Psaní o sobě provází tázání po spolehlivosti a poznatelnosti já, které má ambici nebo potřebu podávat svědectví o hrůzách a příkořích, jež nám bez našeho přičinění chystají dějiny a ti druzí. Dílo Édouarda Louise v sobě obsahuje všechna tato tázání, a to v implicitní i explicitní poloze.
Když Serge Doubrovsky v roce 1977 ve svém románu Fils tvrdil, že autobiografie je privilegium vyhrazené mocným tohoto světa psané vybraným stylem, a označil své dílo neologismem autofikce („fikce, kterou jsem se jako spisovatel rozhodl psát o sobě a podle sebe a která v sobě zahrnuje zkušenost analýzy“), reagoval na tehdejší pojetí memoárové literatury. Podle něho se jedná o zpětnou rekonstrukci vlastního života, v níž identitu autora, vypravěče a postavy stvrzuje tzv. autobiografický pakt a současně se vytváří mimetický vztah mezi postavou a jejím životem před textem a v textu. Velmi zjednodušeně řečeno, Doubrovsky si tak uvolňoval ruce pro mnohem svobodnější vztah subjektu a reality. Žánru se dařilo a daří na výbornou – nejméně od počátku 21. století představují různé formy a podoby autofikcí značnou část literární produkce a těší se čtenářskému zájmu. Západní svět zaplavila touha zabývat se každodenností a ordinérností, aniž by vadilo, že je leckdy odpudivá.
Román jako důkaz
Miláček médií i čtenářů Édouard Louis patří mezi spisovatele, kteří nemohou žít bez svého obrazu – od počátku své strhující kariéry miloval kamery a fotoaparáty a ony milovaly jeho. Jen málo současných světově uznávaných spisovatelů disponuje tak přesvědčivou dvojrolí spisovatele a celebrity. Je téměř nemožné tento mediální obraz vytěsnit a mluvit pouze o jeho textech, o čemž svědčila i autorova jarní návštěva Prahy. Tím spíše, že Édouard Louis zcela vědomě obě oblasti propojuje a exploatací vlastního životního příběhu se netají, ba naopak.
Literární věda srovnáváním beletrie a skutečných událostí spíše opovrhuje, jenže v Louisově případě se nám taková komparace doslova vnucuje. Zatímco Roland Barthes varuje, že cokoli, co o sobě napíše, „musí být bráno tak, jako by to řekla románová postava – nebo spíše vícero postav“, Louis permanentně stírá hranici mezi tím, co se skutečně stalo a co napsal, a vydává pravdu literárního textu za pravdu života. A to i přesto, že jeho tři rozsáhlejší díla nesou označení román. V rozhovorech mluví zásadně v 1. osobě singuláru, mate tak rozlišení mezi sebou coby autorem a protagonistou a simuluje pravdivé zrcadlení reality. Linda Bartošová v recenzi románu Jak se stát jiným (2021, česky 2023) uvedla: „Sám ostatně v mnoha lžích dlouho žil. V jeho způsobu psaní se tak dá pozorovat až paralyzující pravdivost. Nešetří okolí ani sebe. Odhaluje, pochybuje, kritizuje, obviňuje, obhajuje.“ Jenže nešetřit okolí ještě neznamená psát pravdu, jak se ukázalo hned po vydání prvního románu Skoncovat s Eddym B. (2014, česky 2017), kdy rodina důsledně popírala předestřenou podobu Eddyho dětství, nebo během vyšetřování a soudu s Redou B., jejž Louis obvinil ze znásilnění a krádeže a událost následně vytěžil v románu Dějiny násilí (2016, česky 2019). Redu B. soud zbavil obvinění souvisejících s násilím teprve loni na jaře, po téměř deseti letech zostouzení. Považme přitom, že román zachycující události té noci byl v soudním procesu používán jako důkaz!
Lhát pravdu
Ponechme však nadále stranou dokazování, zda a jakou pravdu Louisovo dílo zrcadlí. Přijměme doporučení literární teoretičky Zuzany Foniokové vnímat autofikci spíše jako rétorickou strategii či estetickou inovaci a zaměřme se na postupy, které autor používá, aby autenticitu inscenoval co nejpřesvědčivěji.
Édouard Louis tká svá díla jako pavučinu – vzájemně se doplňují, prolínají, odkazují na sebe (ostatně intertextuální charakter jeho děl se ukazuje také v parafrázích textů jiných autorů, například Williama Faulknera či Petera Handkeho v Dějinách násilí). V traktátu Boje a proměny jedné ženy (2021, česky 2022) dokonce autor vypráví, co se dělo, než se narodil; román Jak se stát jiným začíná jakýmsi résumé prvotiny Skoncovat s Eddym B. a pokračuje dosud nepublikovanou epizodou ze života před útěkem ze severofrancouzské vesnice. Vyplňují se tak slepé skvrny původního příběhu, Louis uličnicky převypravuje jednu věc pokaždé trochu jinak, až si francouzský kritik Arnaud Viviant posteskl, že některé části příběhu by časem mohly mít šest variant a stát se krychlí. Jiné situace se donekonečna opakují, zrcadlí se v sobě s účinkem vizuální mise en abyme: scéna večeře u prvních „zasvětitelů“ („atmosféra byla stejná jako pokaždé, rituální, jako do nekonečna se opakující sen: svíčky, klasická hudba, lahve vína kolem nás, ticho mezi větami…“) se odráží v první večeři, kterou si aranžuje ve svém prvním bytě a evokuje štědrovečerní večeři s přáteli, po níž následuje náhodné setkání s Redou B.
Ačkoli jsou všechna díla čtenářsky snadno přístupná a působí dojmem spontánního psaní, Louis pečlivě a promyšleně buduje své univerzum pomocí rafinované mizanscény. Jeho divadelní minulost, díky níž se mu podařilo odejít od rodiny, se nezapře, ostatně díla se úspěšně adaptují na divadelních jevištích, a to včetně těch českých. Všechna jsou stylizovaná jako divadelní monolog vypravěče, který vždy mluví k někomu, nejčastěji k otci, ale také třeba ke kamarádce z gymnázia Elene, jíž vděčí za možnost vstoupit do světa maloměstské buržoazie. Čtenář, přestože se autor neobrací přímo na něj, je oslovením ve 2. osobě jako rukojmí chycen do pasti; účastní se odhalování intimity, ale také je na něm vynucována empatie, a to i tehdy, když ji vypravěč vůči těm, kdo ho přivedli na svět či ho provázeli jeho metamorfózou, projevuje jen pramálo. „Na dětství nemám jedinou šťastnou vzpomínku.“ Nebo jinde: „Později, až se s Elenou a její rodinou rozejdu, mi její matka vyčte: Těžil jsi z toho, co jsme ti předali.“ Texty doplňují jakési scénické poznámky v závorkách, komentáře, vysvětlivky, poznámky pod čarou. Pro domýšlení příliš prostoru nezbývá – metoda (odkazujeme zde k originálnímu názvu posledního románu) nepřipouští tápání, pochyby či nejednoznačnost.
Pozoruhodná je v tomto ohledu kapitola, v níž si vypravěč v důsledku hádky s rodiči uvědomuje svou proměnu. Ich-forma na několik stran přechází do er-formy: „Jedné noci ten jiný člověk, jímž jsem se stal, leží vedle Eleny na její posteli a ve tmě zírá do stropu.“ Stále ještě s patřičnou distancí zajištěnou gramatickou strukturou poprvé požádá, aby byl oslovován Édouard. A tak skrze nové jméno započne cesta k novému člověku, opět vyjádřená literární manýrou.
Dekolonizační metamorfózy
Ze sítě Louisových děl vystupuje zřetelně několik témat: obžaloba sociálního systému, život marginalizovaných skupin na různých stranách sociálního spektra, násilí, útěk. Především téma metamorfózy realizované jednak v proměňujícím se těle, jednak změnou jména však paradoxně přibližuje Louisův autofikční koncept tomu, jak o sobě píší autoři s koloniální zkušeností.
Těžko říct, zda by takové srovnání přívrženec radikální levice v ideové rovině a přeběhlík k buržoazii či aristokracii v rovině životního stylu viděl rád, podobnost však jistě není čistě náhodná – opovržení sociálním prostředím, z něhož pocházím, systematická práce na vizuální proměně, stvoření sebe sama skrze psaní, symbolická smrt otce, to vše nás vede k přesvědčení, že navzdory okouzlení publika (které se však soudě podle komentářů na čtenářských platformách začíná protrahovaným popisem proměny poněkud nudit) i novinářů a kritiků není Louisova zpověď tak úplně novátorská. Ať už píše pravdu, či nikoli.
Autorka je romanistka.