Bolavá místa

První český překlad z díla amerického spisovatele Davida Fostera Wallace (­1962–2008) vydalo nakladatelství Rubato před čtyřmi lety. Krátké rozhovory s odpornými muži (1999, česky 2018) představily ironické prózy, které se vzpíraly jakémukoli patosu – nekonečná spirála sebereflexe se zde roztáčela nejen u vyprávějících postav, ale i na formální rovině v podobě poznámek pod čarou a zmnožujících se komentářů. Jazyková klišé (sebe)obvi­ňování i vychloubání na čtenáře působila znepokojivě povědomě. Nešlo však o kritiku moderní povrchnosti ani o satirické vykreslení lidských vad a nedostatečností, ale o literární vyjádření obsedantních i sebestředných figur, jež ve svém důsledku vyznívají bolestně tragicky a ztraceně.

Prázdnota a rutina

Zapomnění (Oblivion, 2004) představuje osm povětšinou rozsáhlých povídek. Nevyvolávají rozpaky ani pocit trapnosti jako Krátké rozhovory s odpornými muži, chybí zde cynický humor i bezděčná komika sociolektu postav. V mnohém však na předchozí Wallaceovu knihu navazují, a to jak v práci s vsuvkami a typografií, tak v nekompromisním odkrývání bolavých míst současného světa. Zvlášť Inkarnace popálených dětí, odehrávající se v jakémsi univerzálním děsivém bezčasí, nedává čtenáři nic zadarmo a podobně jako některé výjevy z Krátkých rozhovorů ho staví před tragické drama života ve své nahotě, aniž by mu dovolila odvrátit pohled. Další text, Filozofie a zrcadlo přírody, se pootevírá tématu strachu a věnuje se ikonickým zvířatům hrůzy, pavoukům. Vdova je zde nejen snovačka jedovatá, ale také hrdinova tragikomická matka, jež má plastickými operacemi (které ji měly omladit) znetvořený obličej tak, že vypadá, jako by se neustále něčeho děsila. Vypravěč buduje dojem všudypřítomnosti pavouků, což jako by opodstatňovalo matčin zmučený výraz.

Povídky Zapomnění jsou kompozičně i tematicky různorodé, jejich opakujícím se motivem je však prázdnota životů a rutina. Wallace mistrně ovládá nicneříkající jazyk kravaťáků v marketingu, současně však dokáže vystihnout i řeč filosofujících naratologů­-antropologů, když v Dalším průkopníkovi sleduje, jak se převypravované příběhy mění v ústech svého vypravěče a jak jeho tón, lexikum a světonázor určují výsledný tvar legendy.

Proměnlivé centrum

Autorův specifický způsob zacházení s vyprávěním se ukazuje hned v první povídce souboru. Mister Squishy v jakési rozvleklé, až akademicky detailní deskripci líčí skupinu mužů, kteří se účastní průzkumu trhu čokoládových dortíků. Tento upjatě kancelářský výjev je nicméně prokládán téměř bondovskou scénou stěnolezectví a následně dalšími prostřihy i zdánlivě nekoherentními vsuvkami o jiné postavě či v jiné slovesné osobě, které proměňují fokusaci povídky. Jakmile má čtenář pocit, že našel centrum, kolem něhož se příběh spřádá (marketingový průzkum, osobní život Terryho Schmidta, manipulativní techniky firem, povrchnost konzumního života, lezec na budově, chemické experimenty s jedy, „druhý život“ banální postavy, výzkumy maskující dalekosáhlejší experiment ad.), Wallace vyprávění přesmykne a přesune se k jinému, zdánlivě podstatnějšímu motivu. Perspektivy se mění i v rámci jednoho odstavce, vypravěč vsunuje myšlenky do jiných myšlenek nikoli ve fluidním přelévání, ale těkavě v hierarchickém zanoření jednoho postřehu do širší scény, z níž se vynoří v jiném momentu. A přitom vše drží pohromadě prostorem sterilních a odosobněných kanceláří.

Autor netěží pouze z matení, ale také ze zklamávaných očekávání. Ve hře se udržuje více různých narativních linií, mezi nimiž se nevyhnutelně tvoří paralely. Povídka Duše není kovadlina pak ve výsledku vypovídá o traumatických událostech ve škole méně, než by se zprvu mohlo zdát, a důležitější se ukazuje dětská filmová imaginace a vztah k otci. Nečekaně se tu střídají různé roviny, respektive dochází k prolamování jedněch do druhých.

Paradox pokrytectví

Povídka Neon, starý známý je vystavěna na půdorysu paradoxu, který je v textu tematizován: jak se vymanit z pokrytectví, když z vás samotná tato reflektovaná snaha dělá pokrytce. V analýze svého pokrytectví nicméně vypravěč odhaluje základy běžného lidského chování: člověk má tendenci podporovat v ostatních určitý obraz sebe samého, manipulovat s jejich sympatiemi, zapadat do jisté představy nebo sám vidět jen to, co vidět chce. U Neona snad můžeme v psychoanalytických sezeních a vnitřně prázdném (sebe)ironickém hrdinovi nacházet paralelu s románem Na konci cesty (1958, česky 2020) dalšího amerického autora, Johna Bartha (1930), potažmo s jeho Plovoucí operou (1956, česky 2021) – to s ohledem na plánovanou protagonistovu sebevraždu. Současně centrální metaparadox vede k vědomí nemožnosti autenticity, pokud z ní člověk neudělá téma samotné, jak to měl ve zvyku Witold Gombrowicz.

Eponymní text Zapomnění využívá v souboru často uplatňované schéma plasticky rozehrané situace (v tomto případě setkání s autoritativním tchánem v golfovém klubu), od níž se příběh překlápí k jádru zápletky a úvodní epizodu nechává neuzavřenou. Trýznivý spor s manželkou a popis halucinačních či smyslově zkreslených stavů se v klíčovém momentu povídky obrací v poznání nevědomého sebeklamu, k životu v zapomnění, v nepochopitelné, i když fakty podložené realitě.

Zárodky románů

Povídka TV Utrpení v závěru knihy tvoří paralelu k úvodnímu textu, Mister Squishy. Spotřební svět lifestylových časopisů plný ohledů na čtenost, popularitu i prodej zde stojí coby variace marketingu. Tak jako lze veškeré lidské emoce – výčitky, potěšení i osamělost – převést na marketingové faktory, jde z nich udělat i společenské téma. Zároveň jsou úvodní a závěrečný text vystavěny jako zrcadlové obrazy – Mister Squishy postupně rozšiřuje svůj záběr od jedné kanceláře k byznysovým manipulacím, TV Utrpení naopak koncentruje dosud zdánlivě nesouvisející bizarní zápletku do symbolu mediálně monetizovaného utrpení. Obě povídky pak leckdy působí jako zárodky románů – vypravěč je zaplňuje vedlejšími postavami, jež ověšuje rozšiřujícími informacemi o jejich životě, ale dále je nerozpracovává a nechává je vyznít do ztracena. Z typických zástupců skupin se stávají plastické figury, začíná nás zajímat, proč redakční stážistka Laurel Manderleyová svačí jen jednu rozinku, a po všech výčtech statistik o fokusní skupině vzbuzuje ve čtenáři zvědavost fakt, proč má na sobě jeden respondent černé ponožky se sytě červenými kosočtverci. Touha po kompletnosti informací a balzakovsky uceleném světě však zůstává nenaplněna.

V tomto ohledu je obdivuhodná a téměř znepokojivá bravura kontroly, kterou autor nad příběhy má. Seberozstříštěnější vyprávění plné zámlk a vsuvek totiž ve výsledku působí koherentně. Jednotlivé roviny ve Wallaceových povídkách se zavinují do sebe navzájem a vypravěč v rozmáchlých odstavcích střídavě ironizuje i utvrzuje vyprávěný celek. Dalo by se říct, že v tom spočívá síla i přiznaná slabost Zapomnění.

Autorka je komparatistka.