Jaké podoby na sebe v průběhu staletí bral portugalský kolonialismus, jenž se odrazil na třech různých kontinentech? Nejen o bývalém impériu, ale i současných pozvolných dekolonizačních snahách přináší informace následující text.
Před necelým měsícem obhájil prezidentský mandát Marcelo Rebelo de Sousa. Portugalský zástupce pravého středu vyhrál hned v prvním kole a nechal za sebou nejen kandidátku socialistů Anu Gomesovou, ale především pravicového populistu Andrého Venturu ze strany Chega!, jejíž název lze přeložit jako Dost!. Vzestup popularity neúspěšného kandidáta nicméně dává tušit, že multikulturním Portugalskem budou znít debaty o přistěhovalectví, rasismu a dekolonizaci častěji než dříve.
Chybějící hlasy
Právě Rebelo de Sousa se o nový pohled na kolonizaci a její vnímání zejména ve výukových programech základních a středních škol výrazně snaží, nepočíná si však vždy příliš obratně. Jeden příklad za všechny: v roce 2017 přijel na oficiální návštěvu Senegalu, kterou chtěl pojmout rovněž jako určitou omluvu za portugalskou účast na obchodu s otroky pocházejícími z této západoafrické oblasti. Návštěva však vyvolala rozporuplné reakce. Významný angolský antropolog António Tomás o ní napsal do portugalského deníku Público článek s titulkem „Dekolonizace a rasismus na portugalský způsob“, do nějž zahrnul celé spektrum kritických pohledů. Především se mu nelíbilo, že v předkládané debatě chyběly hlasy portugalských černošských intelektuálů, což pochopil jako předsudečné vnímání celé situace, protože umlčování Afričanů bylo jedním z průvodních jevů otroctví i celé kolonizace. Pokoušel se to vysvětlit tím, že Portugalsko má po více než čtyřiceti letech od Karafiátové revoluce stále problémy s řešením své imperiální minulosti, protože na jeho kontinentální půdě nikdy k žádné kolonizaci nedošlo.
Země sice již v roce 1761 formálně zrušila otroctví, ale z otrokářských praktik na území afrických držav byla obviňována téměř až do vzniku první republiky v roce 1912. Salazarův režim navíc v roce 1951 zrušil zákon o koloniích a změnil jejich status na tzv. zámořské provincie a všem obyvatelům dal portugalské občanství. Tento krok se ovšem pochopitelně nedá považovat za počátek dekolonizace, ale spíš za alibi a argument pro mezinárodní organizace, které na Portugalsko vyvíjely nátlak. Po svržení pravicového autoritářského režimu a zániku Estado Novo (Druhá republika) se zámořská území osamostatnila a Portugalsko „pouze“ opustilo africký kontinent. Zanechalo jednotlivé země napospas občanským válkám, které trvaly například v Mosambiku do roku 1992 a v Angole až do roku 2002, přičemž často navazovaly na koloniální války za nezávislost, probíhající od roku 1961, které Portugalsko vojenskými intervencemi tvrdě potíralo jako teroristické snahy.
Vyrovnávání dluhů
V knize História da expansão e do império português (Dějiny portugalské expanze a impéria, 2004) rozděluje kolektiv autorů budování portugalské koloniální říše do tří vzájemně téměř neporovnatelných cyklů – afrického, brazilského a indického. Každé teritorium se nacházelo nejen v jiném geografickém pásmu, ale střídavě se odlišným způsobem socioekonomicky vyvíjelo a v jiném poměru jej ovlivňovaly problematické portugalsko-evropské vztahy. Původní aspekty byly kromě objevitelských též náboženské a pochopitelně obchodní. Koloniální období přitom počítáme od roku 1415 do revolučního roku 1974, respektive 1999. Za počátek portugalské expanze se považuje dobytí přístavního města Ceuta na území dnešního Maroka, třebaže k podobným výbojům na africkou půdu docházelo již během reconquisty. V souladu s Tordesillaskou smlouvou, rozdělující tehdejší sféry vlivu mezi Španělsko a Portugalsko, pokračovala poté zámořská expanze nejen do Brazílie, ale hlavně na nově obsazená africká a asijská území podél urputně hledané plavební cesty do Indie. Až do 17. století se tak tvořila dodnes patrná pouta mezi zeměmi, které položily prvotní základy portugalsky hovořícího, „lusofonního“ světa. Etymologicky je první část tohoto termínu odvozená od římské provincie Lusitánie na západě Pyrenejského poloostrova, obývané kmenem Lusitánů. Závěrečným letopočtem koloniálního období je rok 1999, kdy došlo k předání Macaa Číně na základě předchozí smluvní dohody.
Snahy o vytvoření nadnárodního, portugalsky komunikujícího prostoru po vzoru Frankofonie nebo Commonwealthu vyvrcholily v červnu 1992, kdy vzniklo Společenství portugalsky mluvících zemí (CPLP – Comunidade dos Países de Língua Portuguesa), jehož součástí se postupně stalo devět zemí: Portugalsko, Brazílie, Angola, Mosambik, Guinea-Bissau, Kapverdské ostrovy, Svatý Tomáš a Princův ostrov; Východní Timor se připojil v roce 2002 po získání nezávislosti na Indonésii. Doposud posledním členem je od roku 2014 Rovníková Guinea, jejíž přijetí provázely mnohé kontroverze a obviňování vedení země ze zneužívání moci a ryze účelových kroků.
Společenství se vyznačuje specifickými rysy, které mohou působit jako pozitivní i negativní faktory jeho fungování. Zdánlivou překážkou je geografická vzdálenost – ani jedna ze zemí CPLP nesousedí s dalším členským státem organizace, která tak přes relativně malý počet svých členů zasahuje na čtyři světadíly. Společenství vzniklo dvacet let po rozpadu portugalské koloniální říše a ona „chybějící“ generace se dožaduje alespoň pomyslného vyrovnávání dluhů formou dialogu. Podmínka absolutní dobrovolnosti pro vstup vytváří zdání rovnosti, ale zároveň přirozeně omezuje možnosti působení společenství v důsledku členství jednotlivých států v jiných mezinárodních organizacích. Portugalsko se v rámci CPLP ujímá role hrdého zprostředkovatele mezi lusofonní oblastí a Evropskou unií, která však minulé vazby záměrně tiše přehlíží. Je zde navíc nutné připomenout koncepci takzvané Lusofonie, která je založena na pocitu jazykové, kulturní a historické sounáležitosti, a proto je do ní možné zahrnout i jinde přímo nezastoupené portugalské diaspory, například ve Francii či Kanadě.
Letošní rok každopádně pro Portugalsko nebude jen začátkem druhého funkčního období prezidenta Rebela de Sousy. Bude ho zaměstnávat také předsednictví Evropské unie a pravděpodobně i dlouho očekávaná reflexe vlastní koloniální minulosti a procesu dekolonizace.
Autorka je portugalistka.