Stává se mi to poměrně často – poněkud trapné situace, kdy se v antikvariátu do polic s knihami zavrtá zvláštní, tak jaksi automaticky nabručený muž, většinou stařeckého věku. Bere do ruky jeden svazek za druhým, listuje a s gustem prozrazujícím šílence formuluje tiché, jasně nesouhlasné poznámky. Každý obor má své blázny a tichou polemiku svede jak čtenář knih o letectví, tak i lidový politolog. Zažil jsem krásné scény: to, když mumlání přerůstalo v hlasitý monolog plný nesouvisejících výčitek, když pravidelný návštěvník najednou zbělal, vytáhl Halíka a tak tak že s ním nemrštil o zem. A nedávno, jen co jsem ukončil dlouhodobou dovolenku metalurga, vyjevil se mi sám duch pomsty. Očichával hřbety knih a znenadání vyškubl z řady Dialektiku osvícenství. Štítivě ji držel ve dvou prstech jak chcíplého potkana a přitom před zraky milovníků památek, listujících v útěšném Sedláčkovi, spustil pětiminutovou tirádu v duchu: tato kniha může za všechny ty zmatky, ve kterých dnes žijeme, tato kniha zničila krásné dědictví generací, kvůli téhle knize si už před světem nemůže být jistá žádná rodina, a tak dále.
Naučil jsem se za ta léta, že s takovými lidmi se musí zacházet jako s těkavinou – jen co se rozparádí, otevřít krám dokořán a zamezit třebas sebemenší jiskřičce odporu. I monologisté totiž utichají, po prudkém odparu škodlivých idejí se ani u nich jaksi z podstaty nedostavuje orgastický zážitek, naopak, prostor ovládne zámlka. Přihlížejí-li navíc sedláčkovci, je věc o to zábavnější; právě oni většinou těžko snášejí, když jim někdo ruší prohlídky reprodukcí rozvalin. Ovšem i kdyby nezasáhli, žádná řeč netrvá věčně, natož ta teatrální, ticho nastane docela rychle, mluvka si najednou uvědomí, že neprolétá vzdálenou galaxií, ale že stojí na konkrétním místě, venku že zurčí kašna, po ulici projíždějí auta, ze zastávky se ozývají hlasy dětí. Rychle přijde takříkajíc k sobě a buďto se pokusí trapný výstup uzavřít krátkým shrnutím podstatného, anebo knihu zasune zpátky do řady a překotně se pakuje do dveří – takové ale nemám rád, zatímco totiž jejich těla mizí v dáli, v místnosti zůstává divný vzduch, zasmrádne to všechno odérem životní mizérie, kterou kdosi na pokraji zoufalství vykřičel do nahodilých účastníků svého vlastního lapsu. Pod tlakem situace, jíž tihle tragédi neumějí využít ve vlastní prospěch, nezbývá než prolistovat dotčený spisek a pokusit se nalézt alespoň fragmenty vět, které dokázaly rozproudit vlny nenávisti. Ovšem přiznejme na rovinu, takoví návštěvníci se dají každoročně spočítat na prstech jedné ruky a při troše soudnosti se na ně postupně lze adaptovat; objevují se ve chvílích, kdy vrcholí řada pošmourných, deštivých, studených, anebo naopak nesnesitelně parných dní.
Pak je tu ale typ číslo jedna, který se chce na svém protestspeaku s ostatními domluvit. Konsenzuálních blouznivců je zatím nejvíce, často přicházejí ze směru od cukrárny, a dostanete-li se do jejich tělesné blízkosti, nezarazí vás, když rozeznáte v jejich dechu tóny lískového oříšku, smetany nebo čokolády. A takového člověka je radost chytit za slovo. Viz poslední případ: Ale cožeto, křesťanské kořeny naší civilizace, říkáte? No tak schválně, tam na kraji police ta khaki tlustice (Vychovatel Klementa Alexandrijského)… To že neznáte? Tak to ale máte škodu, schválně si ji na chvíli vezměte do křesla a prolistujte, ono je úplně jedno, na kterou padnete stránku, ta je těmi kořeny prorostlá tak, že budete ještě večer prosit za odpuštění a sepisovat si své hříchy… Starý? No je to starý, to je pravda, na to ovšem nezbývá než odpovědět, že Adorno je zas dost mladý, aby mohl za všechnu tu zkázu… A přece se tu nebudeme hádat, jestli je támhleten zlý nebo dobrý, v tom se nakonec nikdo nevyzná… Nemám to úplně ve zvyku, nicméně na ptáčka je třeba trochu zatlačit, pěknou písničku si pak už zazpívá sám. Nešťastník vrací Dialektiku na své místo, pomalu sune ruku po polici a se špatně skrývanou neochotou si odnáší do křesla strašlivého Klementa. A tam teprve začíná tanec.
V mezičase prodávám pětikilového Sedláčka, turisté míří zrychleným tempem ke dveřím a ještě naposledy si prohlížejí nezbedníka. Ten se opět vrtí; jen co přelétne pár odstavců, někde odspodu jeho věčně nepokojné čtenářské duše se začnou uvolňovat těkavé látky. Praxe naučí, že má-li být jejich potenciál plně realizován, musí být výběr protitextu proveden intuitivně a nejlépe tak, aby odpovídal politickému/ideologickému binárnímu klíči. Proti Dialektice šmahem nabídnout Vychovatele a slepě doufat, že ideální případ nemůže nikdy nastat a že dotyčný ze všeho nejradši pléduje pro pravé hodnoty, aby je vzápětí mohl porušovat. Pak už stačí jen chvíle a ozubená kola se roztáčejí, pěkně proti sobě lomozí. Muž listuje knihou položenou na zakulaceném břiše, a jako by ho vedly síly prozřetelnosti, dolistuje během pár minut na stranu 297, odkud mi potichu čte: „Labužnické požitky si zasluhují, aby byly označeny jmény, která nejsou pěkná a těžko se poslouchají: lačnost, obžerství (…). K těmto výrazům se hodí názvy jako masařky, tchoři, lichotníci, vyžírky a všeliké druhy příživníků pochlebných. Aby si mohli koupit požitek pro břicho, prodávají někteří rozum, jiní přátelství a další život. Plazí se po břiše, zvířata v lidské podobě, podle obrazu svého otce: lačného zvířete. Připadá mi, že ti, kdo pro ně vymysleli jméno rozmařilci, chtěli naznačit, jaké jsou konce takových lidí: zmar.“ Žilkoví na obličeji žádá si také četbu o pití, nestoudnou sebejistotu vytluče pasáž o pokoře. Po dvaceti minutách je zarputilec svátečně vyveden k diskusi o frankfurtské škole a za další půlhodinu vychází na ulici a v tašce si odnáší fungl novou Dialektiku osvícenství. Lze se s jistotou domnívat, že se co nevidět opět setkáme někdy uprostřed deštivého dne.
Autor je literární kritik a antikvář.