Nepotřebné zbytky měst

 

Agnieszka Wolny­-Hamkało a Katarzyna Szweda patří v Polsku k nejvýraznějším básnířkám mladší generace. Szweda se v debutu s titulem Bosorka noří do lesů, řek a paměti rodných Nízkých Beskyd, Wolny­-Hamkało ve svých sbírkách modeluje spíš těkavé městské krajiny. U obou se ale v pozadí ozývá „znepokojivé slovanství“ polského romantismu, jak o něm psala loni zesnulá Maria Janion.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Agnieszka Wolny -Hamkało

 

rozvážně uspořádaný stát

Nevlídný listopad má jen jedno oko, co se týče druhého,

povíš mi to, až převalíš na druhou stranu úst

svůj máselný jazyk

a srst na víčkách se ti naježí jako písečná kápě.

 

Břichomluvkyně Vratislav nás vyplivla na točně, ohlušené

šumy a šepoty. Už otevírá hranatou závorku

plnou smolnatého obsahu [ořechový granulát je všude,

jeho „stopové množství“ nás dusí po večerní kávě].

 

Dále čteme. Usínám na každé pětadvacáté straně,

zatímco ty už ani nesníš, už ani spánkem nejsi. Kdyby

ses nechal chytit, byla bych superježek, celý

 

stulený do dlaně. Když jsem se dotýkala Man­-Motha posledně,

nebyla jsem ještě tak hbitá ani tak trpělivá.

 

novéna ve Staniszowě

Ano, Inga a Greta by si mohly vymodlit těch několik dnů

utvořených ze slunce. Na koupel v jezeře Svitež,

na jalové selfie v bodláčí,

na smrt v lázeňském duchu. Mezitím běž pomaličku

k plovárně,

poskakuj po betonu, abys nerozmačkala žáby a slimáka v šeru

přízračného dopoledne, zatímco svatební hosté

z minulého vydání

si ještě mnou oči a pozorují, jak skáčeš panáka se zcela

neznámými pravidly a rytmem, jmenuje se to

ona mu podává maliny z košíku a on jí květiny do věnce, jistě

je milencem té dívky, jistě je jeho milenkou.

 

Zdalipak je ta tečka kurzívou? Zdalipak jsme si dovezly

přízraky notebooků? Odpalujeme je ironicky

v lese bez wifiny, bez jakéhokoli kontaktu

se světem, pro který je tento fotogenický rybník

jako zapomenutý agent z dob studené války. Vynořuje se

z vody jako nymfa, které by to chtělo vymyslet jiné jméno,

s klíčem na skráni, s poklesem napětí v kontrolkách?

Zdalipak si Inga a Greta nemohly pro dnešek vymodlit

nějakou jinou tapetu?

 

a my

Víš, tvoje nápady jsou příliš dobré na to, abychom je

uskutečnili, takže řekni jasně, jestli máš opravdu rád

eskalaci požadavků: pivo ze sklenice od hořčice,

dotyk Gertrudiny kůže, ten slavný

telefonát nad mrtvolou Polonia,

kdy Hamlet říká Gertrudě, co je teď nejdůležitějš

(přestaň už konečně píchat s Claudiem). Jasná věc:

 

je lepší mít na starosti klapku než být kmotrem

průzkumné lodi, která tone zrána, zatímco já jsem ještě

celá v modré, nepřipravená, a tak dál. No co, oba víme,

žes oblékl Majku jako idiotku a do školky jsi

přišel pozdě, s půjčkou v rezavé bance,

kde se odkrývá ideologie. V červenobílé flísce

plné drobků rozhazuješ rukama: I am a messy eater!

Jasně, nejde tě za to nemilovat. Bez emocí,

bez dramatického napětí ve šlachách a rychle,

protože z hlediska teorie nám chybí trpělivost

na rozvíjení zkratek. Za námi opodál kráčí duch

romantismu, zdálky vypadá jako obyčejný duch.

 

rovnodennost

A najednou spustila muzika –

něco jako light jazz odněkud z Ohia,

akorát že někde v Horním Slezsku.

V tu chvíli se vlasy slečinky za oknem

začaly pohupovat do rytmu

a k tomu něco jako scénografie:

pohyblivý jeřáb, nebe fialové jako genciánka.

 

Prasklina se pohnula a přesunula

směrem k centru.

 

rekonstrukce lva

Vyprávěj o kočkách se šesti prsty. A jak jsi s příšerným

zpožděním jel na krakovské sídliště Prądnik Czerwony ponořit

se do vody černého Prądniku, zatímco J. už sdílela fotku

za fotkou, na nich boty se světélky. Ten úterek chcípal

jako taxikářovo stanoviště. Prosinec tekl z mostu,

prezident dodal roušky

do Lidlu, církev postovala něco o konci dějin, strachu ze

smrti (někdo nám hleděl do očí, lásko, někdo nám do očí hleděl).

Ve zvířené vodě stíny vyder, duha se příliš rychle rozpadla

v bolidech. Přestalo tě to zajímat hned zkraje,

přemýšlel jsi o hluku, o poselství představení: dům se zkrátka

nedá uklidit snadno.

 

 

Katarzyna Szweda

 

domiv

nejistým krokem se vraceli domů

z dalekých výprav z dobrovolného vysídlení

místo bydliště jizba

místo narození pec

 

znám taková místa

 

byl jsem v takových místech s výhledem na hory

s výhledem nebo bez byl jsem v takových místech narození

 

od narození jsem je značkoval jak pes

 

vasyl

pamatuju jak rozbil babičce hlavu rendlíkem

 

a žíly které se v něm vinuly jak řeka

vyschly v době letního sucha

 

visloka

onoho léta se nám sny zdály pozpátku

odtamtud vezli nás sem visla se vlévala do visloky

přivlekla nepotřebné zbytky měst

 

onoho léta už byl pozdní podzim

 

do země jsme vcházeli jemným seismickým pohybem

otevírala se doširoka jako pupeny

vkládali jsme do ní ostré předměty a nahé části těl

 

do řeky jsme vcházeli prudce jako pramen

z jejích břehů jsem lízal pěnu

byl jsem další přítok onoho roku

 

ale do každé jsem vešel jen jedinkrát

 

na čužyni

místní bůh jim mazal sádlem tlustý krajíc chleba

leželi v potocích chtěli se očistit od paměti

navštěvovala je jak stín který se nekrátí jak provaz

který se prodlužuje

kapsy si pro chvíle stesku nacpali zrním

mladým zalepovali ústa smůlou nebudeš brát

cizí zemi za vlastní nebudeš mít

jiného domu kromě jednoho

 

předpovědi se děly jak o svatojánské noci

 

dětem před spaním vyprávěli takové bajky

aby až ráno otevřou oči

 

nebyly nikdy na svém

 

bosorka

za soumraku všechny vylézaly na břeh

 

jednou do měsíce jim stékalo po lýtkách

mělo to nejspíš něco společného s fázemi

barvily visloku dočervena

 

mělo to nejspíš něco společného s jejím náhlým odlivem

odplouvala v botách připlouvala naboso

mělo to nejspíš něco společného s jejím náhlým přílivem

stoupala především v okolních potocích

 

za soumraku se nám to stávalo

 

jednou do měsíce jim stékala po lýtkách červená

byly mladé jen je svraštila voda visloky

 

divoký východ

staří lidé jako jablka na jabloni čekají na vítr

mladé zakopávají pod stromem

tam je bude lízat země vylíže jim

rány po strništi

 

rány říkala mu matka říkala mu babka

nikdo nepromluvil

 

tamti odcházejí ještě pomaleji

jako by se báli že jim něco vezmou

nezahrabou kde je třeba

 

vyčkávají

 

lidé v lesích ještě dlouho vyli a už byla tma

 

 

Z polských originálů uvedených v medailoncích vybrala a přeložila Marie Iljašenko.

Agnieszka Wolny­-Hamkało (nar. 1979 ve Vratislavi) je polská básnířka, spisovatelka, dramatička. Je autorkou jedenácti básnických sbírek (poslední, Raster Lichtensteina, vyšla v roce 2021), tří románů a „anarchistické utopie pro děti“ Nikt nas nie upomni (Nikdo nás nenapomene, 2017). Byla nominována na řadu literárních cen. Jako doktorandka Institutu literární vědy Polské akademie věd se zabývá estetikou campu v nové polské poezii. Žije ve Vratislavi a je kurátorkou tamního Mezinárodního festivalu povídky. Nejpřiléhavější charakteristikou její poetiky je nejspíš uvolněná obraznost spojená s neustálou proměnlivostí. Na čtenáře to klade nemalé nároky: „Báseň je ,pohyblivá‘, proměnlivá, především abstraktnější části se ,skládají‘ a ,dolaďují‘ ke stavu a okamžiku, v němž jsou čteny. Temná místa při prvním čtení vyvolávají pocit cizoty, ale při dalším setkání je to ku prospěchu,“ říká k tomu sama autorka. Často si hraje s popkulturními prvky, s poetikou spektáklu, ale také s intertextuálními odkazy na polskou a světovou klasiku. V rámci jedné básně se tak mohou potkat klimatické aktivistky Greta Thunberg a Inga Zasowska s idylou Mickiewiczowy básně Svitežanka nebo svět superhrdinů („superježek“) a básnířky Elisabeth Bishop (tajemná bytost Man­-Moth). Proměnlivý, chaotický a jakoby mihotavý obraz světa nejčastěji evokuje skrze městskou krajinu, erotično přetavuje do surrealistické obraznosti. Kritička Natasza Goerke o básnířčině vidění světa napsala: „Kdyby měli David Lynch a Stanisław Bareja dítě, byla by to Agnieszka Wolny­-Hamkało.“ Vybrané básně pocházejí z výboru Zerwane rozmowy. 105 wierszy na inne okazje (Přerušené rozhovory. 105 básní k jiným příležitostem, 2020) a z novějšího rukopisu.

Katarzyna Szweda (nar. 1990) je polská básnířka a fotografka. Pochází z Nízkých Beskyd. Vystudovala univerzitu Johanna Wolfganga Goetha ve Frankfurtu nad Mohanem, původním povoláním je učitelka angličtiny a španělštiny. Byla vybrána do almanachu básnických debutů Połów 2017 a uspěla v projektu První básnická kniha 2020, díky němuž vyšla její debutová sbírka Bosorka, odkud pocházejí otištěné básně. Szweda v ní reflektuje lemkovské (rusínské) kořeny své rodiny a osudy svého dědečka Vasyla, který byl i s celou rodinou v rámci akce Visla po druhé světové válce vysídlen do ukrajinské stepi. Vasyl je střídavě vypravěčem a protagonistou knihy, v níž se místy, například v lokálních názvech, pracuje s lemkovským nářečím. Autorce nicméně nejde jen o příběh jejích předků, ale o něco obecnějšího: „Na místě si museli vykopat zemljanky, živit se kopřivami, nejmenší děti umíraly hladem a zimou. Dědečkovi se později podařilo vrátit se do Polska. (…) Ve své knize nechci řešit žádné spory, hledat, kdo za to může, ohmatávat vinu. Na základě příběhu jedné rodiny představuji příběhy jiných rodin, které potkal podobný osud. Kdy? Možná mnohem dřív, možná právě tehdy, možná se s ním potýkají dnes, protože dějiny bohužel mají tu vlastnost, že se rády opakují.“ Kromě toho Szweda pracuje s dalším tématem, naznačeným v názvu sbírky: „V mé poezii je žena živel, burácející řeka, mění přírodní zákony, žije v lesích, bažinách a mokřadech. Je to bosorka, která umí způsobit, že kysne mléko, je stará, ošklivá plačka, čarodějka, upírka, krade matkám nemluvňata a místo nich dává do kolébky cizí děti. Všechny tyto ženy mi jsou velmi blízké. Je to takový můj manifest proti násilí.“ Také v připravované sbírce se zaměřuje na „divoký Východ a jeho kovboje“ – polsko­-slovensko­-ukrajinské pohraničí a provinční Halič.

­-mi­-