Portugalsko-angolská rapperka Eva Rapdiva ve své tvorbě otevírá kontroverzní, nebo dokonce tabuizovaná témata, ať už se týkají angolské společnosti nebo jejího rodného Portugalska. V letošním roce vydala své třetí, dosud nejpopovější album Lisboa que amanhece.
Eva Rapdiva. Foto Rock in Lisboa
Jednou z nejvýraznějších feministicky smýšlejících a angažovaných afrických hudebnic je v Angole usazená rapperka Eva Rapdiva. Během své kariéry získala spoustu nejrůznějších ocenění, a to nejen v hiphopové kategorii. A jako jediná z angolských hudebníků byla v roce 2019 nominovaná na prestižní cenu Afrima (All African Muzik Magazine Awards).
Narodila se jako Eva Cruzeiro v roce 1988 v Seixalu, okrajové části Lisabonu. Od dvanácti let se společně se starším bratrancem zajímala o hiphopovou subkulturu a v té době začala psát i své první texty. Jeden z jejích rodičů pochází z Angoly, kterou Eva Rapdiva rovněž vnímá jako svou vlast a kam se v roce 2009 přestěhovala – nejprve do Lobita, později do hlavního města Luandy, kde žije dodnes. Často se ovšem vrací i do rodného Lisabonu. V Luandě roku 2013 vyšlo její dosud nejslavnější, debutové album Rainha Ginga Do Rap (Rapová královna Ginga). Eva Rapdiva původně chtěla pro svou hudbu zvolit tento pseudonym jako připomínku významné postavy angolské historie, královny Gingy, která zemřela v roce 1663. Vládla tehdy nemalé části území dnešního státu, sebevědomě se postavila kolonizujícím Portugalcům a při pozdějším vyjednávání prosadila podmínky, které zachránily stovky životů.
Eva Rapdiva ve své tvorbě zmiňuje mnoho výrazných afrických žen. Všímá si toho i Solange E. Luís, profesorka afrických literatur na univerzitách v portugalské Coimbře a v angolském Lubangu ve stati A PM 44, o microfone, a nação Angolana e a voz feminina (PM 44, mikrofon, angolský národ a ženský hlas), publikované v časopise Vértices. Pozastavuje se především nad postavou Deolindy Rodrigues. Tato angolská spisovatelka a aktivistka v oblasti ženských práv se v šedesátých letech stala jednou z vedoucích postav protiportugalského odporu, který posléze vyústil v dlouhotrvající krvavou válku.
Kněžka, matka, válečnice i vědma
Deska Rainha Ginga Do Rap je v rámci diskografie Evy Rapdivy nejvíce ukotvena v hip hopu a odpovídá tomu i tehdejší zpěvaččina image, napodobující rapperky severoamerického střihu s kšiltovkou na hlavě, ve sportovním oblečení a s výraznými šperky. V rozhovorech záměrně provokovala a otevírala tabuizovaná témata, často ta, na jejichž adekvátní veřejné prodiskutování angolská společnost, žijící v relativní demokracii teprve od roku 2002, čeká dodnes. Za kontroverzní byly považovány výroky na podporu komunity LGBT+, která se v mnohých afrických zemích dosud pohybuje na hranici legality. V roce 2014 v internetovém rozhovoru pro společenský magazín PlatinaLine vyvedla redaktorku z míry tvrzením, že by jí během její show nevadily líbající se ženy. Zároveň však popřela, že by sama byla lesbické orientace. Eva Rapdiva nezapře formování portugalským vzdělávacím systémem, protože rapuje bezchybnou lisabonskou výslovností, kterou se ovšem snaží prokládat angolskými ekvivalenty, a používá minimum vyložených vulgarismů, nanejvýš občas sklouzává k anglickým výrazům typickým pro hiphopovou kulturu.
Za dosud nejfeminističtější počin Evy Rapdivy lze považovat její druhou dlouhohrající desku z roku 2017 s názvem Eva. Zpěvačka se na něm stává historicky poučenou bojovnicí, která si vytkla za cíl zlepšit životní podmínky angolských, respektive afrických žen, z nichž mnohé žijí i v Lisabonu, který se navzdory evropskému pozlátku stále sklání pod diktátem patriarchátu. Eva Rapdiva se na albu profiluje jako rapová „Queen Mother“ – královna, kněžka, matka, válečnice a vědma v jedné osobě. Tím se, jak uvádí Solange E. Luís ve zmíněném článku, odlišuje od ostatních stylizací rapujících žen, jako jsou „flygirl“, „sista with attitude“ nebo „lesbian“.
Krása není všechno
V roce 2017 si Eva Rapdiva připsala trojnásobný úspěch v angolské obdobě cen hudební akademie – zvítězila v kategoriích rap, nejlepší singl a nejlepší text. Druhé a třetí ocenění získala za píseň Um assobio meu (Můj pískot), která tematizuje bolavá místa angolské historie i současnosti: prostituci, zneužívání žen a sexuální násilí. V písni využívá dialogu mezi dvěma prostitutkami, které se od banální konverzace o tom, že nejlepší „klient“ je starý a bohatý, dostávají až ke zdrcující kritice angolské společnosti, jež nechrání ani dospívající školačky.
Dalším výrazně angažovaným singlem je Beleza não é tudo (Krása není všechno). Ironickému názvu, který reprodukuje známou poučku, je poplatný i cukrátkově barevný videoklip, v němž Eva Rapdiva hraje učitelku chemie, která čtyřem studentkám, oblečeným i chovajícím se jako panenky Barbie, dává postupně vypít barevné tekutiny z křivulí a baněk označených štítky „sebeúcta“, „síla“, „hrdost“, „postoj“ a „aktivita“. Synchronizovaně tančící loutky-studentky se poté promění v automechaničku, pilotku, lékařku a policistku. Píseň má navzdory třaskavému obsahu velmi popovou ústřední linku a poměrně vlezlý refrén. Tato poloha (s různými obměnami) je od té doby zpěvačce nejbližší. Kromě toho na druhé desce najdeme i několik překvapivých duetů s angolskými či portugalskými hudebníky a hudebnicemi.
Výzva k dialogu
Nejnovější nahrávka, Lisboa que amanhece (Lisabon za úsvitu, 2022), je výrazně popové album, ale jednotlivé písně jsou mnohem propracovanější a hudebně zajímavější než většina produkce současné pop music. Ústředním motivem textů už není nesmiřitelný konflikt, ale spíše výzva k dialogu. Slaďoučký, veleúspěšný (a zatím jediný) singl Tudo de novo (Vše od začátku) je hudební spoluprací s angolským kolegou Gerilsonem Insraelem a jedná se o píseň téměř milostnou. Znamená tato změna polohy, že by už nebylo proti čemu se vymezovat nebo že feministickou „rapovou královnu“ sešmelcoval hudební průmysl? Doufejme, že Eva Rapdiva jen na chvíli odložila bojovnou masku. Přestože dosáhla mnoha úspěchů, je totiž evidentní, že boj zdaleka není u konce.
Autorka je portugalistka.