Od revoluce k diktatuře

Osud koncepce socialismu 21. století, už je, zdá se, zpečetěn – minimálně v kontextu Latinské Ameriky. Názorným příkladem je Venezuela. O postupném rozkladu levicové vlády Huga Cháveze a její proměně v mafiokracii a diktaturu jeho následníka, „tropického Stalina“ Nicoláse Madura, vypráví v knize Venezuela – rozklad ráje novinář Eduard Frei­sler, který v zemi několik let pobýval a seznámil se jak s oddanými stoupenci „chávismu“, tak s jeho zarytými odpůrci, kteří pro změnu uvěřili liberálně demokratické rétorice Juana Guaidóa, vydatně podporovaného Spojenými státy. Venezuela tak dnes má dva prezidenty a duální parlamenty, což je jistě velký legislativní problém, ale i nebývalý politický experiment.

Kult osobnosti

Je smutné, že země, která ještě v sedmdesátých a osmdesátých letech platila za demokratickou a prosperující, byť díky jediné exportní surovině, jíž je ropa, dnes na žebříčku ekonomické prosperity stojí hned vedle Haiti a Hondurasu, států s nejhorší ekonomikou a s největší kriminalitou nejen v latinskoamerickém geopolitickém regionu. Miliony bezradných lidí odešly do emigrace a většina těch, co zůstali, buď živoří z minima, nebo se stali pašeráky nedostatkového zboží, případně členy pouličních gangů, zatímco ze skupiny osob zcela loajálních k Madurovu režimu vznikla elita s dolarovými konty, nadprůměrnou životní úrovní a zálibou v západním luxusu.

Takový vývoj ovšem Hugo Chávez v roce 1998, kdy se chopil moci a zahájil se svou stranou Hnutí páté republiky (Movimiento quinta república) takzvanou bolívarovskou revoluci, při níž vyzýval k boji proti Spojeným státům a neoliberalismu, zřejmě nezamýšlel. Na počátku jeho vlády ovšem došlo k několika významným reformám, jako bylo znárodnění ropného průmyslu, alfabetizace či reforma zdravotnictví, a tyto úspěchy kolem Cháveze vytvořily kult osobnosti, jenž časem vyústil v prezidentovo nerealistické megalomanství. Je těžké určit, jaký podíl na zhroucení venezuelského režimu měla Chávezova předčasná smrt v roce 2013 a následně i úmrtí Fidela Castra o tři roky později. Kubánský režim totiž v rámci exportu revoluce (nebo lépe řečeno diktatury) Cháveze podporoval poskytováním poradců, ale i represivních a indoktrinačních metod konsolidace moci.

Freislerova kniha vypráví o nezáviděníhodných osudech lidí, kteří buď uvěřili Chávezově ideologii, nebo byli jeho režimem perzekvováni. Obě skupiny jsou dnes postiženy krizovou situací – nebývalým politickým a hospodářským rozkladem, obří inflací a morálním úpadkem někdejší Bolívarovské republiky, jak Chávez nechal zemi přejmenovat z úcty k velkému „El Libertadorovi“ a sjednotiteli kontinentu z 19. století. Ovšem i Simónu Bolívarovi se vývoj událostí vymkl z rukou a on zemřel ve vyhnanství.

Teorie a praxe

Podívejme se blíže na fakta o revoluci, která svého času zamotala hlavu nejednomu západnímu levičákovi. Koncepci socialismu 21. století přivedl na svět Heinz Dietrich Stef­fan, německý politolog působící v Mexiku. Podle jeho představ se levicová politika měla vyvarovat chyb spojených s budováním socia­lismu ve 20. století a tím mimo jiné prokázat, že dřív socialismus neselhával principiálně, nýbrž kvůli „lidskému faktoru“. Právě to se ale stalo i ve venezuelském případě. Na původních ideálech solidarity, kooperace a jednoty opět vyrostl silně autoritářský populistický režim a nakonec i brutálně represivní diktatura, která se socialismem prorokovaným Karlem Marxem nemá mnoho společného.

Jako by revoluce opět zapomněla na reálné počínání politiků, kteří socialistické postuláty teprve uvádějí v žitou praxi. Socialismus totiž nerealizují dokonale naprogramovaní roboti, ale živí lidé, kteří jsou náchylní ke zneužití moci či státní kasy. Svou roli jistě sehrála i „holandská nemoc“ v podobě soustředění se na jedinou komoditu a „prokletí zdrojů“, tedy fakt, že spoustě zemí s velkými surovinovými zásobami toto bohatství v dlouhodobém horizontu nepřineslo ani prosperitu, ani demokracii.

Můžeme jen doufat, že se Venezuela opět pozvedne z trosek totálního krachu a stane se prosperující demokracií, která bude schopna důstojně uživit většinu svých obyvatel. Historie nás totiž učí, že Venezuelané se nikdy nevzdávají – ani když jsou na samém dně.

Autor je publicista.