Cesta Maďarskem uprostřed letních měsíců může chvílemi připomínat scény z amerických road movie. Silnice jako když střelí, kam oko dohlédne, tam kukuřice ve fázi těsně předcházející pečení popcornu. Zavlažovače popojíždějí nad úzkými pruhy keřů s paprikami a snaží se krotit pětatřicetistupňová vedra vodní mlhou, odčerpanou z řek, které vlastně už dávno řekami nejsou. Vítr neustává, žene krajinou písek posbíraný z polopouštních polností, ohýbá stromy v nízkých lesích a vysušuje zeminu až na hranici šílenství. Paní v koloniálu povídá, že už minimálně měsíc nepršelo; srážky se té zemi vyhýbají, skoro jako by je někdo rozháněl. Že by snad vrtule větrných elektráren, jak se občas říká i u nás? Vrcholovým zážitkem pak je, když po takovém poli jede kavalerie olbřímích traktorů, které mají na chladiči namontovaný nosič na dva velké prapory. Hrdý sedlák se žene krajinou a dvě stě metrů za ním letí oblak zvířeného prachu. Něco mi říká, že žiletkové ploty, postavené na jihu země proti migrantům, budou brzy rozmontovávat sami Maďaři, aby se dostali pryč ze země, která už jaksi přestává být k žití.