Případ mladé ruské umělkyně Julije Cvetkovové, která je kvůli zobrazení ženských pohlavních orgánů obviněna z pořizování a šíření pornografie, je absurdní i na poměry ruského trestněprávního systému. V nesmyslném obvinění přitom hraje roli nátlak státu i angažovaných občanů, kteří se udáním pasují do role samozvaných morálních arbitrů.
V nedávném vysílání rozhlasové stanice Echo Moskvy, mezi zprávami o ekologické katastrofě na severu Sibiře a diskusí o celonárodním hlasování, které má slavnostně podpořit už beztak schválené změny ústavy, běžela reklama na služby jakési malířky, v níž se ženský hlas naléhavě ptal, čím by tak muž mohl v dnešní neveselé době potěšit ženu. Vzápětí si sám radostně odpověděl, že přece jejím ideálním portrétem, nejlépe olejem na plátně. „Copak ženy touží po něčem jiném než po zvěčnění své krásy?“ To už samozřejmě byla jen rétorická otázka. Zarazila mě, jako celá ta sexistická reklama, hlavně proto, že zazněla na stanici, která se považuje za svobodné, liberální a pokrokové médium. Pokud v hlavním městě panují takové představy o touhách žen, není se co divit, že osm a půl tisíce kilometrů na východ od něj za boj s podobnými stereotypy může člověku hrozit i odnětí svobody.
Žena není loutka
Právě v takové situaci se ocitla sedmadvacetiletá Julija Cvetkovová, umělkyně a aktivistka z Komsomolsku na Amuru, která byla na začátku letošního června oficiálně obviněna z pořizování a šíření pornografie. Její případ začal už více než před rokem. A začal rovněž ženskými portréty – jen docela jinými než ty, které si mohli pro své milé objednat posluchači Echa Moskvy. Na schematických kresbách byly zachyceny naprosto obyčejné ženy, žádné ideály, naopak – ženy s knírem, vráskami, šedivými vlasy, křivými zuby, špatnou pletí, chlupatým tělem, špeky i trčícími kostmi, povislými prsy i placatou hrudí. A všechny ty obrázky provázelo konstatování, že živé ženy jsou právě takové a že je to normální. Úplně nahé tělo mezi nimi bylo jen jedno – neoholené a ležérně rozcapené. Nejspíš ono pobouřilo prudérní provinční policii, která celý projekt nazvaný Žena není loutka označila za pornografii. Pravda, v definitivním obvinění už tyto obrázky nefigurují, nahradily je jiné a ještě nevinnější.
Komsomolsk na Amuru je na ruské poměry spíše maloměsto, žije v něm necelého čtvrt milionu obyvatel a Cvetkovová o něm v článku na webových stránkách Takije děla mluví jako o absolutně bezútěšném místě, kde je agrese natolik všudypřítomná, že ji člověk už ani nevnímá. Nejspíš i proto v sedmnácti letech odjela do Moskvy, kde se věnovala tanci a parkouru, a později pokračovala v Londýně, kde chvíli studovala také filmovou režii. Z rodinných důvodů se však musela vrátit zpátky domů na Dálný východ. Přirozeně si tam pak začala vytvářet prostředí, jež by bylo k životu. Navázala na činnost své matky, která ve městě od devadesátých let vedla svérázné vzdělávací studio pro děti, a s těmi odrůstajícími sama založila aktivistické divadlo Merak. Loni v únoru se s ním chystala uspořádat malý divadelní festival Barva šafránu. Měla to být přehlídka čtyř představení, která prostřednictvím tanečních a dramatických kousků pojednávala o nebezpečí zbraní, šikaně, genderových stereotypech, a dokonce i o pražském jaru. Avšak někdo si na místní policii postěžoval, že jedno z představení mezi nezletilými propaguje homosexualitu, což je v Rusku od roku 2013 trestné, a tak se žádný festival nekonal. Místo toho policie vyslýchala nezletilé v nepřítomnosti rodičů a zajímala se hlavně o to, zda se na jejich divadelních zkouškách nemluví o LGBT а feminismu. Mnozí vystrašení rodiče své děti z divadla raději odhlásili a Cvetkovová posléze soubor rozpustila. Tlak na ni sílil jak ze strany mocenských orgánů, tak ze strany „bdělých“ občanů.
Ženská neviditelnost
Timur Bulatov, kovář z Petrohradu, který se prohlašuje za „bojovníka s homosexuály“ a vůdce První mravní ruské fronty, na Cvetkovovou loni v listopadu podal stížnost za publikace ve skupině Monology vaginy, kterou vedla na sociální síti VKontakte. Zveřejňovala tam cizí kresby, koláže, výšivky a aplikace vnějších rodidel, které je ovšem připomínaly jen velmi vzdáleně. A pokud by Cvetkovová mohla být za něco popotahována, tak spíše za porušení autorského zákona, což ostatně sama v rozhovoru pro Takije děla svým způsobem reflektuje: „Jediná chyba, které jsem se dopustila, bylo, že jsem z internetu brala bezejmenné obrázky, často u nich chybělo jméno autora a ani já jsem ho neuváděla. Spravovala jsem stránky o ženách a přitom jsem sama bezděky vytvářela ženskou neviditelnost.“
Cvetkovové nyní za ty neškodné obrázky, které připomínají spíše rozkvetlé květiny, rozpučelé pupeny a mořské sasanky, hrozí dva až šest roků v trestanecké kolonii. Zákon je zformulovaný natolik obecně, že v podstatě jakékoli zpodobení pohlavních orgánů může být prohlášeno za pornografii. Samozřejmě, že soud by měl přihlédnout k úmyslům obviněné, ale jak dosvědčují jiné podobné případy, děje se tak jen zřídka.
„Nemůžeme rozvíjet kulturu, dokud se u nás za zobrazení vaginy budou lidé zavírat do vězení,“ komentovala tento případ umělecká aktivistka Katrin Něnaševová, která v Moskvě uspořádala výstavu, kde mladé výtvarnice představily své práce o ženském těle – o tom normálním, neideálním, které je, zdá se, stále ještě tabuizováno. Cílem výstavy byla především podpora Julije Cvetkovové, zviditelnění jejího případu, který kdovíproč mezi jinými zatím zapadá – Moskva někdy dokáže být ke zbytku země zoufale slepá. Být politickým vězněm v provincii je obzvlášť těžké.
Autorka je rusistka.