonomické situaci, nečiní tak prostřednictvím prvoplánových prohlášení, ale skrze samotnou hudbu a texty. Jak samy říkají, jediná politika, která je dlouhodobě zajímá, je „mikropolitika těla“ zaměřená na přítomnost či nepřítomnost ženské energie. Jejich primární snahou je, aby jejich názory, třeba důraz na rovnoprávnost, byly rozpoznatelné z toho, co předvádějí na nahrávkách a na pódiu.
Jsou však také momenty, kdy se z členek skupiny stávají aktivní bojovnice a agitátorky. V květnu 2016 byly nejrůznějšími médii dlouhodobě zmiňovány případy násilí na ženách v Rio de Janeiru. Hlavním impulsem se stalo tragické znásilnění šestnáctileté dívky, na kterém se podílelo téměř třicet mužů. Rakta tehdy jako první singl z desky III vydala skladbu Intenção, věnovanou této události, a své koncerty začínala hudebně podkresleným proslovem o nutnosti umlčet násilí. Další výraznou angažovanou skladbou z alba je Filhas do fogo (Dcery ohně), jejíž text se zabývá situací žen po potratu.
Feminismus je v hudbě brazilského tria nabízen jako určité východisko a je s ním pracováno podobně jako se zvukem i zpěvem – prochází procesem tříštění. S tímto konceptem souzní i ikonická série fotografií, na nichž se tváře hudebnic odrážejí ve střepech rozbitého zrcadla. Zvuk je vázán na pohyb a podléhá nejrůznějším proměnlivým vlivům. Svým způsobem tak připomíná situaci São Paula coby neklidné, elektrizující multikulturní metropole. Hledání vlastního zvuku bere kapela jako nekončící proces – od počátků se pohybuje světem hudby zcela neortodoxně a i do budoucna zůstává otevřena novým podnětům.
Autorka působí v Ústavu románských studií na FF UK.