Vystřízlivění ze snů o Japonsku

Rutinní univerzitní život studentky japanologie na pražské filosofické fakultě, bloudění v anonymním tokijském davu nebo příběh fiktivního japonského modernistického spisovatele – to vše najdeme v literární prvotině sedma­dvacetileté autorky Anny Cimy Probudím se na Šibuji. Prvky univerzitního románu se v ní mísí s mysteriózním detektivním příběhem, milostnou romancí, ale i exkursy do japonské kultury, literární historie a teorie. Teenagerka Jana v pubertě propadne Japonsku natolik, že se během krátkého výletu do Tokia její osobnost rozdvojí a jako bezhmotná myšlenka stráví sedm let uvězněná v titulní tokijské čtvrti. Její fyzické já mezitím studuje v Praze japanistiku a sní o tom, že se do Japonska jednou vrátí. Zvláštní kouzlo pro ni získá nalezená povídka Rozdvojení od tajemného autora Kijomarua Kawašity, která částečně kopíruje její vlastní osud a sehraje v příběhu zásadní roli. Román na podkladu čtivého detektivního příběhu české čtenáře také mimoděk seznamuje s reáliemi a kulturou současného Japonska.

Japonská detektivka po česku

Kniha Probudím se na Šibuji se neotřele pokouší využít populární žánr detektivky k zachycení obecnějších a abstraktních problémů. Tím hlavním je především vztah mladé univerzitní studentky k Japonsku, ale také to, jaký vliv má fascinace vzdálenou asijskou kulturou na její vlastní identitu. Anna Cima na pražské filosofické fakultě obhájila diplomovou práci o japonské detektivní próze druhé poloviny 20. století a i ve svém debutovém románu suverénně operuje se základními příměsmi japonské detektivky, především s jejími typickými mysteriózními prvky. Žánrové šablony však nevyužívá pro postmoderní ironickou hru. Nedekonstruuje je, nepokouší se experimentovat s pravidly žánru – naopak je spíše ctí. Autorčino psaní rezignuje na manýru, filosofičnost a literárnost výrazu, zároveň však román obsahuje celou řadu banalit a myšlenkové vaty. Základní abstraktní rovinu čtenář celkem rychle rozklíčuje a k dořešení už mu zůstane jen překotný a trochu násilný detektivní rébus.

Nejpodnětnější jsou pasáže, v nichž autorka díky svým odborným znalostem převrací zažité představy o současném Japonsku. Hlavní hrdinka si zemi zpočátku idealizuje a navazuje s ní kontakt skrze popkulturu, literaturu a film. Jakmile se však její pubertální zájem prohlubuje a ona objekt své fascinace lépe poznává, získává zdravější odstup a Japonsko přestává být jen exotickým neznámem. Cima se tak trochu vysmívá českým japanofilům, kteří Japonsko chápou jako zemi animé, Murakamiho, samurajů a počítačových her. Rozpoznává je jako svého druhu bizarní subkulturu lidí, kteří propadli svým fantaziím, aniž by měli představu, jak skutečně japonská realita vypadá a funguje. Částečně je takovým legračním fanouškem i pubertální verze vypravěčky Jany. Autorka se nebojí mluvit o konzervativních tendencích v japonské společnosti, o její silně patriarchální hierarchii, brutálním workoholismu, od­­osobněné byrokracii a až sadistickém pedantství. Románu by ale prospělo, kdyby v něm z této linie zůstalo víc.

Nerozvinutý talent

Literární debut Anny Cimy posbíral v českých médiích poměrně bombastické reakce. Podle Petra A. Bílka jde o „jeden z nejpozoruhodnějších českých beletristických rukopisů“, které v posledních letech četl. Ondřej Horák rovnou mluvil o literární události loňského roku. Spisovatelka Iva Procházková se nechala románem unést natolik, že ho dokonce považuje za knihu, která „v mnohém navázala na dílo Ladislava Klímy“, což už je opravdu čisté dada.

Autorka skutečně dokáže zdařile kompozičně rozpracovat několik dějových plánů v kulisách detektivního žánru a píše relativně čtivým a svižným stylem. To v českém kontextu není málo, ale nadšení je zatím potřeba spíš tlumit. Anna Cima je možná nerozvinutý talent, ale zatím nic víc. Jak již bylo uvedeno, mohli bychom její debut považovat za svého druhu univerzitní román, ale na některých místech sklouzává až ke kategorii románu studentského a vypravěčka Jana v takových chvílích připomíná sice bystrou, ale mnohem spíše snaživou a poněkud přízemní studentku filosofické fakulty. Pokud totiž od Japonska a detektivní zápletky přeskočí k mezilidským vztahům, zaplavuje nás banalitami, klišé a průměrným studentským humorem.

Největším problémem je pak poslední třetina knihy, v níž se Anna Cima pokouší hodně násilným způsobem spojit všechny roviny díla v jeden celek. Vyprávění kvapí do cíle bez přesahů, se kterými jsme se setkávali na jeho začátku, a nezůstává v něm nic kromě překvapivě fádního vyřešení detektivní zápletky. Přesto není rozhodně namístě mladý literární talent okamžitě zašlapat do země. Probudím se na Šibuji je v rámci české literární scény příjemným překvapením a nominace na Magnesii Literu za objev loňského roku je pochopitelná. Kniha má spád a potenciál oslovit opravdu široké publikum, ale o Ladislavu Klímovi v souvislosti s ní raději nemluvme.

Autor je redaktor Alarmu.