Ptáčátka k obrání

Kniha Cestou špendlíků nebo jehel bohemistky Zuzany Říhové, která kromě odborných publikací a výborů zatím vydala básnickou sbírku Pustím si tě do domu (2016) a novelu Evička (2018), příhodně poupravuje naši představu, jak může vypadat žánr vesnického románu. Text vydaný na podzim minulého roku upoutá čtenářovu pozornost od prvního okamžiku – začíná velmi naturalistickým popisem porodu telete, k němuž hned připojuje i starou dobrou preventivní pohrdavost venkovského starousedlíka k nově příchozímu floutkovi z města, který se ke krvavé a slizké proceduře zkrátka neumí správně postavit („Určitě vegetarián. Určitě debil.“). I městský intelektuál, lingvista Bohumil, má ale potřebu „být zlý“ vůči místním, kteří si vystačí s pasivní slovní zásobou o dvou tisících položkách, opíjejí se do bezvědomí a od půllitru vstávají rovnou do práce. A tak je brzy jasné, že houstnoucí nenávist bude skutečnou hlavní hrdinkou vyprávění.

O Červené Karkulce

Bohumil se do Podlesí přistěhoval s Bohumilou a s duševně postiženým, „nedopečeným“ a bezejmenným klukem ne proto, že by chtěl, ale protože musel – útěk na venkov byl nouzovým řešením těžké manželské krize, v níž hrálo výraznou roli bezvýsledné hledání synovy diagnózy a ženina nevěra. Nebezpečí ale na příchozí nečíhá jen mezi vesničany – i z tmavého studeného lesa za chalupou, temné lesní smrti, jde strach. Místní myslivec sbírá nejrůznější fantasmagorické verze pohádky o Červené Karkulce (citovány jsou úryvky z děl Karla Jaromíra Erbena, Charlese Perraulta, Angely Carterové), a jak se příběh za příběhem v obměněné podobě opakuje, jsme varováni, že peklo pro tuhle rodinu zdaleka neskončilo.

Bobtnající nenávist nejprve působí jen obrazně a v myšlenkách, nevyřčeně, a tedy celkem neškodně: „Nakliď si a napeč. A pak si pro tebe přijdeme“, „Neumíš, protože seš městská kráva“, „takové ptáčátko na talíři, bezbranné, jen k obrání“ – obměňovaný obraz nic netušících ptáčat se vrací v průběhu knihy mnohokrát. Nejpozději ve chvíli, kdy hajný Sláva zavede kluka několik kilometrů hluboko do lesa k ohradě, která nejspíš není jen tak nějaká oplocenka, a pase se na jeho strachu, začíná být jasné, že všechno neblahé s místními nebude jen důsledkem nedůvěry Pražáků. Zmizí párek městských gayů, kteří sem přijeli na chalupu. Za chalupou Bohumil najde vlčí stopu. A obyvatelé se domlouvají, že začnou po plese – i když přesně nevíme s čím. Koncentruje se tu těžko identifikovatelná nedočkavost, pohrdavé nepřátelství roste i mezi obyvateli a ani tichá nenávist Bohumily k Bohumilovi a dusivé suché vedro – teplota neklesá pod dvacet stupňů ani v noci – náladě nepřidává.

Venkovský horor

Atmosféra, jejíž tíživá absurdnost se jako v každém správném hororu postupem vyprávění vyjevuje víc a víc, odpovídá tísnivému pocitu padnutí do pasti uzavřené komunity, kde na sebe všichni navzájem vědí vše. „Jsou divní, nebo jen místní?“ klade si otázku Bohumila. Od momentu, kdy se ztratí kluk a zbude po něm jen podivný leták s pohádkou, v níž se Karkulka nejdřív nakrmí babiččiným masem a pak ulehne nahá k vlkovi, se poněkud pochmurnější verze Vesničky mé střediskové proměňuje v nefalšovaně hororový Slunovrat.

Zuzana Říhová umí přesvědčivě mísit popis venkovské mizérie se vznešeným světem mýtů a temných tajemství, třebaže je zde venkovský svět oslovován městskýma očima – projevuje se to zejména právě volbou metafor a obrazů, věty jsou ale úsečně krátké, úsporné, jako by vypravěči, který pozoruje myšlenky postav, docházel dech při těžké práci. Příroda tu není fetišizována jako lůno přirozenosti, je mýtem ve smyslu neproniknutelného prostředí, které nikdy nepoznáme dostatečně – a to samé platí i pro hermeticky uzavřené prostředí malé vsi. Román, či spíše novela, kterou lze s napětím zhltnout za jedno odpoledne, je působivým příběhem o tom, že největší nebezpečí lesa netkví v jeho chladu, nepřehlednosti nebo šelmách, které ukrývá, ale v tom, co v něm provádějí lidé z vesnice.