Plody citrančovníku

V románu Le Pays des autres (Země těch druhých, 2020) přestala francouzsko­-marocká spisovatelka Leïla Slimani rafinovaně skrývat svůj původ a vydala se nazpět do rodné země. Překvapivě se však na ni dívá pohledem Evropanky, byť provdané za Maročana. Příběh odehrávající se na pozadí událostí spojených s koncem francouzské kolonizace lze číst jako poněkud zvrácený milostný román, ale především jako román o hledání svého místa v prostoru znetvořeném desetiletími koloniální správy, kde já je možná nakonec někdo jiný. České vydání románu v překladu Danuše Navrátilové připravuje nakladatelství Argo.

Zbouchnutá Arabem

Zatímco v předchozích dvou románech konfrontuje Leïla Slimani své hrdinky s démony moderní doby (jedna se například zoufale pokouší zaplnit prázdno přemírou sexuálních zážitků, jiná lavíruje mezi touhou být dobrou matkou a skvěle zvládat profesi právničky), Mathilda, protagonistka Země těch druhých, zjevně inspirovaná postavou autorčiny babičky (Francouzky, která se na konci války provdala za Maročana a odešla s ním žít do jeho rodné země), se střetává s radikální jinakostí.

Šok pro Alsasanku Mathildu nastává krátce po příletu do Rabatu. Její manžel Amin Belhadž, bývalý voják francouzské koloniální armády, se ve své domovině chová naprosto jinak než ve francouzském městečku, kde se s Mathildou v roce 1944 seznámili, prožívali bouřlivý milostný vztah a nakonec se vzali. Teprve dvacetiletá svéhlavá a zhýčkaná dívka naivně lační po neobyčejnosti a exotičnosti jako z románů Karen Blixenové, jenže rychle narazí na kulturní a společenské bariéry. Přísná morálka, bezútěšný, věčně špinavý dům, nekonečné domácí povinnosti a manžel do úmoru pracující na neúrodných pozemcích ji začnou brzy dusit. Navíc ať se hne kamkoli, všude zůstává nevítanou cizinkou – v domě manželovy rodiny i mezi venkovany je rozmazlenou Evropankou, Francouzi tvořící koloniální společnost ji vidí jen jako tu, co se rozhodla zpřevracet koloniální logiku, „co se nechala zbouchnout Arabem“.

Ostatně všechny postavy románu tak či onak žijí „v zemi těch druhých“. Amin sice ctí tradiční pravidla a od Mathildy očekává, že se dřív nebo později začne chovat pokorně jako jeho matka, ale zároveň opovrhuje zaostalostí svých soukmenovců a snaží se vyrovnat francouzským majitelům okolních statků. Židovský lékař Dragan Palosi rezignovaně sní o tom, že už konečně nebude muset nikam utíkat. Paničky z mekneského Nového města se bez výčitek chovají jako doma a po vypuknutí potyček ječí a utíkají jako krysy z potápějící se lodi. Všudypřítomnou jinakost a nesoulad zdůrazňují pohledy, jimiž se všichni vzájemně ostražitě sledují. Kdo se na koho dívá a odkud? Pozice pozorovatele i pozorovaného se neustále mění. Tuniský spisovatel Albert Memmi ve svém klíčovém eseji Portrait du colonisé, précédé du portrait du colonisateur (Portrét kolonizovaného, následovaný portrétem kolonisty, 1957) popsal mechanismus, podle kterého kolonizovaní nakonec ochotně přijímají ponižující obraz sebe samých, jejž jim vnucuje dominující skupina. Jaký obraz Maročanů nám, nebo ještě lépe jim samotným, tedy nabízí ve Francii opěvovaná autorka Leïla Slimani?

Šlechtění a křížení

Podobně jako obsazená země jsou i domorodci v autorčině podání jaksi pokřivení, ať už se nacházejí v jakékoli životní situaci. Nejmarkantněji to lze sledovat na postavách Aminova bratra Omara a Murada, Aminova starého kamaráda z války. První z nich je zobrazen jako fanatický přívrženec osvobozeneckého boje, ochotný nemilosrdně obětovat kohokoli, kdo nestojí na jeho straně, druhý, utajený homosexuál, donekonečna vypráví válečné historky i s nejbrutálnějšími detaily, terorizuje své podřízené a pochlebuje Francouzům.

Celým románem prostupuje motiv mísení a křížení. Amin se vášnivě vrhá do pěstitelských experimentů. Stěny jeho kůlny pokrývají stránky popisující ty nejbizarnější šlechtitelské pokusy. Šlechtí mimořádně odolné odrůdy oliv, na pomerančovník naroubuje štěp z citronu. Ajša, dcera Mathildy a Amina, se podobá takovému štěpu – devótní žačka katolické dívčí školy celé léto běhá bosa po otcových pozemcích a snaží se navzdory své bujné blonďaté kštici splynout s venkovany. Z výšky svých sedmi let pátrá po tom, kým je a kde je v tom chaosu její místo.

Vítězové a poražení

V Zemi těch druhých se však mísí se také emoce, milostné okouzlení a nekompromisní facky, noblesa s vulgaritou, tělesné tekutiny (nejčastěji slzy a krev, ale nešetří se ani močí a spermatem), tradiční léčitelské praktiky s vymoženostmi moderní západní medicíny. Jenže všechno marno – porozumění, či dokonce splynutí se ukazuje jako nemožné. I Amin nakonec pochopil, že „plody citrančovníku jsou nepoživatelné. Mají suchou dužinu a chuť tak trpkou, až vhání do očí slzy. Přemítal, že s lidmi se to má stejně jako s botanikou. Nakonec jeden druh předstihne ten druhý a jednoho dne pomerančovník porazí citronovník, nebo naopak, a strom bude konečně plodit poživatelné ovoce.“

První díl avizované trilogie s podtitulem La guerre, la guerre, la guerre (Válka, válka, válka) propojuje osobní příběhy s historickými událostmi v Maroku padesátých let 20. století, v českém literárním kontextu nepříliš známými, a akrobaticky balancuje mezi intimitou a politikou. Střet kultur, nepochopení, absence tolerance, ale také odhodlaný boj za svobodné prožívání nepochybně tvoří jeho jádro. Přesto se vnucuje neodbytná otázka, který lidský druh by podle Leïly Slimani měl být tím vítězným a zdali autorka vůbec věří svým vlastním lidem.

Autorka je romanistka.