Dauphin 2022, 272 s.
Básník Archlebova svým novým románem čtenáře nezklame. Jsme opět ve Zlíně a tak trochu na venkově, opět na počátku časů rozvíjející se regionální metropole. Líbí se mi především ten zvláštní jemný pohyb, jehož je třeba pro chůzi na laně. Básník nakračuje opatrně: kult Zlína jako města s výjimečnou historií se mu podaří udržet, vyvažuje ho ovšem líčením, kterak se ve čtvrtdomcích rodila vzpoura. Proces tichý, ale kontinuální, narušující vespolnou idylu dobrotivého chlebodárce a proti němu se spiknuvší komunistické lůzy; takhle se píše historie v duchu devadesátých let, i v tom má čtenář jistotu, že se s románem nesplete. Je ovšem potřeba vnímat, že ani tlak veřejného mínění, jež i po sto letech s vděčností vzhlíží k otci Tomášovi, nedokáže onen intuitivní odpor namířený proti mašinizaci lidí jednou provždy vytlumit. Pokud jde o román samotný, jeho látka je podána formou rekonstrukce vzpomínek, promítnuté do reflexivní vrstvy současnosti. Rozhodně se nejedná o žádný experiment – pokud tedy někdo čeká opakování Gumového betléma (2010), bude lehce zklamán. Než ovšem Spolhaus odloží, snad si všimne alespoň toho, že vypravěč tentokrát hovoří s městem v dialogu a nesnaží se jej uzavřít v klíči románové konstrukce; je jaksi přesnější, s vyšším citem pro postavy a pro melancholický obraz takřka dokonalého univerza, které se nicméně musí brzy zhroutit. Dvojí časová vrstva sice dává jistou naději, že nebude zle napořád, přesto ale není snadné zbavit se dojmu, že zlaté časy jednou provždy skončily. I ve Zlíně.