Ukrajinský spisovatel Andrij Ljubka ve svém do češtiny dosud nepřeloženém cestopisu hledá hranice Balkánu. Prostřednictvím exkursů do blízké i vzdálené historie nebo skrze pozorování krajiny se také pokouší najít původ stereotypů, které se vážou k představám o barbarech. Ukazuje se však, že hranice civilizace nemají jen geografickou povahu.
„– Proč čekáme shromážděni na náměstích?/ Dnes k nám dorazí barbaři.“ Tyto verše od řeckého básníka Konstantina Kavafise uvozují cestopis ukrajinského spisovatele Andrije Ljubky U pošukach varvariv: Podorož do krajiv, de počynajuťsja j ne zakinčuju’tsja Balkany (Hledání barbarů: Cesta do krajů, kde začíná a nekončí Balkán, 2019). Ljubka, ač u nás bohužel skoro neznámý, je úspěšný a oblíbený ukrajinský básník (několik jeho básní vyšlo v překladu Alexeje Sevruka v Psím víně 65/2013) a prozaik mladší generace – narodil se v roce 1987. Dosud asi nejúspěšnější je jeho román Karbid z roku 2015, který už vyšel polsky, slovinsky i anglicky. Věnoval se v něm jednomu z nejoblíbenějších řemesel zakarpatského pohraničí, tedy pašeráctví. Poslední Ljubkovou prózou je Malyj ukrajinskyj roman (Malý ukrajinský román, 2020), jehož nezvyklým názvem prý spisovatel chtěl ironicky reagovat na neustálé hledání „velkého ukrajinského románu“. Jisté popularity se dostalo i jeho esejistické sbírce Spaty z žinkami (Spát se ženami, 2014). V dnešní pohnuté době se Ljubka aktivně zapojil do pomoci ukrajinské armádě – organizuje nákup terénních vozidel pro vojenské jednotky a sám je převáží až na frontu.
Srovnáme-li Hledání barbarů třeba s texty Małgorzaty Rejmer, polské autorky, která se drží tradic polské školy literární reportáže – česky už vyšly obě její „balkánské“ knihy [viz text na s. 7] –, vidíme, že Ljubka neusiluje o to, aby čtenářům do hloubky zprostředkoval realitu některé z balkánských zemí. Ne, jeho kniha má blíže ke klasickému cestopisu, tedy „literárnímu dílu líčícímu dojmy z cest“, jak praví Příruční slovník jazyka českého. Autor je napůl turistou a napůl zasvěceným pozorovatelem, o jehož kvalifikaci není pochyb: Ljubka vystudoval balkánská studia na Varšavské univerzitě a do ukrajinštiny v posledních letech přeložil řadu knih chorvatských, srbských i bosenských spisovatelů. Najdeme mezi nimi klasiku v podobě Prokletého dvora (1954, česky 1960) Iva Andriće, významný srbský román devadesátých let V podpalubí (1994, česky 1996) od Vladimira Arsenijeviće, ale i do češtiny ještě nepřeložené knihy Dubravky Ugrešić či Miljenka Jergoviće.
Mezi Terstem a Oděsou
Svou velkou cestu po balkánském poloostrově spisovatel podnikl v létě 2015, v knize ji však doplňují vzpomínky z cest dřívějších i pozdějších. Ljubka trochu nezvykle definuje Balkán jako území mezi Terstem a Oděsou. Patří sem tedy jak část zdánlivě nezpochybnitelně západní a evropské Itálie, tak autorovy rodné Ukrajiny. Brzy ovšem pochopíme, že nejvřelejší vztah má k zemím bývalé Jugoslávie, zvláště k Srbsku a Chorvatsku.
Spolu s Ljubkou tak čtenář putuje Srbskem, Bosnou a Hercegovinou, Kosovem, Albánií, Severní Makedonií, Řeckem i Bulharskem a rozhodně se nenudí, protože popis cesty střídají krátké kulturní, historické a politické exkursy. Autora při zkoumání poloostrova vede snaha vysledovat prapůvod stereotypů o „barbarech“ – ať už těch balkánských nebo východoevropských, Barbaři jsou pro něj ti, kteří už samou svou existencí odůvodňují potřebu hranic. „Barbar musí být vždycky za hranicí – jazykovou, kulturní či státní. Jinak řečeno, barbar nemůže být jedním z nás, neboť je jiný, cizí.“ Jako Ukrajinec ostatně tíži tohoto přesvědčení a z něj plynoucích předsudků mnohokrát pocítil sám na sobě. V komentáři pro server Culture.pl
vysvětluje, že když ve své knize psal o orientalizaci Balkánu, „měl na mysli i Ukrajinu, neboť Západ nás považoval za stejné ‚východní barbary‘ jako země Balkánského poloostrova“. Nezapomíná ovšem ani na Ukrajince, kteří Balkán sami ochotně orientalizují a vůbec jim přitom nevadí, že leží západněji než Ukrajina. Pro poučení se Ljubka obrací i k historikům jako Maria Todorova nebo Larry Wolff.
Symbolickým průvodcem celou knihou je římský básník Publius Ovidius Naso, kterého císař Augustus roku 8 našeho letopočtu vypověděl do Tomidy na břehu Černého moře. I když Ovidiův příběh je v mnohém nejasný, historici dnes soudí, že místo jeho vyhnanství leželo nedaleko od dnešní rumunské Konstance. Římský rodák Ovidius se tu necítil zrovna nejlépe, a složil proto řadu básní, v nichž si stěžoval na zdejší barbarské poměry a žádal císaře o smilování. Ljubka si dal za cíl navštívit všechna místa spojená s tímto velikánem římské literatury – od dob ruské carevny Kateřiny II. si na něj totiž dělá nárok i provinční ukrajinské městečko Ovidiopol. Jak se asi na zjemnělého římského spisovatele dívali „barbaři“, na jejichž dobrou vůli se ve vyhnanství musel spoléhat, ptá se potměšile Ljubka. Lenivý podivín, který mluví nesrozumitelným jazykem a stále si jen něco škrábe na papyrus, jim nejspíš moc sympatický nebyl, uvažuje spisovatel, zatímco si v restauraci na ostrůvku nazývaném Ovidiu, jenž je podle rumunské tradice místem básníkova posledního odpočinku, objednává „maso pečené na ohni na barbarský způsob“.
Kosovské paradoxy
Kromě dávné minulosti poutají autorovu pozornost války, které následovaly po rozpadu Jugoslávie. Nejen konflikt v Bosně, ale i nálety NATO na Srbsko v roce 1999 či střety mezi Albánci a Makedonci v Severní Makedonii v roce 2001. Příčiny hledá mimo jiné v srbských národních traumatech táhnoucích se už od porážky na Kosově poli, v zásadě se však drží názoru, že „vinni jsou všichni“. Pochopení projevuje i pro těžký osud posledních kosovských Srbů. Mimo jiné připomíná, že Ukrajina nezávislost Kosova zatím neuznala – právě proto, že měla obavy ze separatismu ve vlastním regionu. V roce 2008 to byla Abcházie a Severní Osetie, později přibyly neuznané státy přímo na ukrajinském území.
Paradoxy Kosova důkladně zkoumá: od hraničního přechodu, na jehož srbské straně nejsou pohraničníci, ale obyčejní policisté, přes kvalitu tamních silnic až po hlavní město Prištinu. Tam si všímá chaosu, moderních výškových budov, sochy amerického prezidenta Billa Clintona i slavné brutalistní národní knihovny otevřené v roce 1982 – „ve ‚zlaté éře‘ socialistické Jugoslávie“. Zasvěceně přitom popisuje její nezvyklou architektonickou podobu, která je dílem chorvatského architekta Andriji Mutnjakoviće a odkazuje k tradičním čapkám albánských pastevců, kupolím mešit i báním pravoslavných chrámů. Ljubka nevynechává ani památník osudové bitvy na Kosově poli a mírotvorci bedlivě střežený pravoslavný klášter Gračanica.
Stereotypní představy o Balkánu v Ljubkových očích ztělesňuje režisér Emir Kusturica. Nejde přitom ani tolik o jeho filmy, jako spíš o bizarní turistické atrakce, které nechal zřídit – horskou „etnovesničku“ Drvengrad a městečko Andrićgrad, vystavěné v bosenském Višegradu k poctě spisovatele Iva Andriće. Asi nás moc nepřekvapí, že filmař, známý svým obdivem k Rusku, Ljubkovi zvlášť sympatický není. Nenápadně naznačuje, že některé balkánské stereotypy Kusturica naplňuje i vlastní kariérou: kterému světově proslulému režisérovi se ještě podařilo stát se ředitelem národního parku a pak se nechat vyhodit za finanční machinace a nezákonnou privatizaci pozemků?
Ukrajinský Balkán
Autor sám pochází z té části Ukrajiny, která je nám nejbližší – ze Zakarpatí. Tento region přitom leccos spojuje i s Balkánem. Řeka Tisa pramení v ukrajinských Karpatech a teče přes Maďarsko až do Srbska, kde se vlévá do Dunaje. Zakarpatí náleželo stejně jako srbská Vojvodina po staletí Uherskému království. Ve Vojvodině dokonce žijí řeckokatoličtí Rusíni, blízcí příbuzní Ukrajinců i Slováků. Uherští králové ostatně vládli i v Chorvatsku. „Svou mentalitou se Zakarpaťané Balkáncům dost podobají,“ konstatoval Ljubka v nedávném rozhovoru pro server Ukrajinska pravda. Ukrajinský Balkán ale nachází i v Budžaku, kraji na pobřeží Černého moře u hranic s Moldavskem a Rumunskem.
A odkud se bere autorova posedlost cestováním? I když Ljubka vyrostl ve městě Vynohradiv takřka na dohled od maďarských hranic, poprvé je překročil až ve svých jednadvaceti letech, v roce 2008. Do poslední chvíle tomu nemohl uvěřit. „Byl jsem tak rozčilený, že teď už si tu chvíli, kdy nám vrátili pasy a před autem se zvedla závora, ani nevybavuju.“ Svým vztahem k hranicím se podle něj mladí Ukrajinci zásadně liší od svých vrstevníků v zemích Evropské unie, kteří nic podobného nikdy řešit nemuseli: „A právě v tom je mezi námi mentální hranice.“
Knihu symbolicky uzavírá přeplutím Bosporské úžiny. „Opravdu na jednom břehu končí Evropa, a na druhém už jsou Asiati a barbaři?“ ptá se autor. „Žádná hranice civilizací tu není. Jestli nějaká taková hranice někde je, pak jedině v hlavě. Pravda, překročit takovou hranici je ze všeho nejtěžší,“ uzavírá. I Kavafisova báseň z motta knihy ostatně končí zklamaným povzdechem, neboť tolik očekávaní barbaři se nedostavili: „Co z nás teď bez barbarů bude?/ Ti lidé pro nás byli jistým řešením.“
Podobný zdařilý moderní cestopis u nás podle všeho schází, a je to škoda. Vůbec se zdá, že kvalitní cestopisné literatury v češtině moc nevzniká. Možná by tedy Ljubkova čtivá, a přitom poučená knížka stála za překlad…
Autor je ukrajinista.