Jak se staví zepelín

Vytvářet a prosazovat jeden velký literární kánon v 21. století je totéž, jako byste usilovali o to postavit zepelín a přesvědčit zástup lidí vybavených chytrými telefony, že tohle vzdušné plavidlo je něco víc než jen kuriozita z doby dávno minulé. Což samozřejmě vůbec neznamená, že byste nemohli s jistou skupinkou své nadšení pro zepelíny sdílet, aniž byste byli ostatními veřejně zostuzeni. Ve vášnivých diskusích, které se během posledního půlstoletí vedly ve věci záchrany či podkopání kánonu, proti sobě stáli silní protivníci: jedni tvrdili, že kánon je mocenský nástroj, druzí oponovali, že kánon se vytváří tak nějak sám a že v jeho pozadí spolehlivě šlape motor dějin. Kanoničtí autoři si vybírají, kdo na ně naváže, třebaže jsou už celá staletí po smrti, a linii literárního vývoje neukončí ani američtí profesoři hip hopu, tedy ti, kteří mají daleko k někdejším trpělivým a citlivým interpretům literárních textů… Alespoň tak nějak to napsal literární vědec Harold Bloom, který se pokusil velký zepelín uhájit a ještě navrhnout, kdo bude do jeho gondoly naložen (za českou literaturu například Miroslav Holub).

Aby byla situace ještě složitější, stranou sporu o kulturní hodnoty prezentovaného Bloomem vyvstalo úplně jiné pojetí kánonu: kánon je médium, jímž se identifikují uzavřené kulturní celky nebo subkultury. Kánony už nejsou rezervoárem nesmrtelných děl, ale prostředkem zajišťujícím vnitřní komunikaci skupiny, její prezentací vůči jiné skupině. Tedy žádné zřídlo jediné velké literatury, ale čím svobodnější společnost, tím větší sbírka kánonů. Anebo snad už jenom soupisek? Základní koncept kánonu, tak jak byl – alespoň u nás – zaváděn v době národního obrození, tedy „normativní soupis vzorných děl národní kultury“ vysoké prestiže, jež ho ochraňovala před útoky barbarů a nedovzdělanců, dávno ztratil význam. Anebo jinak: jeho protiklad se nám stal východiskem.

Tato rozkošně komplikovaná dějinná situa­ce, v níž nejprudší síly svorně pracují proti imagináriu dávné jednoty, je možná předznamenáním budoucího dějinného zlomu. Ostrý konkurenční boj vyvrcholí nástupem nové teokracie nárokující si silný kánon – takovou variantu neblahého vývoje alespoň na­­črtl v devadesátých letech minulého století Bloom, zřejmě v duchu amerického apokalyptismu. Stejně tak bychom ale mohli předpokládat, že původní význam slova kánon bude naprosto neutralizován, že se zachová pouze jako vzpomínka na uplynulou éru velké literatury a bude sloužit výhradně jako prostředek posilování vnitřní stability dílčích kulturních okruhů. Stačí přehlédnout stav zdejších literárních časopisů a příkladů najdeme celou řadu. Střídání stále stejných autorů, preferencí, odkazování k týmž domnělým kulturním hodnotám jako k základní výbavě autora i jeho čtenáře. Jako by tu bylo jedno jediné silné zřídlo estetických hodnot a jako by vše ostatní mělo od něj být odvozováno a jím poměřováno. Už dnes můžeme tušit, kam se ubíráme. Aktivity přesvědčených šiřitelů kánonu musí být nutně hrobníkem toho pojetí, které chce věřit ve velká či největší díla lidské kulturní činnosti.

Povinná literatura

Jakpak se asi může dařit kánonu v zemi, v níž před třiceti lety došlo k významnému zlomu a kde se krusta ledu jako jediným úderem kladiva počala tříštit do těžko uchopitelné a nespojité mozaiky? Domnělá jednota, udržovaná po dlouhá desetiletí mocensky, se zde drolí ještě o něco rychleji než v zemích, kde byli připraveni a kde mohli jisté konsekvence vývoje alespoň tušit a také o nich diskutovat. Závazné seznamy literatury, které žmoulají školáci během podzimních měsíců ve dveřích antikvariátů, jsou oblíbeným terčem pohrdání – jako bychom ale tušili, že právě existence povinné literatury je poslední jistotou, texturou, skrze niž se derou ven budoucí chaotické časy.

Nahlédneme­-li do textů o českém literárním kánonu, které vznikly v posledních dvaceti letech, můžeme si dosyta užít pocitu marnosti, který zažívali někteří polistopadoví matadoři výuky systematických dějin české literatury. Tváří v tvář problémům štěpící se společnosti vidí jedinou záchranu v pozitivistické metodě záznamu co nejširšího objemu dat, a třebaže si jsou jistí postupující degenerací konceptu svébytné národní literatury, snaží se ve prospěch stabilního kánonu zachránit různé příbuzné konstrukce. Například tu, že skutečnými „nositeli literární paměti jsou literární badatelé a učitelé“, tedy instituce a jejich nosné sloupy. Pod tlakem svobodného trhu najednou kdekdo psal o „přebytcích vydávané literatury“, bloomující strážci estetické čistoty ukazovali, jak polistopadová literární produkce „odmítá vlastní tradice české literatury“, a ti vůbec nejpřísnější tak nějak mezi řádky varovali – s odkazem na termín zaváděný do slovníku badatelů Josefem Hrabákem – před „bujením literatury nižších pater“.

Knihovna rozumně vytříděná do tří sektorů (domácí, samizdatová a exilová literatura) nejspíš nenabízela velká východiska pro budoucnost; záhy se proto objevila úvaha, zda na této trojjedinosti trvat i nadále. V průběhu celých devadesátých let se s hrdinským zápalem dovydávaly velké texty z předchozí epochy a roubovaly se na tělo živé, osvobozené literatury. Zpočátku se zdálo, že by tento recept mohl fungovat a že přetrhaná kontinuita bude nakonec přece jen obnovena. Vzhledem ke své složitosti tato situace vydržela asi dvacet let. V nakladatelstvích vycházela řada děl, která měla být kanonizována už před celými desetiletími, kdyby se o nich tehdy smělo mluvit a spolu s hrstkou zasvěcených je četla třeba i ona dnes už slavná „uklízečka ze Žďáru nad Sázavou“. Živá literatura tak měla silného, dokonce snad i nepřemožitelného konkurenta a čtenář skutečně nevěděl, pro který svazek se natáhnout dřív. Péčí editorů si ti, co byli až dosud odkázáni na mnohdy slaboduché produkty oficiální domácí četby, najednou mohli dopřát kondenzát toho nejlepšího, co u nás mohlo po druhé světové válce vyjít.

A přesto: pedagožka literatury Dobrava Moldanová v roce 2006 tvrdí, že studenti na výzvu k sestavení kánonu nadále jen trpně papouškují seznamy ze střední školy, aniž by si vůbec povšimli vzácných hodnot vyrvaných z jámy papírenských závodů. Výsledek je jasný: jediný závazný a platný kánon u nás má i po letech doložku ministerstva školství, vše ostatní jsou jen parciální žebříčky a víceméně voluntárně sestavené výběry knih, jejichž autoři pochopitelně postupují v dobré vůli, bez nároků na jakoukoli mocenskou stabilizaci.

Pohyblivé kanonické pole

Nebezpečí, že by kánon poškodili stoupenci „škol resentimentu“, před nimiž varoval ­Bloom, se zatím na úsvitu nových časů výrazněji neprojevilo. Pochopitelně, česká společnost je příliš malá a příliš slabá na to, aby dělala cokoli jiného, než jen se zpožděním přejímala trendy prosazené jinde, takže lze očekávat pokojné dodržení postupů předepsaných v osvědčených receptech: kánon je tu především proto, aby nám vytyčil mantinely, v rámci nichž jsme schopni či ochotni spolu mluvit. Tradice jsme pohřbili, neb byly beztak nestravitelné, v lepším případě jsme je rozmontovali na jednotky motivů a topoi, kdysi výbušné, politicky vyhrocené texty depolitizovali, neřád nechali ležet v nižších patrech literatury, ustavili jsme kruhy pronikavých kritických duchů, proti nim postavili hordy vymítačů poezie a nakonec rozdali seznamy příslušné studijní literatury.

Právě ty nakonec budou tím nejdůležitějším, co lze k termínu kánon v našich podmínkách vztáhnout. Protože když se řekne kánon, mělo by se dodat i maturita. V tomto neblahém stavu jsme se nicméně ocitli navzdory dlouhým diskusím o „pohyblivém kanonickém poli“ – a nezachránily nás ani překlady statí, v nichž se vcelku pádně dokládá, kterak na vyměřování okruhu kvalitní literatury zařazené do programu vysokoškolských seminářů působí třídní společenský status těch, kdož tyto programy vytvářejí. Zdá se, jako by právě tyto problematizující diskuse měly být završeny situací, v níž je vše přehledně uspořádáno a zmravněno pod dohledem aparátu ministerstva školství.

Tím spíše pak má svébytnou závažnost, od­hlédneme­-li od potřeby některé texty kanonizovat a pokusíme­-li se sestavit výběr v odlišném modu: jako doporučení uspořádaná pod hlavičkou určitého média, v našem případě redakce spolupracující s určitým okruhem přispěvatelů. Média, jež se během dlouhých let nenechalo zcela rozpoltit probíhající fragmentarizací veřejného prostoru a drobnou prací si uhájilo své vlastní pole. A je to nakonec právě tato společnost konkrétních lidí, která předkládá výběr z toho nejlepšího, co za posledních deset, dvacet, třicet let četla. Jistě, nelze odhlédnout od všech vlivů, praxe ideo­logických státních aparátů se potlačit nedá, ovšem stejně tak snad lze říci, že disidentní princip rozkolu uvnitř zdánlivě stabilizovaného obrazu o vývoji polistopadové literatury nelze vyloučit. A někde v tomto meziprostoru se pohybujeme i nyní. Můžeme­-li si něco přát, pak je to především vnitřně disparátní soupiska uměleckých textů, takové kombinace textů, jež pobouří už jen proto, že se mohou ocitnout na jedné stránce. Právě proto, že se pohybujeme v poměrně otevřeném, časopiseckém prostoru, si můžeme dovolit imparitu, jakou si lze vůbec představit. Navzdory všem tendencím vytvořit pole, jehož centrum obsadil hegemon literárních dějin.

Prostředníček kantorské tradici

Za posledních třicet let se toho v české literatuře semlelo hodně. Zdejší čtenář občas neměl dost času ani na to, aby se pořádně rozhlédl kolem sebe. Nechtěl­-li zůstat na povrchu dění a konzumovat jen bestsellery uváděné v žebříčcích prodejnosti, musel si projít několika zásadními obraty. Než se dostaneme k oblíbenému výchozímu bodu, od nějž se odpočítávají dějiny polistopadové literatury, připomeňme, čeho si už na počátku devadesátých let povšiml Vladimír Novotný: že totiž změna do českých literárních poměrů přichází s tehdejšími „paraepiky“, s literáty opožděných debutů, jejichž prozaická produkce se v mnohém odlišovala od próz jim předcházejících osmašedesátníků. Novotný do této skupiny zahrnuje Michala Ajvaze, Ivana Matouška, Vladimíra Macuru, Alexandru Berkovou a Danielu Hodrovou. Tito autoři zakládají tu linii české polistopadové literatury, která bude – až na několik výjimečných titulů – plnohodnotně žít vedle všemožných žebříčků nejlépe prodávaných titulů a která vytvoří rezervoár ustálených hodnot.

A nyní už k onomu prostředníčku vystrčenému směrem k oblíbené kantorské tradici a společensky závažné roli české literatury – ta se měla zdánlivě osvobodit z okovů, jež ji svíraly v době normalizace, a spoluvytvářet iluzi stavu, v němž je vše uvolněno, v němž se řád bortí do chaosu, aby z něj zpátky příležitostně vyvstával. Tento počátek, asi nejlépe zachycený v Kratochvilově Medvědím románu (1990), potažmo v Urmedvědovi (2001), je tu od té doby stále – naposledy bylo možné jej zachytit v Kahudově knize Vítr, tma, přítomnost (2014), tentokrát však v úplně jiné, snad i nečekané podobě paranoické konstrukce světa, v němž nic nedává ucelený smysl. Některé z románů těchto autorů – možno k nim ještě přiřadit i značnou část díla Zuzany Brabcové nebo Jáchyma Topola – opět patří k tomu, co nelze obejít bez povšimnutí.

Opojení nově dobytým prostorem imaginace však – pochopitelně – netrvalo dlouho a záhy mělo dostat referenční protilehlý bod. A tady se už vlastně pohybujeme v prostoru, kde vyprchává étos devadesátých let a kde se autoři začínají s oblibou uchylovat k určitým tématům. Jakkoli nakladatelé rádi na potkání vykládají, že vydávají čtivo pro to, aby jednou za čas mohli dát šanci hodnotám sui generis, ohlédnutí za posledními dvaceti lety české literatury svědčí o tom, že na celé čáře vyhrává ten, kdo dokáže naplnit sál při autorském čtení, a ten, komu se podaří uchopit, anebo dokonce předjímat témata, jimiž společnost momentálně žije. To vše se projeví na ochotě čtenářů utrácet za knihy, a tudíž i na budoucích publikačních možnostech. Že se tímto polem stane nedávná minulost, si lze domyslit bez větších problémů – i proto nezbývá než přijmout, že pro literární dějiny zůstává neopomenutelnou položkou rozsáhlý román Sylvie Richterové Každá věc ať dospěje na své místo (2014) nebo Radky Denemarkové Peníze od Hitlera (2006).

Stroj na bestsellery

V dosti kondenzovaném časovém období de­seti let se ovšem neměla vyvíjet jen literatura; byl to také čas pro ty, kdož dokážou vybudovat nakladatelská impéria a jejich prostřednictvím utržit na prodeji bestsellerů. A zatímco jedna část čtenářů spolu s kritiky hledala uprostřed bujaré oslavy svobodných poměrů originální témata a ještě originálnější způsoby jejich ztvárnění, na pozadí už značnou část prozaické produkce chrlil stroj, jenž během dvou desetiletí vrhl na knižní trh několik nezdolných literátů. S některými z nich se v žebříčcích prodejnosti setkáváme i dnes. Je ovšem dobré připomenout, že se takto nezrodila jen Halina Pawlowská, Vlastimil Vondruška nebo Patrik Hartl, ale že široký čtenářský zájem vynesl do popředí i dnes nepřehlédnutelné, autentické autorky a autory. Jen namátkou: Jan Balabán, Petra Hůlová, Hana Androniková nebo Jaroslav Rudiš.

Výběr z toho nejlepšího je proto třeba hledat někde na švu té literatury, která bývá vyhodnocována porotami literárních kritiků, a těch textů, které zaznamenávají úspěch u čtenářů už jen proto, že tvoří stabilní zázemí zdejší umělecké produkce. Pro předkládanou anketu by přitom z vcelku pochopitelných důvodů mělo platit pravidlo přednostní pozornosti namířené k dílům, která často nebývají adekvátně zhodnocena, jako například Studená vlna (2012) od S.d.Ch., tutéž důležitost lze ovšem přiřknout i Laserové romanci (2005) Ladislava Šerého, svéráznému textu Jiřího Sádla Praha a Brno (2015), dále Chraplavým chorálům (2013) Romana Szpuka, Stropům (2012) Zuzany Brabcové, Pavilonu číslo 13 (2003) Václava Ryčla nebo souboru Petra Krále Arco a jiné prózy (2005). Do druhé množiny můžeme umístit díla, z nichž se nestaly bestsellery, která ale vyvolala zájem čtenářů i literární kritiky, například Jezero (2016) Bianky Bellové, Za Alpami (2017) Davida Zábranského, a stejně tak sem patří i Němci (2012) Jakuby Katalpy nebo Milostný dopis klínovým písmem (2008) Tomáše Zmeškala, Zvlčení (2003) Antonína Bajaji, Želary (2001) Květy Legátové a další. Nepřekvapí, že právě kritické reflexe děl těchto autorů najdeme v několika málo knižních sumářích, jež dosud k dějinám české polistopadové literatury vyšly a jejichž autoři se pokusili namířit reflektor na ty, kteří by měli být zachováni v kolektivní paměti. Lze jen doufat, že zpětné ohlédnutí doplní tyto svodky o jména, která neprávem zapadla. Pokud si totiž dnes ještě vůbec můžeme představit něco jako kánon literárních textů, pak bychom v něm měli zvažovat i dobový kontext. Díla, jimž se nedostalo pozornosti třebas jen pro nezvyklost formy, politickou inkompatibilitu nebo nedostatečnou nakladatelskou propagaci, je možné, a dokonce snad i nutné zpětně zařadit do oběhu.

Česká literatura v minulých letech nemusela procházet složitými diskusemi o tom, co do jejího kánonu patří. Dokonce je zcela nemyslitelné, že by u nás mohl být kánon popírán a transformován ve prospěch autorů jazykových menšin. Na druhou stranu: právě tato samozřejmost existence české literatury může být jejím hrobníkem. Z nedávné minulosti víme, jak rychle byli po roce 1989 odsunuti všichni normalizační spisovatelé a s nimi i celé slovníky či terminologie, víme, s jakou lehkostí čtenáři přijímají témata a jak někteří spisovatelé tuto ochotu vytěžují až do úplného úmoru. Ovšem tam, kde chybějí vnitřní spory, zbývá jediné: železná logika trhu a nakladatelského velkoprůmyslu. Budoucí „kánony“ budou jistě bohaté na autory podporované nakladatelským PR; co si ovšem můžeme přát ze všeho nejvíc, je takový literární provoz, v němž nebudeme závislí pouze na bestsellerech vydaných pod patronátem sebeuvědomělejších velikánů českého knižního trhu, ale kde podstatnou část seznamů próz, k nimž stojí za to se vracet, obsadí autoři ne­­etablovaní a provokující, ti, kteří jsou ochotni hledat mezní body smysluplného uměleckého vyjádření bez ohledu na to, zda se jejich dílo bude prodávat po desítkách či desetitisících kusů. Snad právě proto, že se nemůžeme opřít o kulturní vliv menšin, bychom si měli zachovat zvýšenou citlivost pro disent a pro jiný pohled na domněle uchopitelný svět s jasně definovanými hranicemi. Posledních třicet let vývoje české literatury je – naštěstí – stále ještě dokladem toho, že takový postoj stojí za to udržet i navzdory úsilí o čtenářsky přístupné psaní v duchu vysoké společenské závažnosti.

Autor je literární kritik a antikvář.