Nedávno se v médiích přetřásala slova vrchního hradního rozmetadla o prospěšnosti materiální nouze. Zemanův rádoby bonmot vyvolal celou řadu okamžitých reakcí, jejichž uměleckým vrcholem byl otevřený dopis Daniela Hůlky – škoda, že zastínil jen o něco méně působivé řádky občana Landy, jenž Zemana varoval před hladovými umělci v ulicích. Ozvěna šla také venkovem: v tu ránu se ujala úvaha a během několika dní jsem už poslouchal řeči o tom, že umělci mají dost, zejména herci v Národním divadle že inkasují statisíce měsíčně, a proto by bylo dobré, kdyby už žádné peníze nedostávali. Jednak by tím vyjádřili podporu obecné bídě – projevující se třebas chudým výběrem uzenin ve venkovských obchodech –, a navíc by konečně mohli vytvořit opravdové dílo. Neboť to, co předváděli v posledních letech, bylo otřesné a trestuhodné. Si to vemte, paní Dočkalová, oni tam pobíhali nazí po pódiu! A tohle bysme tady měli s knížetem a dobře jim to pan prezident řekl a teď budou mít utrum. – Že by jednou vyhladovělí herci a spisovatelé mohli vést lid v ulicích, k tomuto romantickému obrazu nikdo nepřilnul, vždyť je tomu už let, co se umělci spolu s železničáři či tramvajáky vrhali na policejní kordony. Vysoké průchodnosti napříč sociálními třídami tedy dosáhla pouze představa hladu a trestu. Když už jsem to slyšel po několikáté, říkám si, skvělá příležitost přečíst něco z vězeňských listů! Počkal jsem si tedy na Dočkalovou a jen tak mezi řečí se zeptal, jestli po manželovi či otci nezůstalo v knihovně něco dobrého ke čtení. A že kdyby v tom bylo nějaké vězení, zaplatím dvojnásob. Ale ať mi nenosí žádné Havly, že takových věcí se já štítím. Poznámka naprosto zbytečná – Dočkal sloužil jako pomocná stráž a ani po listopadu by nic podobného do své knihovny nezařadil. Uběhlo několik dní a Dočkalová stojí u branky, že přece jen něco našla a je to opravdu z vězení. A podává mi přes plot Dopisy Rosy Luxemburgové Sophii Liebknechtové. Je to z knihovny po dědovi a její muž to nikdy nečetl, vlastně ani otec to pořádně nečetl, neb svazek nebyl způli rozřezán. Chce dvě stovky a jestli bych ji zítra nehodil dolů do města do zeleniny, má tam dušičkový věnec.
Přečetl jsem ten útlý svazeček hned a ujistil se, že lid opět instinktivně věci dobře rozumí. Správně tedy za svého prezidenta dořekl to, do čeho se prezidentu nechtělo: že totiž hlad nestačí, a má-li být dílo dokonalé, je třeba i přísného trestu, nejlépe káznice. Kdepak nějaké broumovské poustevny, to je jen taková hračka pro měšťácké liberály, pobyt v umělé sluji ani zdaleka nemůže vést spisovatele k sepsání obrazů líbezných a útěšlivých, k harmonii a víře v lepší svět; naopak, jak se ukázalo například v díle Davida Zábranského, pobyt v poustevně vyvolává potřebu hromadit popisy dnešní zvrhlé situace. Jedině v kriminále je možné napsat o orchidejích: „Zdá se mi, že mají ve své lehké grácii a fantastických, nepřirozených formách něco rafinovaného, dekadentního. Účinkují na mne jako zněžnělé, napudrované markýzy rokokové. Obdivuji je s jistým vnitřním odporem a neklidem, jako vůbec vše dekadentní a perverzní je mé přirozenosti protivné. Mám z jednoduchého měsíčku mnohem více radosti, má tolik ve své barvě a na slunci se tak pěkně, vděčně otvírá a při nejmenším stínu se zase plně zavře.“ Jedině v kriminále lze citlivě prožít výjev z divoké přírody! „Předešlého jara vracela jsem se svou tichou, prázdnou ulicí z toulky v polích, když mě zarazila temná skvrna na zemi. Shýbnu se a vidím neslyšnou tragédii: velký chrobák ležel na zádech a bránil se bezmocně nohama proti celé kopě droboučkých mravenců, kteří se na něm hemžili a rozežírali jej zaživa! Zděsila jsem se, vyňala jsem kapesník a počala ty brutální bestie odháněti. Byly však tak drzé a neústupné, že jsem s nimi musila svésti dlouhý boj, a když jsem konečně ubohého trpitele osvobodila a položila daleko do trávy, byly mu již dvě nožky urvány. Utekla jsem s mučivým pocitem, že jsem mu prokázala velmi pochybné dobrodiní.“ Samozřejmě, spolu s vědomím výkonu trestu je třeba jistého citu pro hraniční situaci – jen tak se můžou Luxemburgové dopisy na první pohled jevit jako kýčový zábal přiložený k truchlící duši a nakonec působit jako ozvěna vnitřního autorčina boje – pravděpodobně ztlumeného do krátkých tónů, tak aby dopisy přešly přes vězeňskou stráž.
Volám tedy ještě toho večera Dočkalové a ptám se, zda tu knížku alespoň prolistovala. Ta zrovna sedí u televize a na jedoucí liště nonstop zpravodajství sleduje průběh epidemické situace. Chvíli jí trvá, než přehodí páky v mozku a uvědomí si, o co mi jde. Ale nečetla, povídá, vlastně jen jsem to ráno otevřela, ale na mě tohle není. Kdybyste mi místo toho přines něco ze severu, ale něco jednoduchýho, však víte, co mám ze všeho nejraději. Nic. – No tak nic, říkám, ale stejně si myslím, že byste si to měla přečíst, správně pak porozumíte našemu panu prezidentovi, jak to myslel, když hovořil o umělcích. No ano, o umělcích, že jim hlad jen prospěje. A Dočkalová hned spustila tirádu, a abych jí tu knihu tedy přinesl, že když to bylo z knihovny po dědovi, měla by to přece jenom zkusit. Zítra, paní Dočkalová, zítra ráno u pomníčku a nezapomeňte, mívám teď dost naspěch.
Nazítří jsem jí půjčil svazeček, vysvětlil, proč Luxemburgová musela do kriminálu a jak nakonec dopadla. Bába se pak neozvala, až včera. Potkali jsme se na humenní cestě, ona šla ze zahrady, já se jen poflakoval. Moc se jí do hovoru nechtělo, knihu prý přečetla, ale vůbec netuší, proč se tam pořád píše o ptácích a o kytkách, navíc tomu mnohde ani nerozumí atd. atd. Ale že si prý nad nějakými pasážemi vzpomněla, jak její otec dával na obci kázání. Krásně prý řečnil o tom, jak hrozná byla válka a že jednou musí všechny tyhle útrapy skončit. No vidíte, říkám jí, a přesně takhle to funguje! Když už jde člověk do kriminálu, tak by měl hledět do lepších časů. Hlad, to je začátek a arest úplný katalyzátor! Dočkalová na mě koukala a že tomuhle ona nerozumí, ale že neví, proč by měli mít v Národním takové peníze a že už jen rozeštvávají lidi. Jediný, milej pane, jediný, kdo jim to řekne, je Miloš Zeman – a vy na něm pořád něco vidíte. Pak svou řeč utnula a začala o tom, jak je teď všude bláto a cesty jsou od velkých aut už úplně roztřískané.
Autor je literární kritik a antikvář.