Vymýšlení Balkánu

Kdyby Balkán neexistoval, museli bychom si ho vymyslet.

Hermann Keyserling

Začátkem dvacátého století už v evropské literatuře existoval zformovaný obraz Balkánu. Navíc se dále rozvíjel téměř výhradně právě pod označením Balkán. Ačkoli měl daleko k jednomyslnosti, zahrnoval mnoho společných rysů. Zeměpisné objevení šlo ruku v ruce se souběžným vynalézáním oblasti: tyto dva procesy se od sebe ve skutečnosti nedají oddělit. Cestopis, stejně jako jiný narativ, „zároveň prezentuje a reprezentuje svět, tedy zároveň vytváří nebo formuje realitu a tvrdí, že je na této realitě nezávislý“. Objev Balkánu spadá do obecných principů toho, jak se lidé vyrovnávají s jinakostí. Lidská snaha dávat smysl a řád světu „buduje nomos“ a vyžaduje typizaci, která s sebou nese poznatelnost a předvídatelnost. Co přesně nutí lidské bytosti vyvíjet formální kategorie, je formálně­-kategoricky nezodpovězená otázka, zjevně ovšem jde o hluboce zakořeněnou potřebu a „kategorie, v nichž sdružujeme události okolního světa, jsou konstrukty nebo výmysly; ‚neexistují‘ totiž ve vnějším prostředí“. Prvořadým úspěchem kategorizování je zmírnění komplexity a nutnosti neustále se učit; dva hlavní cíle vnímání jsou stabilita a srozumitelnost nebo ohraničenost. Během vnímání své dojmy vsazujeme do něčeho, co Frederic C. Bartlett nazývá „schémata“, Alfred Schütz „recepty“ a ­Maurice Merleau­-Ponty „formy“: „Vnímání neznamená pasivně nechávat smyslový orgán – třeba orgán zraku nebo sluchu – přijímat hotový dojem zvnějšku, jako když na paletu přibude barva… Obecně se soudí, že všechny naše vjemy jsou od začátku schematicky předurčené.“ Přijaté informace organizujeme podle „vzorců, za které jsme z velké části odpovědní my vnímatelé“ (viz knihu Mary Douglas Čistota a nebezpečí [1966; česky 2014] a článek Stephena C. Ainlaye a Faye Crosby „Stigma, Justice, and the Dilemma of Difference“, 1986).

Pokud postulujeme neoddělitelnou povahu procesů objevování a vynalézání, musíme zdůraznit, že během devatenáctého století, kdy byl Balkán objevován a popisován, jej proces shromažďování vědění ještě přísně neškatulkoval do předem připravených schémat. Všichni víme, že neexistuje žádná „v podstatě deskriptivní“ kategorie, že deskripce znamená „ustanovit místo významu, konstruovat předmět vědění a vytvářet takové vědění, které bude spoutané tímto aktem deskriptivní konstrukce“ (viz Aijaz Ahmad: In Theory, 1992). A přece to byl proces získávání a shromažďování vědění, co v tomto období dalo Balkánu méně jednoznačnou povahu bez kategorických a drtivých soudů. Ostatně „kde není rozlišování, není poskvrnění“. A přece se zdá, že „po přísnosti dychtíme všichni“, že touha po „pevných liniích a jasných obrysech“ je součástí lidské povahy. Během shromažďování a uspořádávání dalších informací člověk rozšiřuje systém nálepek: „A tak se vytváří konzervativní zkreslení. Dává nám sebedůvěru. Kdykoli sice může nastat nutnost pozměnit strukturu našich předpokladů, abychom začlenili nové zkušenosti, nicméně čím lépe zkušenost odpovídá minulosti, tím větší důvěru ve své předpoklady můžeme mít“ (Mary Douglas). Jádro sklonu k vytváření vzorců – schéma – je z hlediska longue durée nepochybně dynamické, nicméně v kratším horizontu vykazuje jistou stálost.

Země hrůzy

Ve druhé polovině 19. století už zbojnictví v Řecku značně přispělo k ústupu filhelénství a po několika vraždách anglických turistů v roce 1870 nakonec i k jeho smrti. Návrat Makedonie pod přímou nadvládu Vysoké porty po Berlínské smlouvě z roku 1878 otevřel cestu revoluční činnosti proti Osmanské říši a zároveň guerillové válce mezi soupeřícími frakcemi sousedních států. Zrod makedonské otázky posílil pověst poloostrova jakožto turbulentní oblasti a Makedonie coby „země hrůzy, ohně a meče“. Nenávist a zrůdnosti páchané konkurenčními křesťanskými skupinami podnítily i tak znalého a dobromyslného autora, jako byl John Foster Fraser, k označení poloostrova za „naprostý guláš“ a makedonské otázky za „balkánský problém“.

Tehdejší Angličané pyšnící se tradicí empirismu byli překvapivě náchylní k jednoduchým generalizacím. Harry De Windt líčil svou cestu po Balkánu a evropské části Ruska jako výlet „surovou Evropou“ a přechod přes „divoká a zákon neznající území mezi Jaderským a Černým mořem“, přes „semeniště zločinu a zbojnictví“. Jiní dva britští autoři při popisu Makedonie v knize s výmluvným názvem A Plea for the Primitive (Obhajoba primitiva, 1921) hloubali nad „nezralým, neosvíceným intelektem“ makedonského sedláka. V krátké pasáži o povaze Makedonců jako by dosáhli syntézy v otázce dědičnosti versus prostředí: „Útlak a naprostý nedostatek vzdělání (…) spojily síly a rozvinuly lstivou povahu a přirozený sklon k divokosti.“ Ve Spojených státech nic neposílilo tento názor víc než proslulá aféra Ellen Stoneové – únos zasloužilé americké misionářky a učitelky jednou z band Janeho Sandanského v roce 1901. Ačkoli záležitost měla šťastný konec a Stoneo­vá, propuštěná výměnou za tučné výkupné, se později stala sympatizantkou makedonského boje, celé oblasti to dalo „teroristický“ cejch. Makedonská otázka byla na Balkáně natolik v centru pozornosti, až pozorovatelé zapomínali na její poměrně nedávný původ. Konrad Bercovici, jinak dobře informovaný autor, v raných třicátých letech prohlašoval, že „makedonské záležitosti udržují Evropu v napětí posledních sto let“ – zřejmě proto, aby dodal svým tvrzením větší váhu.

Mrsknout nepřítele z okna

V roce 1903 otřásl veřejným míněním na Západě mimořádně strašlivý násilný čin: zabití a defenestrace Alexandra a Dragy v Bě­­lehradě, královražda obzvlášť ohavná pro monarchisty v Rakousku­-Uhersku a Velké Británii. Deník New York Times vysvětloval, že defenestrace je „rasově příznačná“ pro „primitivní slovanský kmen“: „Jako smělý Brit srazí nepřítele k zemi pěstmi, jako jižní Francouz soka složí vědecky přesným kopem, jako Ital použije nůž a Němci přijde vhod pivní džbán, Čech nebo Srb ‚mrskne‘ nepřítele z okna.“ Tento čin vedl ještě v roce 1988 uznávaného historika Zbyňka Anthonyho Bohuslava Zemana k závěru, že „bodem zvratu ve vztazích Rakouska a Srbska nebyla ani tak anexe Bosny a Hercegoviny v roce 1908, jako brutální vojenský převrat v Bělehradě o pět let dříve“. Zdálo se, že civilizovaní Rakušané nemohli strávit právě mimořádnou ohavnost tohoto aktu, a nikoli jakési esoterické hospodářské třenice, nacionalismus a raison d’état. Henry Noel Brailsford, který byl činný v britském fondu pomoci po potlačení makedonské revolty z roku 1903, jako jeden z prvních znechuceně vyjádřil svoje přesvědčení, že mezi morálními standardy Londýna či Paříže a Balkánu panují zásadní rozdíly. Bez pozastavení nad jednáním Angličanů v Jižní Africe, Indii nebo Irsku napsal:

„Snažil jsem se, nakolik je toho Evropan schopen, soudit křesťany i Turky tak shovívavě, jak to jen jde, se zřetelem k rozdílnosti mezi standardy Balkánu a Evropy. V zemi, kde rolník orá s puškou přes rameno, kde panovníci vládnou na základě své schopnosti občas někoho zmasakrovat, kde se počítá s tím, že křesťanští biskupové osnují politické vraždy, má život jen relativní hodnotu a vražda představuje jen relativní provinění. Jednotlivé balkánské národy si ve zlovolnosti nijak nezadají – všechny jsou takové, jakými je učinila staletí asijské nadvlády.“

Robert W. Seton­-Watson, renomovaný historik habsburského rodu a Balkánu, si vzal dvojmonarchii na paškál za to, že nebyla ve své politické a kulturní misi na Balkáně konzistentní. Stál si za názorem, že triumf všesrbské myšlenky by znamenal „triumf východní kultury nad západní a uštědřil by osudnou ránu pokroku a modernímu rozvoji na celém Balkáně“. Není pochyb o tom, že agresivní srbský expanzionismus nebyl pro vývoj Balkánu nejpříznivější, nicméně připisování fenoménu nacionalismu zrovna „východní kultuře“ zní od odborníka na probouzení národností Balkánu podivně.

Balkánská krutost byla vždy vysvětlována poukazem k Východu. Harry De Windt při popisování vendety v Černé Hoře došel k závěru, že „život tu má bezmála stejně nízkou cenu jako v Číně a Japonsku“. Srovnání s Východem posilovalo pocit odlišnosti a zdůrazňovalo orientální povahu Balkánu. I přes rostoucí kritiku dění na Balkáně byla teprve po druhé balkánské válce dosavadní, byť pouze mírná očekávání pokroku vystřídána takřka naprostým zklamáním: podle Setona­-Watsona „přehnané nadšení z triumfů balkánské jednoty bylo v západní Evropě nahrazeno přehnaným znechucením nad bratrovražedným bojem dřívějších spojenců a sklonem přehlížet jeho fundamentální příčiny“.

Primitivní vesnice Sarajevo

Největším zločinem Balkánu, vpravdě jeho prvotním hříchem, byly ovšem výstřely Gavrila Principa, které ohlásily začátek první světové války. Zanechaly tak na veškerém hodnocení oblasti nesmazatelnou stopu. Zatímco ještě po makedonském povstání roku 1903 mohl britský korespondent týdeníku Graphic dobrosrdečně hovořit o „starém dobrém Balkánu, kde se pořád něco děje“, rok 1914 jakoukoli nejednoznačnost vymazal. Nesmírně populární text Johna Gunthera Evropa, jaká je (1936, česky 1937) pak shrnul pocity na druhé straně Atlantiku:

„Je nesnesitelnou urážkou lidské a politické přirozenosti, že tyto bídné a nešťastné zemičky na Balkánském poloostrově mohou mít a mají rozepře, které vyvolávají světové války. Nějakých sto padesát tisíc mladých Američanů zahynulo kvůli události, jež se odehrála v roce 1914 v primitivní zablácené vesnici Sarajevu. Ohavné a takřka obscénní pletichy balkánské politiky, pro západního čtenáře stěží srozumitelné, jsou pořád zásadní pro mír v Evropě a snad i v celém světě.“

Jakkoli mohou být hořké pocity pochopitelné, je příznačné, že tato pasáž se zachovala i ve válečném vydání z roku 1940. Hitlerovy pletichy byly zjevně pro západní čtenáře srozumitelnější, protože byly západní. Odtud už je jen krůček k přímému tvrzení, že i vinu za druhou světovou válku lze přičíst Balkánu. Nepochybně je to velký skok a trvalo padesát let, než ho někdo učinil. Robert Kaplan, který otevřeně usiloval o roli Rebeccy West devadesátých let, v knize Balkan Ghosts (Balkánské přízraky, 1993) tvrdí, že „kupříkladu nacismus se může hlásit k balkánským kořenům. Mezi vídeňskými činžáky, v semeništi etnické zášti blízké jihoslovanskému světu, se Hitler naučil, jak nenávidět tak nakažlivě“.

Je ironické číst si odstavec o „primitivní zablácené vesnici“ ve světle dnešních chvalozpěvů o multikulturním ráji krásného kosmopolitního města Sarajeva zničeného v devadesátých letech. Podle Guntherovy logiky se Sarajevo muselo tímto nádherným městem stát za barbarské nadvlády nezávislé jihoslovanské monarchie a pak zejména za jugoslávských komunistů, zatímco za osvíceného panování Habsburků bylo jen ohyzdnou vesnicí.

Balkán a Orient

Dokonce ani během války nebyl stereotypní obraz Balkánu neměnný. Mechthild Golczewski ve své analýze německých a rakouských válečných zpráv z let 1912 až 1918 ukazuje různé postoje k jednotlivým balkánským národům, jimž ovšem scházelo jasně vymezené pojetí toho, co vlastně Balkán reprezentuje. Pokud se tato kategorie používala k označení obecných regionálních vlastností (například pohostinnosti, klišé o sedlácích a horalech, lidech blízkých přírodě, zpátečnictví, nepořádnosti atd.), byla tak vágní a nespecifická, že se dala vztahovat i na obyvatelstvo mimo balkánskou oblast. Její přesvědčivost vždy spočívala v kombinaci neurčitosti a emotivní složky. Navíc byla po­­­užívána spolu s dalšími generalizujícími výrazy, z nichž nejčastější byl „Orient“, synonymum pro špínu, pasivitu, nespolehlivost, misogynii, sklony k pletichaření, neupřímnost, oportunismus, lenost, pověrčivost, letargii, liknavost, neefektivnost a neschopnou byrokracii. „Balkán“ se do jisté míry s „Orientem“ překrýval, navíc k němu ale patřily vlastnosti jako krutost, neotesanost, nestabilita a nevyzpytatelnost. Oba pojmy se používaly v protikladu k Evropě symbolizující čistotu, řád, sebekontrolu, sílu charakteru, smysl pro právo, spravedlnost nebo efektivní správu, zkrátka „kulturně vyšší stupeň vývoje, který zároveň zušlechťuje lidské jednání“. Můžeme sice souhlasit s tím, že představa „Balkánu“ byla dostatečně neostrá na to, aby mohla označovat specifickou regionální charakteristiku, nebylo však pochyb, že emotivní složka, k níž se autoři uchylovali nebo k ní intuitivně odkazovali, měla základ v již internalizovaném, ale nikoli jasně artikulovaném stereotypu. Za nevinného by se mohl prohlašovat snad jen naprosto neznalý člověk, jako jistá Američanka, která o Dalmácii mluvila jako o „místě, odkud jsou ti psi“.

(…)

Pojem „balkanizace“ se objevil v důsledku balkánských válek a první světové války. Balkánu tak byl definitivně přiřknut zcela negativní význam. Nedošlo k tomu ovšem naráz, a dokonce i během balkánských válek byl západní tisk spíše ironický než pohrdavý. Obraz Balkánu stavěl do popředí násilí jako ústřední, dříve ne tak dominantní rys. Násilnosti nebyly v dějinách Balkánu žádnou novinkou. Evropany děsila některá specificky „východní“ zvěrstva, obzvlášť narážení na kůl, které živilo představivost všech cestovatelů. Právě tato exotičnost proměnila historickou postavu Vlada Țepeșe v nesmrtelného Drákulu; ten ovšem není ani tak ilustrací balkánské násilnosti, jako spíš prvkem temné gotické obrazotvornosti. Tyto tresty ovšem bývaly obvykle vnímány jako výstřednosti panovníků, a nikoli jako nedílná, biologická součást regionu. Násilí jako hlavní motiv Balkánu bylo přísně vzato fenoménem zrozeným až po balkánských válkách. Slovy Rebeccy West z knihy Black Lamb and Grey Falcon (Černé jehně a šedý sokol, 1941): „Násilí bylo vskutku to jediné, co jsem o Balkáně věděla, co jsem věděla o jižních Slovanech. To vědomí jsem čerpala ze vzpomínek na svůj raný zájem o liberalismus, na listy spadané z džungle letáků svázaných provázkem v těch nejzaprášenějších rozích krámů a později z předsudků Francouzů, kteří slovo ,Balkánec‘ používají jako nadávku ve smyslu barbara typu rastaquouère.“

Čistokrevní Herzoslováci

Obraz specificky balkánského násilí inspiroval v roce 1925 Agathu Christie k sepsání detektivky Tajemství Chimneys (1925, česky 2006), spadající mezi knihy trefně označené jako „milostné romány z imaginárního balkanoidního knížectví s vražednou atmosférou“. Vytvořila strašidelnou postavu Borise Ančukova se slovanskými rysy (ačkoli ne zrovna typickými pro jižní Slovany), „velkého plavovlasého muže s vysoko posazenými lícními kostmi, velice hluboce modrýma očima a netečným výrazem“. Tento muž samozřejmě mluvil anglicky s těžkým cizokrajným přízvukem. Byl komorníkem čerstvě zavražděného prince Michaela, a jak se na balkánské postavy sluší, hořel touhou svého pána pomstít:

„‚Něco vám řeknu, anglický policisto, položil bych za něj život! A protože je mrtvý a já ještě žiju, mé oči nepoznají spánek a mé srdce si neodpočine, dokud ho nepomstím. Vyčenichám jeho vraha jako pes, a až ho najdu – Á!‘ Rozzářily se mu oči. Znenadání vytáhl zpod saka obrovský nůž a výhružně jím zamával. ‚Nezabiju ho najednou – kdepak! Nejdřív mu uříznu nos, pak mu uříznu uši a vydloubnu oči a pak, pak pohroužím tento nůž do jeho černého srdce.‘“

Šokovaný Angličan v reakci zamumlal: „Čistokrevný Herzoslovák, přirozeně,“ a dodal: „Naprosto necivilizovaní lidé. Zbojnické plémě.“ Herzoslovensko bylo výmyslem Agathy Christie: „Je to jeden z balkánských států, ne? Nejdůležitější řeky neznám. Nejvyšší pohoří taky ne, jenom vím, že země je značně hornatá. Hlavní město Ekarešť. Obyvatelstvo tvoří převážně zbojníci. Národní zálibou jsou revoluce a vraždění králů.“

Na tomto zeměpisném výmyslu je kouzelné, jak pěkně ilustruje dva body: zaprvé Christie reprodukuje krystalizovanou kolektivní představu o Balkánu, nikoli dřívější rozrůzněné pojetí jednotlivých balkánských národů, a zadruhé zcela opomíjí rozdíl mezi Balkánem a nově vzniklými státy střední Evropy. Herzoslovensko je očividně rýmovanou parodií na Československo, kombinací Hercegoviny a Slovenska. V roce 1925, dlouho před politikou appeasementu, se toto dílo na Československo dívalo jako na vzdálenou, neznámou zemi z Chamberlainova slavného bonmotu. Nebylo tu ani tušení budoucího pocitu viny, který potom formoval britské a americké psaní o „nejcivilizovanější výspě Slovanů“. Přestože Tajemství Chimneys není nejoblíbenějším románem Agathy Christie, dočkalo se v následujících desetiletích několika vydání a vzhledem k všežravému zájmu jejích oddaných fanoušků představuje dobrou ilustraci cest, jimiž se balkánský diskurs dostával k širšímu publiku. Během tohoto období snad můžeme opatrně mluvit o postupném formování obecně západního přístupu, který nahradil různorodé pohledy národní, tedy o internacionalizaci stereotypu.

Meziválečné období pak přineslo další proud v podobě rasismu, který předtím stihl ovlivnit i zásadní část evropského myšlení devatenáctého století. Rasismus v moderním smyslu slova můžeme vysledovat již ve Španělsku století šestnáctého, nicméně jakožto evropský fenomén „se zakládal na intelektuál­ních proudech, které v osmnáctém století poznamenaly jak západní, tak střední Evropu, jmenovitě na nových osvícenských vědách a pietistickém hnutí v křesťanství“. Zeměpisné objevy podněcovaly zvědavý zájem o vzdálené kultury a postupně daly zrod nové vědě – antropologii, zaměřené na místo lidstva v přírodě a zejména klasifikaci lidských ras. Byl tu jásot nad přírodou v protikladu k umělosti lidské společnosti, ale raná idealizace vznešeného divocha brzy ustoupila pocitu nadřazenosti. Domorodým obyvatelům byl přisouzen nižší stupeň bytí a záhy byli stigmatizování jakožto barbaři, jež je nutno ovládnout a vzdělávat. Když se do centra pozornosti dostal Balkán, mýtus o vznešeném divochovi byl už dlouho passé.

Autorka je historička a balkanistka. Působí na Univerzitě Illinois v Urbana­-Champaign.

Z anglického originálu Imagining the Balkans (Oxford University Press, 2009) vybral Michal Špína. Přeložila Adéla Špínová. Redakčně upraveno.