Loni uběhlo sedm set let od úmrtí Danta Alighieriho, který je považován za předchůdce renesance, ale prožil život ryze středověký. Osobně jsem v uplynulém roce prožila pozoruhodný ponor do středověké kultury, iniciovaný poslechem alba Septem Dies (2021) a psaním textu o knize Sto písní o Marii. Toledský kodex Cantigas de Santa Maria krále Alfonse X. Učeného (2019). Pod vlivem obou titulů jsem začala přemýšlet nad tím, nakolik středověká hudba oslovuje současné posluchače a hudebníky.
Titul Septem Dies vyšel v létě ve vydavatelství Supraphon. Tvoří jej odborná publikace o hudebním životě na pražské univerzitě a CD s nahrávkou souboru Schola Gregoriana Pragensis a švýcarské multiinstrumentalistky Coriny Marti, která zde hraje především na klávesový nástroj clavisimbalum. Tým hudebních historiků (v čele s Lenkou Hlávkovou a Davidem Ebenem), zpěváků a hudebníků, který za knihou a albem stojí, založil svou vizi na myšlence, že univerzita a hudba k sobě ve 14. a 15. století přirozeně patřily a propojovaly se. Zvolený formát umožnil zachytit historický kontext i zvukovou podobu repertoáru. Doposud totiž nebylo přesně známo, do jaké míry patřila hudba ke každodennímu životu studentů a vyučujících. Zněla při bohoslužbách v kapli jednotlivých kolejí, ale také při různých společenských příležitostech mimo liturgii, kdy nejspíše došlo i na jiné polohy než ty duchovní.
Středověké hudební tvorbě se věnuje rovněž pražský festival Hudba zemí Koruny české, který se na konci listopadu uskutečnil již posedmé. Zakladatelem je muzikolog a pedagog Vlastislav Matoušek, jehož soubor Schola Specialis Familiae se orientuje na dobovou interpretaci s dominujícím vokálním projevem a využívá kopie či rekonstrukce středověkých nástrojů, jako jsou zobcové flétny, niněra, dudy, hackbrett, zvířecí rohy, platerspiel (píšťala s měchuřinou), šalmaje, trumšajt či perkuse. Těžištěm repertoáru jsou anonymní, většinou vícehlasé skladby z českých pramenů, například z Jistebnického kancionálu (dvacátá léta 15. století) či Codexu Franus (1505). V tomto kontextu je možno zmínit také český soubor Ars Cameralis, založený již v roce 1963, který uvádí neznámé či málo známé vokálně-instrumentální skladby 13. až 15. století. Nevšední repertoár soustavně rozšiřuje o nové transkripce historické hudby, opatřované nejčastěji přímo z původních pramenů, tedy středověkých rukopisů.
Kniha Sto písní o Marii zavede čtenáře až na Iberský poloostrov. Matouš Jaluška jako první do češtiny přeložil písně zvané cantigas, které se obecně považují za nejstarší zapsané literární památky na území dnešního Španělska a Portugalska. Patří do tzv. galicijsko-portugalské lyriky, kterou tvořilo téměř šest generací autorů – kočovní umělci, šlechtici a často i panovníci – přibližně do roku 1350. Cantigas byly určeny spíše ke zpěvu než k recitaci, většina jich je opatřena refrénem a notovým zápisem, případně poznámkou o hudebním nástroji, pro nějž je konkrétní píseň určena. Interpreti – trobadoři – zpívali cantigas pro vlastní potěšení, ale též za peníze či jídlo.
Vedle písní milostných, hanlivých a zlolajných vznikaly pochopitelně i cantigas s náboženskou tematikou. Několik souborů chvalozpěvů a výpravných básní o zázracích Panny Marie vzniklo na dvoře Alfonse X. Učeného, kastilsko-leonského krále s básnickými ambicemi. Jedním z nich je Toledský kodex, o nějž se opírá Jaluškova publikace. Obsahuje téměř sto třicet cantigas mariánského cyklu, jež jsou variací na milostné trobadorské texty. Milostnou písní (cantiga de amor) v tomto období rozumíme píseň okcitánského střihu, která se volně pohybovala mezi světskou a sakrální tematikou pod vlivem tehdy platných ideálů – lásky kurtoazní a platonické. Kodex obsahuje příběhy o prosebnících, spáse a zázracích, které učinila sama Bohorodička. Alfons X. Učený se představuje jako trobador, který se vyznává z lásky nikoli ke světské ženě, ale k Panně Marii. Práce na textech a melodiích začala kolem roku 1252, kdy se Alfons dostal k moci (o pět let později obdržel římskou královskou korunu). Toledský kodex se uzavírá rokem jeho smrti a přepisy cantigas byly na základě závěti uloženy v chrámu, v němž byl Alfons pohřben, aby je lid zpíval o mariánských svátcích na připomínku panovníkovy oddanosti Ježíšově matce.
Písně Alfonsa X. jsou považovány za klasické dílo a ve španělsko- a portugalskojazyčném prostředí se s nimi seznamují žáci už od základních škol. Není proto divu, že jejich hudební podobou se zabývá či nechává inspirovat mnoho umělců. Mezi známé interprety patří například italský specialista na středověkou hudbu a zejména dobové strunné nástroje Simone Sorini, který s nově zhudebněným cyklem Cantigas de Santa Maria v roce 2013 odehrál celoevropské turné. Interpretkou skladeb z tohoto mariánského souboru je od roku 2005 také polská hudebnice a pedagožka Paulina Ceremużyńska, která Alfonsovy písně postupně upravuje pro orchestr a sama je zpívá.
Jak je vidět z uvedených střípků, středověká hudba byla různorodá a žánrově pestrá, zároveň ale tvoří vnitřně soudržný a dodnes inspirující celek.
Autorka je portugalistka.