Pravda o Estonsku, Lotyšsku a Litvě
Přeložili Kateřina Běláková a kol.
Masarykova univerzita 2022, 134 s.
Kniha Miky Waltariho z roku 1941 popisuje dění, které bezprostředně předcházelo sovětské okupaci tří pobaltských zemí – Litvy, Lotyšska a Estonska, a následně nové pořádky, jež zde okupanti zavedli. Je to místy až strhující četba, Waltari ani jako autor literatury faktu nezapře skvělého romanopisce. A v době ruské agrese proti Ukrajině je Válka o pravdu poučná dvojnásob, neboť názorně ukazuje, jak Sovětský svaz postupoval při získávání nových území. Kromě otevřeného nátlaku sázel na důmyslnou manipulaci s veřejným míněním jak v ohrožených zemích, tak na mezinárodní úrovni. Tato mince má ovšem také svůj rub – Waltari totiž knihu psal bezprostředně po skončení sovětsko-finské války na přímou politickou objednávku. I on tak usiloval o to, aby ovlivnil finské veřejné mínění. Navzdory tomu, co se dočteme v jinak fundované úvodní studii, totiž nejde o knihu reportážní. Takové označení vyvolává mylný dojem, že Waltari byl svědkem událostí, o nichž píše. Z pohledu dnešního čtenáře schází obšírnější uvedení do politické situace v pobaltských zemích, ovládaných tehdy pravicovými diktaturami. Poměry tu byly nesrovnatelně lidštější než v SSSR, za zamyšlení však stojí slabost, kterou tamní režimy tváří v tvář existenční hrozbě projevily. Ne že by se snad demokracie mohly Stalinovu nátlaku ubránit, jak ale v Dějinách pobaltských zemí píše Luboš Švec, i pouhý náznak odporu by následné rezistenci velmi pomohl.