Dřív než ji jsem znala její obraz – grafiku v tenkém dřevěném rámu, co visela nad rozviklaným jídelním stolem, který jsme našli na nějaké vinohradské ulici. Tlumeně barevné masivní plochy – šedá, šedozelená, tmavě růžová a černá. Uprostřed kontury dvou robustních postav ve vyzývavých pózách. Připomínaly Picassovy Avignonské slečny a ještě spíš fragment Matissovy Radosti života – dvojici z levého okraje plátna, ženu, která stojí s rukama za hlavou, a muže, který jí dřepí u nohou. Tady jako by byli schovaní v nějaké jeskyni. Alespoň tak mi to připadá dnes, když si ten obraz chci po letech vybavit. Zůstal viset nad oním stolem v prázdném pražském bytě, pravda, už jiném, než byl ten původní.
K obrazu patřila spousta zkazek. O jeho autorce, příbuzné Vasilije Kandinského z kdovíkolikátého kolene. O ruské ženě s německými kořeny. O jejím dvoupokojovém bytě v paneláku na kraji Moskvy, kde v jednom pokoji panuje německý řád a v druhém ruský chaos. O jejích barevných polévkách, kde se kousky zeleniny seskupují do abstraktních tvarů podobných těm na jejích obrazech. O tom, jak to nad stydnoucím talířem dlouhé hodiny probírá se svým životním partnerem, který ji v šedesátých letech k umění přivedl – od chemie, kterou vystudovala. O radách, jak vyvážet z Ruska její minimalistická díla a jak se přitom tvářit, že jde o dětské práce. O mnohém jiném. Teprve potom jsem uviděla Lenu. A až teď mi dochází, že neznám její jméno po otci, ačkoli by se slušelo oslovovat ji tou zdvořilostní formou, říkat jí třeba Jeleno Alexandrovno. Vždyť jí v den našeho prvního setkání bylo přes pětašedesát. Uplynulo od něj téměř dvacet let.
Za kovovou mříží, která oddělovala domovní chodbu od dveří do bytu, čekala malá podsaditá žena a zvala nás energicky dál – dovnitř, do své miniaturní klícky, která se po mládí prožitém v komunálním bytě s devíti cizími rodinami musela zdát jako palác. Uzoučká chodba skutečně vedla do dvou pokojů. V prvním byl těžký nábytek z tmavého dřeva. V tom pokoji se spalo, četlo, sledovala televize a poslouchalo Rádio Svoboda. To musel být ten „německý“. V druhém stál obrovský tiskařský stroj, špalek se sekyrou a všude možně se válely role papíru. Tady, v tom zjevně „ruském“ pokoji, se pracovalo. Ke šňůrám rozvěšeným ode zdi ke zdi byly připnuty poslední práce – velké krabaté obdélníky z papíru zpevněného lepidlem, provrtané množstvím ruliček. Z vysoké skříně pak Lena vytahovala další – v chronologickém pořádku od prvních akvarelů přes linoryty biblického cyklu a abstraktní litografie po práce z papíru, které mi uhranuly. Jako třeba Šestidílná kompozice, kde se z mnoha vrstev postupně ukusovaného papíru objevoval kříž, který hned zase mizel.
V jejím bytě byla ještě jedna místnost – pro návštěvy ta nejdůležitější. Malá kuchyně, kde na zdech visely staré malované přeslice a prkýnka vyřezaná jejím přítelem. Na jednom v tomhle podzimním nečase ležel vždycky obdélník z lineckého těsta, stejně krabatý jako Leniny práce z papíru. Koláč z antonovských jablek. Vzpomínám na něj s ještě větší melancholií než Bunin na tu jablečnou vůni starých časů. Je to tři roky, co Lena , Jelena Prejs, zemřela. A ten koláč se mi nedaří upéct, i když znám recept.