Nyní je čas jednat

V raných šedesátých letech 20. století vstoupila Indie do nového dějinného období. Během takzvané zelené revoluce tehdy v mnoha zemích globálního Jihu včetně Indie proběhla komplexní transformace potravinových systémů a zemědělství. Původcem této transformace, podporované soukromým sektorem, zejména Fordovou a Rockefellerovou nadací, byl americký agronom Norman Borlaug. Cílem bylo výrazně zvýšit zemědělskou produktivitu prostřednictvím přechodu na nové technologie, zavádění mechanizace a využívání nových, výnosnějších odrůd. Uvádí se, že v mnoha zemích tak byly odvráceny hladomory a byla zachráněna miliarda lidí.

Šoková doktrína

Výnosy skutečně dramaticky narostly – ze zemí jako Mexiko, Filipíny, Pákistán, Brazílie nebo právě Indie se stali exportéři zemědělských komodit. Přechodem na industriální model zemědělství se však zároveň výrazně snížila biodiverzita krajiny a její rezistence vůči výkyvům klimatických změn. Kvůli centralizaci výrobně­-distribučních mechanismů došlo rovněž k rozpadu společenských struktur a mnozí zemědělci a rolníci z rurálních komunit skončili ve slumech nebo jako námezdní dělníci ve městech. Zemědělci, kteří zůstali a hospodaří, pak čelí mnoha tržním tlakům a také důsledkům klimatické změny, což má mimo jiné dopad na jejich mentální zdraví. V roce 2019 tak v Indii spáchalo sebevraždu 42 480 zemědělců a námezdních pracovníků v zemědělství. Od počátku zelené revoluce si jich vzalo život několik stovek tisíc. Stále navíc přetrvává podvýživa. Podle Globálního indexu hladu (GHI) z roku 2019 Indie čelí problému s hladem, přičemž nedostatek vitamínů, kalorií, proteinů a mikronutrientů je velice vážný zejména u dětí a dospívajících. Státní programy zdravotní péče většinou selhávají.

V důsledku pandemie covid­-19 se staré problémy projevily s novou intenzitou. Indická vláda využila nepřehledné situace a prosazuje neoliberální agrární reformy, které dále posilují moc velkých aktérů a destabilizují životní a pracovní podmínky lidí na venkově a ve městech. Během karantény tak indická vláda na konci letošního března představila opatření, nařízení a zákony, které jsou mixem nacionalistických, xenofobních a hyperkapitalistických narativů. Indická vláda jimi umožňuje další privatizaci v zemědělství a posiluje námezdní formy prekarizované práce. Je nutné dodat, že v Indii je kolem 400 milionů lidí (třetina populace) závislých na zemědělství a přidružených činnostech a současná neliberální reforma povede k další erozi nejen půdy, ale i sociálních struktur. Je to učebnicový příklad uplatnění šokové doktríny, jak ji popisuje Naomi Kleinová.

Bez garancí

Prvním vládním opatřením je klíčová změna v roli indického státního Výboru pro trh se zemědělskou produkcí (APMC), založeného v šedesátých letech v reakci na diktování podmínek výkupu bavlny ze strany britských obchodníků. Demokraticky volený výbor, složený z farmářů, obchodníků a dalších aktérů, donedávna zajišťoval ochranu farmářů před finančním vykořisťováním ze strany velkoobchodních prodejců, kteří tlačí na snižování výkupních cen. Nemohlo tak docházet k finančním excesům a spekulacím. APMC navíc zajišťoval prodej farmářské produkce na certifikovaných trzích, takzvaných mandí, kde se prodalo 30 až 40 procent zemědělských výrobků a kde měli zemědělci zajištěny férové finanční podmínky. Ministryně financí Nirmala Sitharaman ovšem v květnu oznámila, že chce zrušit jak mandí, tak veškeré prodejní regulace, včetně vládou garantované minimální výkupní ceny a tržní ochrany farmářů. Prý se tak zvýší konkurenceschopnost, což umožní farmářům prodávat za atraktivnější ceny. Nová legislativa má údajně pomoci zejména malým farmám – podle premiéra Módího se jim má zdvojnásobit zisk. Jak ale upozorňují farmáři z hnutí La Via Campesina a All India Kisan Sabha (AIKS) i stovky dalších zemědělských svazů a expertů, realita je taková, že se tím otevřely nevídané možnosti velkým korporacím, jako jsou PepsiCo, ITC, Cargill India a další, aby diktovaly malým zemědělcům likvidační výkupní ceny a tržní podmínky. Vzhledem k tomu, že živobytí sedmdesáti procent indického venkova je závislé na zemědělství, přičemž 82 procent zemědělců je v kategorii malých, je ­zřejmé, že liberalizace ­sektoru bude mít zásadní dopad na ty nejzranitelnější. „Neoliberální žoldáci kastovní politiky“, jak strůjce reforem nazval sociolog Prabudh Singh z Ámbédkarovy univerzity v Dillí, tak rozšiřují svoji kontrolu nad dalším sektorem, což podle kritiků může vést až ke kolapsu zemědělství. V době schvalování nové legislativy letos v září proběhlo po celé Indii kolem čtyř tisíc demonstrací a blokád železnic a dálnic. Přesto byly úpravy schváleny.

Další opatření se týkají rozkladu pozemkové a pracovněprávní legislativy s cílem nalákat více zahraničních investorů. Ve státě Karnátaka v jihozápadní Indii se uskutečnila legislativní úprava zákona o pozemkové reformě z roku 1961, který přiznával zemědělcům privilegium při užívání půdy. Novela oproti tomu umožňuje bezproblémový nákup půdy kýmkoli, kdo má kapitál, a ruší existující limit výměry vlastněných pozemků. Zemědělské svazy upozorňují, že se tak otevírá cesta spekulantům, těžařským společnostem a velkým agrokorporacím a že se z rolníků stanou námezdní pracující s prekérními pracovními podmínkami, což je velmi dobře popsaný jev známý zejména z Afriky. V řadě indických států se navíc prosazuje zvýšení počtu pracovních hodin, legalizuje se práce bez smlouvy a dochází k redukci nebo dokonce odstranění placeného volna a minimální mzdy. Zemědělská hnutí proti těmto opatřením protestují, spojují se s opozicí a bojují za své přežití i za potravinovou suverenitu – tedy za právo lidských společenství na zdravé a kulturně vhodné potraviny produkované prostřednictvím environmentálně příznivých a udržitelných přístupů.

Zpátky na venkov

Aktivistka a advokátka Chukki Nanjundaswamy, která je prezidentkou jedné z nejsilnějších rolnických organizací Karnátaka Rajya Raitha Sangha (KRRS), v nedávné online diskusi zástupců světových rolníků pořádané organizací Asia Europe People’s Forum (AEPF) zmínila, že situace v jihoasijských zemích je trist­ní, protože většinu společnosti tvoří rolníci a námezdní pracující, kteří se kvůli pandemii dostali do tíživých životních situací. Mezinárodní trhy se uzavřely, mnoho farmářů přišlo o odbyt a úrodu zaorali zpět do půdy. Jen ve státě Karnátaka si během prvních dvou měsíců lockdownu vzalo život 75 farmářů. Podle Chukki Nanjundaswamy v tomto období „kapitalistický model selhal a zhroutil se. Fungovaly jen komunitní iniciativy založené na solidaritě mezi lidmi.“ Covid­-19 však podle ní nepřinesl pouze krizi, ale umožnil také rozvoj alternativ. Uzavření mnoha konvenčních prodejen potravin posílilo zájem městské společnosti o podporu malých zemědělců v nesnázích. Zemědělci začali využívat Twitter a WhatsApp k organizování farmářských komunit a hledání přímých forem odbytu. Covid­-19 uštědřil lekci zejména zemědělcům, kteří se specia­­lizují na monokulturní produkci „cash crops“ (výnosných plodin určených pro světový trh) a jsou závislí na pesticidech a mezinárodních trzích. Mnoho farmářů se vrátilo ke směnnému obchodu (vyměňují si mezi sebou luštěniny za jáhly a podobně), obyvatelé měst se začali více zajímat o původní odrůdy a osiva či o hospodaření podle agroekologických principů, jejichž součástí je diverzita.

Krize obnažila závislost průmyslu na práci migrantů z agrárního sektoru. Během uzavření továren a služeb se náhle „vynořily“ tisíce žen a mladých migrantů z rurálních a zemědělských oblastí, kteří byli do té doby pro zbytek společnosti neviditelní. Byli donuceni vrátit se zpět do svých původních komunit a na půdu, kterou kdysi obhospodařovali. Právě lidé, jejichž kořeny přeťala kdysi agrární krize a neoliberální politika je vyhnala „za lepším“ do měst, jsou nyní v hledáčku hnutí, jako jsou Karnátaka Rajya Raitha Sangha, La Via Campesina a další. Chtějí obyvatele podpořit při návratu k půdě a agroekologickému hospodaření. Vedení KRRS to vyjádřilo jasně: „Nyní je čas jednat – uvítat naše bratry a sestry na venkově a naučit je produkovat potraviny, aniž by škodili přírodě. Musíme být solidární napříč společností a sektory.“ Ukazuje se, že v krizi jsou modely založené na diverzitě a solidaritě rezistentnější a životaschopnější než ty, jež stojí na konkurenceschopnosti. Zároveň však indickou společnost čeká zápas o budoucí podobu potravinových systémů.

Autor je analytik politické ekonomie potravinových systémů.

Text vznikl za podpory Nadace Rosy Luxemburgové.