Ten příběh se začal psát už před mnoha lety. Jeho šíře se mi znovu vybavila v létě nad románem Kazua Ishigura Pohřbený obr (2015, česky 2017), a to vlastně jen na základě nahodilé souvislosti. Nejdřív ale stručně k zápletce knihy pro ty, kdo ji neznají: Axl s Beatricí procházejí krajinou středověké Anglie, ve které ještě bylo možné cestou z kláštera narazit na odporné skřety, v časech, kdy věci nejdřív dlouho nedávaly smysl, aby pak těm nejvytrvalejším odhalily podivné vztahy mezi světem a lidmi, anebo přinejmenším mezi lidmi samotnými. Na konci cesty čeká dvojici zlá překážka, tak zlá, že její pouhá existence je důvodem nejrůznějších útrap. Tato překážka může za to, že Axlův a Beatricin svět je skoro k nežití: jako by nestačilo, že se lidské životy odehrávají v příšerných, temných a studených exteriérech, jakási nezdolná bytost vypouští mlhu zapomnění. Je to jako ze špatného tripu: poté, co se Axl s Beatricí vyrovnají s nejrůznějšími nástrahami a přiblíží se k cíli své cesty, jako by se nemohli rozpomenout, kam jdou, kdo jsou, jaká je jejich minulost, zda se neprovinili jeden vůči druhému natolik, že už společně nesmějí putovat. Přimysli si k tomu, že se v průběhu vyprávění jejich souputníci proměňují ve škůdce a že ve vzácných chvílích plného vědomí má okolní realita tendenci projevovat se v podivně zašmodrchaných událostech a bizarních výjevech. Jedním slovem: hrůza.
A v celé té hrůze hraje největší roli – byť se to tak nemusí na první pohled zdát – právě zával oné trapičské mlhy; je to jedovatý opar, který komplikuje porozumění na všech myslitelných rovinách. Těžko se dopátráš vlastní minulosti, natož abys dokázal prohlédnout záměry člověka, o jehož přátelských skutcích bys byl rád přesvědčen. Těžko hledáš souvislosti, a ještě hůře se všeobecné nesmyslnosti dění přizpůsobuješ. Nicméně život nejde přerušit. Cesta by měla být dokonána, všudypřítomné a neustupující mlze navzdory.
Ishigurův román se s mou vlastní realitou zvláštně prolíná právě díky onomu zvláštnímu substrátu zmatení a zapomínání. Až donedávna mi byly horní mírou děsu z existence takové ty zvláštní scény, kde se o něco usiluje a to kýžené ono se neustále vzdaluje, kde se i ty nejjednodušší záměry znovu a znovu stávají takřka nenaplnitelnými a já nemám vůli k provedení sice jednoduchého, ale životně důležitého úkolu. Takové situace ovšem byly vždy jen potenciální a občas se vyjevovaly ve snech, kdežto v Pohřbeném obrovi se skutečnost, že jsme neustále zahaleni více či méně transparentním fluidem, které s tím, jak se blížíme rozuzlení, nabírá na síle, jeví jako permanentní stav – a navíc neuchopitelný. Co ještě před nedávnem mohlo dávat smysl, je dnes nanejvýš divadlem absurdity. Představoval sis několik opravdu závažných scénářů? Ve světě zahaleném (nebo spíš zavaleném) disperzí absurdity je jisté, že výsledná scéna tvou fantazii překoná a že vyústění, ke kterému jsi mířil, je nakonec vždy jen zdánlivé. Cokoli jsi začal v určité chvíli sledovat, ti nakonec uniká a vzpouzí se snaze o pochopení.
Napadá mě, že situace líčená Ishigurem už vůbec nepřiléhá k tomu, co jsme se naučili vnímat jako realitu překrytou vrstvou separátních obrazů, že už to není ahistorická, diskontinuitní pluralita postmoderny, jež produkuje a rozhojňuje sebe samu v nekonečných řadách významů. Jednoduchý příběh Axla a Beatrice je odjinud; zprvu oddělené síly dobra a zla se v mlze okamžitě začnou prolínat. Po celou dobu nevíš, kdo se z mlhy vynoří a jak bude jednat ve vztahu k našim dvěma hrdinům, není tu jasné vůbec nic, ani to, zda ta mlha vlastně vůbec existuje, a existuje-li, odkud se bere, zda ji někdo vytváří a za jakým účelem. Nedobereš se ani statusu postav: rytíř, který nejdříve vystupuje jako ušlechtilost sama, se nakonec z pohledu protagonistů stává padouchem, a přitom jako padouch nevystupuje a Axl ani Beatrice se k němu ostatně jako k padouchovi nechovají.
Oba si potichu plují svým univerzem, Axl říká Beatrici „princezno“, Beatrice se snaží vybavit si společnou minulost, aniž by Axlovi ublížila – a je to vlastně jen vzájemná ohleduplnost lásky, která uprostřed všech těch zmatků vytváří dojem, že alespoň něco zůstalo ještě plné smyslu. Takového smyslu, který se dává sám a v kvalitě, jež má snad schopnost čelit totálně rozvrácené realitě a zlomyslným posloupnostem dějů.
Když píšu, že ten příběh začal už před mnoha lety, mám na mysli svůj vlastní neodbytný pocit, že čím dál hlouběji zabředáváme právě do takové mlhy, ve které se věci ztrácejí a pozbývají na významu, s nímž byly konstruovány. Že vstupujeme do časů, kde předem daný záměr musí být jakousi vyšší zákonitostí vyvrácen. Nikoli přepólován na škále dobro–zlo, ale posunut tak, aby zruinoval racionální rozvrh světa. Čip z automatické pračky se stává součástí dělostřeleckého systému, blábolící oligarcha politickým vůdcem sekty – a v obou případech je to vlastně jen začátek příběhů, které budou dopisovány v pravděpodobně ještě bláznivějších souvislostech.
Ishigurův román v žánru fantasy kreslí fikci středověku, ale svým námětem je ryzí aktualitou. Obrazy, v nichž ústřední roli hrají obři a dýmající draci, míří do časů budoucích a odhalují cosi podstatného z doby, v níž – alespoň domněle – se věci moderního světa řídí rozumem a jsou předepisovány zázraky technologie; té technologie, která ovšem nikdy nedokáže zkrotit stále se opakující vlny pohrom v životě společnosti.
Autor je literární kritik a antikvář.