Příběhem k problému a zpět

Dovolme si jisté zjednodušení: Michal Ajvaz v jednom rozhovoru říká, že i kdyby začal psát čistě dobrodružnou knížku, po nějaké době by stejně vypadala jako všechny jeho ostatní texty – proces psaní má vlastní zákonitosti, které autor tak úplně neovládá. Úvaha o díle, které se samo děje, jsouc zpřítomňováno svým autorem, má své meze a jistě ji nemůžeme paušalizovat pro tvorbu obecně. Není ovšem úplná náhoda, připomíná­-li ji právě Ajvaz. Pokud na chvíli zapomeneme na opačný názor, totiž že si dílo vyžaduje předběžný rozvrh a zcela závisí na autorově vůli, pak můžeme v Ajvazových románech nahlédnout princip stálé, chtělo by se říci až zautomatizované produkce příběhů. Vrcholem této metody by pak mohl být pevný a nezrušitelný svazek mezi teoretickou kontemplací a autorskou praxí, v tomto díle už nesčetněkrát detekovaný; Ajvaz se stále vrací k několika tématům a problémům, promýšlí je formou úvahy a ztvárňuje v beletristických kazuistikách. Pro některé jeho romány to platí více, pro jiné méně, v minulém roce vydaná Města mohou – a připomínám, že jde opravdu jen o zjednodušení – posloužit jako dobrý příklad toho, jak závažné se dílo stává, dosáhne­-li tak vysoké míry komplexity.

Nahlížení do paralelních světů

Že budou Města zejména ukázkou koncentrovaného vypravěčského výkonu, napovídá nejen optický rozsah svazku, ale zejména motiv na obálce knihy; světélkující infrastruktura megapole nás předběžně upomíná, že město lze vidět jako síť, jako kombinaci stabilních a pohyblivých světelných toků. A vzhledem k tomu, jaké Ajvazovy romány už jsme mohli číst dříve, lze se už při prvním setkání s Městy domnívat, že tutéž síť, tutéž vnitřní provázanost migrujících témat či obrazů najdeme i zde – a to v takové intenzitě, jež je pro Ajvazovo psaní nutná a snad i zavazující.

Bylo už jinde řečeno, že autor využívá základních vypravěčských archetypů k tomu, aby postupně seskládal jednotlivé části mozaiky do uceleného tvaru. Nemyslím, že moment svedení příběhů do jediné klenby je pro tento román důležitý; veškerý čtenářský požitek, který Města nabízejí, spočívá jen a jen v procesu vyprávění, v obsedantní potřebě opakovaného zkoumání téhož, v nahlížení do paralelních světů, v přepínání mezi možnými realitami a hlavně pak v síle několika velkých obrazů. Na nich celé dílo stojí, ony jsou těmi stabilními body, o něž se celá konstrukce opírá. A rozhodně Městům nijak neublíží, řekne­-li se, že celistvost tohoto románu je pouze iluzí, jejímž účelem není než formálně zakončit příběh, který by mohl trvat snad donekonečna – pokud by k tomu autor měl dost sil, času či inspirace.

Princip nezřetelnosti

Jen pro orientaci: Města jsou románem o rozplétání jedné záhady, o hledání věci, která je jakoby z tohoto světa a zároveň také odjinud. Jejich protagonista prochází světovými aglomeracemi a v každé z nich vstupuje do separátní reality, v níž se rozvíjí příběh o věci. Svým zkoumavým pohybem přispívá k sestavení podivuhodného stroje, o jehož tajemné existenci román – jen tak mimochodem – podává nejrůznější důkazy. Onen muž se na své cestě setkává s lidmi, kteří měli se strojem co do činění, kteří aktivně pomáhají tento stroj distribuovat, případně si svou roli v příběhu neměli možnost uvědomit. A tak jako jsou fluidní města, jimiž Ajvazův hrdina prochází, je i stroj rozostřeným aktérem, jehož pohyb lze vytušit na pozadí zobrazovaných dějů.

Na tomto principu nezřetelnosti ve Městech dost záleží a od něj lze také odvodit i některé slabiny díla. Ty vyvstávají zejména s přílišnou vypravěčskou koncentrací na vlastní téma románu a více či méně přehlíženou materialitu scén. Co je podstatné, toť dobře skryto a postupně uvolňováno čtenářovu pohledu; to, co je naopak od počátku k vidění, tedy města samotná a postavy, jež je obývají, se při vší snaze o různorodost až příliš podobá jednomu a témuž vzoru. Lidé jsou tu často uděláni podle modelu svobodného zajištěného světoběžníka, který žije téměř úplně vyvázán ze společnosti. Je to taková zvláštní figura: ačkoli vypravěč popisuje město a snaží se zprostředkovávat celky, pokud jde o společnost, zůstává vždy uzavřen v nejužším kruhu jednajících postav. Svět, který takto vzniká, je zploštěn na obvyklé a očekávatelné vlastnosti – to sice neplatí beze zbytku, jisté opakování téhož vzoru ale nelze v románu přehlédnout.

Kde věci mizí v povětří

Ve Městech tak vstupujeme spíše do privátního než do veřejného prostoru, a toto privátní je také významně udržováno, v konečném důsledku proti světu. Jsi ve městě, ovšem jakoby mimo jeho pole, s lidmi, ovšem mimo společnost – jen těžko se bránit dojmu, že Města lze chápat jako vrcholné postmoderní autorské gesto naplno odhalující princip individuality, jež obývá a produkuje rozsáhlé architektonické komplexy a infrastrukturní sítě pouze pro zážitek komplexnosti samé. A v těchto rozsáhlých prostorech také můžeme obdivovat to, co je na knize nejcennější: postupně budovaný obraz věci, která se utváří svou vlastní vůlí. To, jak působivě je tato figura ve Městech rozvedena, naprosto závisí na Ajvazově jedinečném nadání. Geniální zpodobnění věci, která existuje nezávisle na vědomí, mimo svou dočasnou prezentaci, věci v době, kdy snad hrozí ztráta kontroly nad tím, co člověk stvořil pro svůj užitek. Stroj naprogramovaný zoufalým mužem buduje své tělo, jeho forma je formou propukajícího šílenství – přesně toho šílenství, které už nelze vystát a které musí být předáno stroji. A to je také ta druhá půle světa, která se ve Městech otevírá a nasedá na model talentované individuality. Spojení monstra a lidské vůle není samozřejmě ničím, co by čtenáři mělo vyrazit dech; je ovšem jedinečné, že Ajvaz toto téma ztvárňuje v takovém prostředí, jaké vlastně důvěrně známe, neboť v něm žijeme. Jsou to města, která od sebe nelze rozlišit, ale jsou to také města, v nichž je vše organizováno pohybem nebo světelným tokem; kde se věci ztenčují a odhmotňují; kde věci mizí v povětří, postavy létají jako pápěří sem a tam, kde se neustále přesouváme mezi skutečností a virtualitou. S jistou nadsázkou: kde dochází k dematerializaci v mantinelech jakési zvláštní postkapitalistické společnosti, jež už primárně neusiluje o zajištění základních životních potřeb, ale díky sebegenerující technice umožňuje například objevovat zcela nové formy strojové existence.

Tím nemá být řečeno, že román Michala Ajvaze je jen utopicky laděným příspěvkem k možnostem postmoderního románu, natož chladně kalkulovaným literátským projektem, který začíná a končí s několika předběžnými problémy, jež bylo třeba náležitě beletristicky pojednat. Z celého vyprávění je zřejmé, že se tu opakovaně hledá mez oddělující konstrukt a živel; že se idea vyvažuje pudovými projevy žití. A jakkoli se mnohdy vypravěč až příliš poddá touze zobrazit obrysy něčeho, co jest za jevy samými, nakonec se vrací k důležitému úkolu romanopisce: provést čtenáře živou a dobrodružnou výpravou, kterou lze jen stěží vylíčit v jednom jediném uceleném příběhu.

Autor je literární kritik a antikvář.