Tak už ti to zase začalo. Chodíš po pasekách, obcházíš kraje vysušených, potrhaných lesů, v nichž před rokem hodoval kůrovec a z jejichž hloubek se každý den valí čoud – to dřevorubec na nic nečeká a pokouší se zachránit, co jde, a jeho úsilí zachránit (rozuměj vytěžit), co se dá, ti po letech devastace přijde jako úmorná práce bez dobrého konce. Kdesi daleko za kopci pulsují životem a rozmanitostí velká města, centra kultury a pokroku, ale tady na okraji už dávno převládla jednotvárnost. Znáš už nazpaměť všechny ty stokrát opakované popisy krajiny, která byla přizpůsobena strojové mechanice, víš, jak tato neradostná situace dopadne, rozumíš zkáze. Zbývá jediné: přijmout, že právě zde se ta zkáza děje. Lidská práce zmechaničtěla v návyku, ke kterému se spělo přes sto let. Na jedné straně mrtvý les bez podrostu, zatemněná planina, na druhé mezi vzrostlou trávou v pravidelném rastru vzchází les nový.
Posloucháš ryk motorové pily. Už třetím rokem tě víkend co víkend provází její ječivý zvuk. Nekončící řev motoru, pak na chvíli klid a za pár sekund zadunění padajícího stromu. Nedaleko dřevorubec narazil na starší smrky a postupuje pomalu; tady, v tyčkovině, jde práce rychleji od ruky a namísto profesionálů s harvestory a drahou technikou se tu mezi odkorněnými stromy dennodenně mordují takzvaní malí vlastníci lesa, chlapi odvedle, kteří po šichtě vyjedou před dům s modrým traktůrkem, předávaným z otce na syna snad už od padesátých let, zapřáhnou kárku, naloží pily, kanystry, ženu a vyjedou ke svému, do lesejka, který je potřeba složit k zemi a odvézt. Kácet, pálit klestí a vyřezávat suky, dokud síly vydrží. Den za dnem úporně postupovat lesem až na okraj pozemku a poté se přesunout na další místo katastru. Takového pracovníka poznáš, i kdyby nechal svého smrdutce doma a ušetřil tě nedýchatelného modrého závoje ze špatně spálené nafty. Věší se po stromech, uvíznou-li při pádu, podřezává kmeny tak krkolomně, že trneš hrůzou při té podívané. Na sobě montérky z nedaleké strojírny, na pařezu rozbalená svačina. Dělník hospodářského lesa. Když máš to štěstí a narazíš na něj při přestávce mezi prací, dal by ses řeči. Velmi brzy ti ale dojde, že tihle lidé už řeči odvykli, pokud jí vůbec kdy holdovali. Zkoušel jsi to několikrát a z různých stran; řeč nakonec vždy skončí u toho, že les je v pejru a budoucnost hrozná, stejně jako je hrozné sucho a ceny dříví navzdory letošnímu vzestupu stále ponižující. Že nebýt toho, že se Číňan smiloval a nabídl aspoň nějaké peníze za kulatinu, musel by ještě na svou práci doplácet.
Uprostřed jednotvárné krajiny potkáš lokálního turistu jen ojediněle. Proč by taky chodil do lesa, když na něj všude čeká spoušť? A podobně jako krajina téměř ve všem neustále vyvolává dojem „efektivně“ zplundrované a podmaněné otrokyně, venkovan ve všem vidí jen práci a dřinu. Ne že by tomu bylo někdy jinak, nicméně v době, kdy se jen o pár desítek kilometrů dál lidé povalují v restauracích s cizokrajnou stravou, aby vzápětí spalovali přebytečný tuk pobíháním po parcích, očekával bys, že i venkov pochopí, kudy se jde do budoucnosti. A samozřejmě se opět mýlíš, tradici nekončící lopoty může přerušit leda tak víkendový griluňk se sudem piva a pravidelné rodinné veselice.
Rozumíš mu, ovšem nikdy nepochopíš, kde se bere ta houževnatost vydržet. Sklidit, co předek nasázel a kosičkou vysekal… A když se přece jen odvážíš zeptat, proč ten les bude muset vypadat za třicet let stejně jako dnes, pokud tedy kůroveček dovolí, odpoví ti, že pracuje tak, jak ho to děda naučil. Nemysli si, povídá, po válce byly potřeba hlavně trámy, a z čeho dnes budeš stloukat krov? Klíčová otázka, kolem které se tu všechno už sto let otáčí jak na rumpálu. Klika, do níž jsou zapřaženy sny o vlastním bydlení nedaleko metropole. Všichni tomu rozumějí, všichni, dokonce i strejda stromem zavalený moc dobře ví, že se něco pokazilo, ovšem není síly, která by to trápení ukončila a nechala zase kopce zarůst bujným polesím. Chodíš tedy po pasekách a nepoznáváš místa, po kterých ses coural ještě minulý rok na podzim. Ne že bys občas nepřišel na místa u meandrujících potoků, kam se dostanou jen kluci na endurech a kde přes sebe leží shnilé kmínky olší – i takové ostrůvky rozkladu existují uprostřed typizovaného českého venkova, i nad nimi se klene duch krajiny uměřené a přísně kontrolované.
Doma pak čteš Bitvu Olhy Kobyljanské, povídku, jež je obrazem smutného zápasu člověka se vzpurnou, pyšnou přírodou, a nemůže ti nepřijít na mysl, jak velkolepě se tehdy bojovalo s živým organismem a jak nuzná praxe zbývá člověku dnes. Jako kdyby likvidoval mršinu, prosušenou, hubenou, prostě nicotnou. A nejen to, Kobyljanska zachytila okamžik, kdy byla nastoupena cesta zmaru, a přitom si docela přesně uvědomila, co se před jejími zraky odehrává. Že už nebude možné vrátit se zpět, že se jen těžko nastaví kompromis živého lesa a hospodářské plantáže. Sto dvacet let poté, co svá pozorování vydala, už je patrné, jak principiálně se musí změnit přístup člověka k lesu, má-li být zachována i jeho vlastní rovnováha. Jenže taková změna je nejspíš nemyslitelná. Můžeš nabádat, koho chceš, ať vystoupí z kola dřiny a podívá se na les jinýma očima. Nemá čas. Nerozumí starému jazyku. Nedokáže se soustředit. Je jen spánek, dřina a každoroční neúspěšný reparát z péče o velmi blízký druh života. Stále dokola až k úplnému zbláznění.
Jsou to tedy především zpustošené lesy, díky nimž si můžeš opakovaně uvědomovat, že z mechanického samopohybu napříč generacemi takzvaný obyčejný člověk, žijící v odlehlých koutech země, vystoupí jen v ojedinělých případech. Někdejší citlivost k vlastnímu kraji se v kabinách traktorů vytratila, chápání jedinečného v celku společného bytí a přírodních procesů je passé. Ale třeba kůrovec a další dopady klimatické změny přece jen zpochybní domnělé jistoty, o kterých si lidé v tvém sousedství dobrých sedmdesát let mysleli, že tu jsou na věčnost. V nastalé panice by se v lepším případě mohly na chvíli obnažit principy sebezáchovy – i tam, kde měl navždy vládnout zisk a pořádek.
Autor je antikvář a literární kritik.