Tíha italského jihu

Italská autorka publikující pod pseudonymem Elena Ferrante si svou neapolskou ságou Geniál­ní přítelkyně získala čtenáře po celém světě. Koncem loňského roku vyšel česky i překlad jejího literárního debutu Tíživá láska (L’amore molesto, 1992). Delia, komiksová kreslířka a vypravěčka románu, v něm přijíždí z Říma do rodné Neapole na pohřeb své matky. Takřka okamžitě je vtažena do chaotického víru přeplněné a hlučné jihoitalské metropole, ale také do spirály rodinné historie. Jemná intelektuálka z hlavního města je konfrontována s machistickou a násilnou kulturou zanedbaných neapolských čtvrtí a v této atmosféře se snaží zrekonstruovat podivné okolnosti smrti své matky, jejíž utonulé tělo vyplavilo moře poblíž městečka Minturno. Už v této autorčině prvotině nacházíme celou řadu témat a námětů, které se o dvacet let později objeví v její tetralogii Geniální přítelkyně a přinesou jí světový ohlas.

Rutina sexuálního zneužívání

Byla by nicméně chyba očekávat od tohoto příběhu stejně pohlcující čtenářský zážitek jako od slavné neapolské tetralogie. Formát rozmáchlé čtyřsvazkové ságy umožňuje přece jen mnohem snáz vytvořit pevnější, intenzivnější vztah mezi dílem a čtenářem, který recipienta vtáhne a nepustí. Dvousetstránkový román, jako je Tíživá láska, na to musí jít zcela jinak. Musí příběh kondenzovat, uchýlit se ke zkratkám a mířit k silné pointě. To vše kniha naplňuje. Přesto je to o dost hutnější a komplikovanější román, než by oddaní čtenáři „geniálního přátelství“ Lily a Leny mohli očekávat. Ani v tomto případě ale nejde o žádný modernis­tický experiment a čtenářsky neprostupné dílo. Styl, jímž je Tíživá láska napsána, se nicméně opírá o mnohem složitější syntax, syrovější a naturalističtější popisy a často i čtenářsky náročnější literární postupy. V mnoha ohledech tak kniha postrádá krystalickou čistotu Geniální přítelkyně, která některé kritiky tolik odpuzovala, a více se přibližuje klasickým představám o „vysoké literatuře“.

Vydání debutu předcházela dnes už slavná korespondence autorky s nakladatelem, v níž mu detailně vysvětlila, proč chce vydávat pod pseudonymem. Tuto dohodu ani autorka, ani nakladatel dodnes neporušili, takže tvoří dlouholetý rámec celé její tvorby. V prvotině Eleny Ferrante však najdeme i jiná témata, jimiž se ve svých dalších dílech nepřestává zabývat. Především jsou to osudy ženských postav v konzervativním a patriarchálním prostředí jižní Itálie. V Tíživé lásce hraje ještě větší roli každodenní nápor sexuálního násilí. Celá řada pasáží se věnuje velmi expresivním popisům sexuálního obtěžování – ať už během obyčejné jízdy městskou hromadnou dopravou nebo při náhodném setkání s kamarádem z dětství. Sexuální ­zneužívání má v této knize opravdu klíčovou úlohu a další témata odsouvá do druhého plánu.

Když násilí nedisciplinuje

Velký prostor v románu dostávají i brutální projevy fyzického násilí. V knize je vyobrazeno jako zcela běžná součást života nejchudších vrstev neapolské společnosti, jíž se řeší rodinné problémy, sousedské hádky i milenecké spory. Zvláštní pozornost je pak v tomto ohledu zaměřena na sadistický vztah mezi Deliiným otcem a matkou. Neustálým bitím matky si chce otec potvrdit své dominantní postavení ve vztahu, jenže matku násilí nedisciplinuje a daří se jí z tohoto patriarchálního sevření neustále unikat – což vede jen k dalšímu násilí.

V neposlední řadě je důležitým a povědomým tématem knihy i to, jak se intelektuálně zaměřená žena žijící v hlavním městě Itálie vypořádává se svým původem, s prostředím, v němž dospívala a které se nesmazatelně otisklo do jejího života a chování. Přestože se Delia domnívá, že svazující atmosféře města svého dospívání v dospělosti konečně unikla, jakmile se ocitne na jeho půdě, až instinktivním způsobem vplouvá do nepsaných pravidel rodné čtvrti. Původ se tak v této knize opět manifestuje jako „zabarvení, které se při silném prožitku vždy nevyhnutelně nahrne do našich tváří“.

Geniální matka

Jedním ze stěžejních motivů Geniální přítelkyně je ženské přátelství jakožto v kultuře nepříliš probádané území, které mají umělecká díla tendenci vyobrazovat sentimentálně a romanticky. Vztahy Lily a Leny mají v neapolské tetralogii velmi zajímavou dynamiku, která nepřímo odkazuje na to, jak ženské vztahy promýšlel italský feminismus. Místo ženského přátelství v Tíživé lásce detailně pozorujeme vztah mezi matkou a dcerou, který tvoří zřejmě nejzajímavější linku knihy. Částečně je totiž obdobou velmi ambivalentního vztahu dvou protagonistek Geniální přítelkyně. Sentimentální a obdivné vzpomínky na zemřelou matku střídají výbuchy hněvu a pohrdání. Vypravěčka nabízí celou škálu aspektů složitého vztahu mezi oběma ženami, a to bez jakékoliv úcty nebo opatrnosti. Autorčina motivace je nejspíš podobná jako u mnohem známější neapolské tetralogie. ­Přestože máme celou řadu klasických děl, která se věnují vztahu mezi otcem a synem, jeho ženská varianta – vztah matky a dcery – není kulturně příliš probádaná oblast. Eleně Ferrante se jej daří poměrně komplexně a hlavně ne­­otřele popsat.

Tíživá láska je tak částečně jakýmsi zárodkem tvorby, která se naplno rozvine až o dvacet let později v Geniální přítelkyni. Najdou se tu ale i zásadní odlišnosti. Především je to už zmiňovaný naturalističtější, surovější jazyk, který může čtenáře zaskočit svým důrazem na tělesnost. Je ale nutné připomenout, že tento titul dostal Elenu Ferrante na mapu nejdůležitějších italských spisovatelů a spisovatelek. Svědčí o tom i fakt, že si román v roce 1995 vysloužil povedenou a vcelku úspěšnou stejnojmennou filmovou adaptaci, která dokonce bojovala v hlavní soutěži na mezinárodním festivalu v Cannes. Poměřovat Tíživou lásku Geniální přítelkyní je ahistorické a nespravedlivé. Bez úspěchu debutového románu by se možná příběhy Lily a Leny nikdy nezrodily.

Autor je literární kritik a redaktor Alarmu.