Co všechno bude chtít čtenář přepsat? - literární zápisník

Se zvláštním zalíbením čtu nové vydání Pantagruela přeložené Patrikem Ouředníkem. Tahle zvláštní směs satiricky zabarvených slovníků, kombinujících vysoké styly s lidovými pořekadly a průraznými vulgarismy, se v aktualizovaném jazykovém provedení objevila v tu nejlepší dobu. Větší část z bezmála pěti set let od prvního vydání strávil Pantagruel na církevním seznamu zakázaných knih, a když se tak pročítám některými scénami, napadá mě otázka: o co lépe se asi této divoké grotesce povede v nadcházejících časech? Kdo na sociálních sítích sleduje diskuse o pozměňování textů, dobře tuší, kam mířím. Rabelais si z narušování nejrůznějších konvencí postavil textový stroj tak dokonalý, že jeho knihu dodnes můžeme vnímat v celé kráse všech závadností, jimiž je čtenář doslova zahlcen. Jak krásně to i po staletích nebohému člověku zní, když nachází velké dílo evropských teologů vedle stálého repertoáru z dějin své vlastní existence, když se víra poměřuje s výměšky, když se exaltované velebení v jednom řádku zvrhne v ponižování, extáze v ostudu a opačně!

Takový čtenářský zážitek ovšem nemusí být obecný. Naopak, může se velmi rychle stát, že bude odmítnut jako něco veskrze škodlivého. Zdá se totiž, že vyrůstá nová generace čtenářů – takových, kteří chtějí hodně číst, ovšem aniž by byli svým koníčkem traumatizováni. A tak se, pochopitelně, objevují také přičinliví editoři a nakladatelé, kteří potřebám takových čtenářů rozumějí a jsou ochotni jim vyjít vstříc. Tak dlouho jsme si přáli změnu, až jsme si nevšimli, že nové přišlo úplně odjinud. Ještě před deseti lety se veskrze rozumělo perverzní Těsnohlídkově Rasistické poezii; dnes z textů mizí potenciál­ně traumatizující pasáže, věty nebo slova. A tak se může jednoho dne stát – byť ne třeba v případě Pantagruela –, že se nakladatel se souhlasem všech zúčastněných pokusí dílo pozměnit tak, aby zbytečně neriskoval zúžení okruhu budoucích čtenářů.

Nakolik by takové regulaci, prováděné podle neviditelného pravidla vyvažování poptávky a nabídky, odolala díla literárního kánonu, těžko předjímat. Dnes se sice mluví o tom, že některé masově oblíbené knihy docházejí jistých změn jen proto, aby právě onen masový čtenář měl usnadněn přístup k textu, čímž se naznačuje, že složitější díla, jež vlastně masového čtenáře nepotřebují, nejspíš ani nebude třeba upravovat. Jenže zítra může být situace naprosto jiná – dobře víme, že trh dokáže vstřebat téměř vše, dokonce že se mu velmi zamlouvá zájem o jakoukoli praxi, která je částí potenciálních kupců vnímána jako nemožná či stupidní. A dokážeme si proto představit i situaci, kdy se úspěchu chtivý vydavatel rozhodne nedbat na ediční pravidla uplatňovaná u klasických textů. Asi se netřeba bát, že z Pantagruela někdo vyzmizíkuje nekonečný seznam pervertovaných děl západní teologie a filosofie. Tento typ restrikce tu už byl a nikdo soudný jej patrně nebude opakovat. Ale jsou zde i jiné pasáže, například ta, ve které se nezkrotný Panurgos velmi drze dvoří jisté paničce, sklouzávaje přitom od vysokého stylu humanistické literatury k sprosťačinám nejhrubšího zrna. Za svůj neúspěch se oběti pomstí nemilosrdně: nechá ji před zástupem lidí polít psí močí a docela jistě ji psychicky odrovná nejen před obyvateli města, ale i v jejím vlastním soukromém světě, tedy před služebnictvem a možná i samotným manželem, jemuž chtěla za každou cenu zůstat věrná.

Je dnes jen stěží představitelné, že by někdo této scéně rozuměl v kontextu doktrinálního realismu, jak o něm píše Hayden White ve své Metahistorii (1973, česky 2011) – totiž takového realismu, který chce poznávat svět výhradně realisticky „vědomým a důsledným odvržením forem“. Stále ještě žijeme ve světě, kde si forma vynucuje určitý způsob čtení, nicméně kdo může zaručit, že se takto bude k textům přistupovat i v budoucnu? Znám to dobře z rozhovorů se zákazníky v antikvariátu, jejichž touha po reálném obrazu světa, po jeho přímém poznání je někdy až ohromující. A rozhodně se nedá říct, že by díky posilování čtenářských kompetencí při výuce ubývalo čtenářů ochotných přehlédnout znejišťující a podvratné prvky v textu.

Část současné diskuse se odvíjí od naivní představy jakéhosi superúčinného aparátu pozměňujícího texty v duchu státem řízené cenzury. Ale celá věc je komplikovanější. Daleko spíše jde o snahu eliminovat konfliktní potenciál uměleckého díla a posílit tak jeho pozici na trhu – na tom trhu, kde se každým dnem hraje o možnosti svobodného uměleckého projevu.

Autor je literární kritik a antikvář.