Nahrávky bojovníka za nezávislost Čečenska a islámského radikála Timura Mucurajeva tvořily pomyslný soundtrack k čečenským válkám, vyjadřovaly však i traumatické zážitky spojené s realitou postsovětské společnosti. V době rusko-ukrajinského konfliktu jsou některé písně pozoruhodně aktuální. A znějí na obou stranách fronty.
„Ó Alláhu, dej nám pravdu znát,/ v těžkých časech dej nám sílu obstát.“ Tato slova, zpívaná naléhavým tónem za doprovodu kytary, slyšíme v úvodní scéně filmu Válka (Vojna, 2002), v němž ruský režisér Alexej Balabanov vytvořil v mnohém zaujatý a nespravedlivý, přesto však působivý pohled na Čečensko za druhé rusko-čečenské války. Píseň, která je v Rusku už víc než deset let zakázaná, nahrál čečenský zpěvák Timur Mucurajev. Ač je jeho hudba spjatá především s událostmi obou čečenských válek, své posluchače má na Kavkaze, v Rusku i na Ukrajině dodnes.
Vítejte v pekle
O Mucurajevově životě se toho moc neví. Narodil se roku 1976, na střední školu chodil v Grozném, věnoval se karate – na začátku devadesátých let se stal mistrem Čečensko-ingušské autonomní sovětské socialistické republiky, o něco později se mu totéž povedlo i v Rusku. Jeho sportovní kariéru ale ukončila válka. Když na území tehdy de facto nezávislé Čečenské republiky Ičkerie v roce 1994 vstoupila ruská vojska, aby tam „obnovila ústavní pořádek“, šel Mucurajev v pouhých osmnácti letech bránit svou zemi. O rok později utrpěl v boji vážné zranění a musel se delší dobu zotavovat. Právě tehdy nejspíš vzal do ruky kytaru a začal skládat písně o válce. Téhož roku vyšlo – pochopitelně neoficiálně – jeho první album Dobro požalovať v ad (Vítejte v pekle, 1995). Jeho název připomíná heslo, které čečenští obránci Grozného psali na zdi jako vzkaz ruským útočníkům. Dnes, v době rusko-ukrajinské války, zní text o ruských okupantech pozoruhodně aktuálně: „Nevědí, co je čeká,/ a tak jsou plní odvahy./ Jen občas některý z nich zaváhá,/ ještě neznají hořkou chuť války./ Proč k nám jdou?/ Že prý je Rusko volá (…) Nevědí, že je to válka,/ nevědí, že je můžou zabít,/ nevědí, že už na ně čekají.“
Následovala alba Gelajevskij specnaz (Gelajevova jednotka zvláštního určení, 1996) a Čečňa v ogně (Čečensko v plamenech, 1996). V podstatě všechny Mucurajevovy písně se točily kolem války a utrpení, jež Čečencům přinesla, a lidé si je rychle oblíbili. Písničkář vystupoval i v televizi a dostával dokonce nabídky na zahraniční turné. O ta ovšem nestál – nepovažoval se totiž za umělce, chtěl být „pěvcem džihádu“. A právě nekompromisní osobní postoj jeho písňové tvorbě dodával na přesvědčivosti. „Nevyzývám nikoho k tomu, co sám nedělám, neboť Bůh nenávidí, když říkáte něco, co neděláte, praví se, tuším, v Koránu,“ řekl v rozhovoru pro čečenské noviny Qoman Neq roku 2000.
Mucurajevův projev se během jeho krátké hudební dráhy nijak zásadně neměnil. Jeden ruský blogger píše o „charakteristickém témbru s čečenským přízvukem a jižanskou zpěvností“ a zdůrazňuje dunivou ozvěnu na jeho studiových nahrávkách, v níž jako by se „pěvcův hlas odrážel od majestátních vrcholků Kavkazu a násobil v mlžné tmě“. Některé texty, jež Mucurajev zhudebnil, prý byly dílem jeho přátel, například spolubojovníka Aslana Jaričeva, jiné pocházejí i od úplně cizích lidí. „Jsou to bezprostřední účastníci událostí, ranění nebo obyčejní civilisté, kteří celým svým srdcem prožívají, co se děje. Zkrátka Vajnach,“ řekl k tomu hudebník. Dodejme, že „Vajnach“ v čečenštině znamená „náš národ“.
Zrak k Alláhovi obrátíme
Dějiny čečenského národa jsou plné tragédií: od desítky let trvajícího krvavého odporu proti ruské kolonizaci v první polovině 19. století přes deportaci celého národa do Střední Asie v roce 1944 až po dvě války s Ruskem mezi lety 1994 a 2009. A právě v zachycení tohoto nekončícího utrpení jako by Mucurajev spatřoval svůj hlavní úkol. Vybíral si témata historická i zcela současná – třeba když zpíval o masakru v Samaškách, kde Rusové, kteří se domnívali, že vesnice poskytuje útočiště partyzánům, během dvoudenní „začistky“ povraždili více než stovku lidí, převážně neozbrojených civilistů.
Během krátkého období mezi první a druhou čečenskou válkou vzniklo album Ierusalim (Jeruzalém, 1998), na kterém najdeme v úvodu zmiňovanou stejnojmennou skladbu. Patrný je posun od válečných témat k náboženství a asi nepřekvapí, že titulní píseň je svým vyzněním antisemitská. V jeruzalémském chrámu se prý „shromáždily síly zla“, to se však podle autora brzy změní: „My tě osvobodíme,/ Bohu duše zasvětíme,/ zrak k Alláhovi obrátíme,/ Jeruzaléma se zmocníme!“ Čečensko se v druhé polovině devadesátých let sice těšilo faktické nezávislosti, současně se ale ukazovalo, že nové elity nedokážou zemi efektivně spravovat. Státem zmítal chaos a společnost se stále více přikláněla k politickému islámu. Také v Mucurajevově tvorbě převážila témata muslimské víry a džihádu. Za zmínku ovšem stojí, že v textech nenajdeme žádné vymezení se vůči tradičnímu čečenskému súfismu ani projevy saláfistických snah o obnovu „čistého“ islámu.
Muzikant se účastnil i druhé čečenské války, která začala v srpnu 1999. V té době už byla jeho hudba legendární jak mezi Čečenci, tak mezi ruskými vojáky, kteří prý během pouličních bojů v Grozném na své nepřátele posměšně křičeli: „Kytarou Jeruzalém nedobudeš!“ V roce 2000 odešel Mucurajev do ciziny – není přitom jisté, zda útočiště našel v Ázerbájdžánu či v Turecku. Podobně nejasné je i to, kdy vlastně ukončil svou hudební dráhu. Někde se dočteme, že přestal zpívat, už když pobýval v lesích spolu s dalšími čečenskými partyzány – prý to byl projev jeho horlivosti ve víře. Jinde se naopak hovoří o tom, že vystupoval ještě v ázerbájdžánském Baku.
Většinu Mucurajevových příznivců nejspíš v roce 2008 překvapila zpráva, že se zpěvák vrátil do Čečenska. Navázal kontakt s proruským čečenským prezidentem Ramzanem Kadyrovem a natočil dvě videa, v nichž své krajany vyzýval ke smíření. Nyní prý žije ve vesnici Staryje Atagi nedaleko od Grozného, pracuje jako ředitel kulturního domu, věnuje se svému hospodářství a píše básně. Kadyrov v roce 2018 s nečekanou bezprostředností vzpomínal na jejich první setkání: „Stačilo, abych se ho zeptal: ‚Zpíváš?‘ Odpověděl: ‚Ne, nechal jsem toho.‘ Úplně mi to zkazilo náladu.“ Sám Mucurajev rozhovory neposkytuje. Co ho před lety pohnulo k návratu, se tak nejspíš už nedozvíme. Nešlo však o zcela nepochopitelný krok: Kadyrov za cenu kompromisu s Ruskem čečenskou státnost svým způsobem zachránil, kdežto hnutí odporu se rozštěpilo poté, co v roce 2007 povstalecký vůdce Doku Umarov vyhlásil takzvaný Kavkazský emirát.
Dostaň mě odsud
Čemu Mucurajev vděčí za svou přetrvávající oblibu, která sahá daleko za hranice Čečenska? Snad nejdůležitější je fakt, že skoro všechny písně zpíval v ruštině. Už během první čečenské války se jeho kazety začaly šířit mezi ruskými vojáky, kteří si je pak odváželi s sebou domů. Jeho styl jim byl blízký, neboť Mucurajev v mnohém vycházel z tradice ruských „bardů“. Mimo to po svém navazoval i na písně o válce v Afghánistánu, které v devadesátých letech zpívali Alexandr Rozenbaum nebo Vladimir Mazur. Patrný byl i vliv Viktora Coje či legendární punkové skupiny DDT. Mezi Rusy patřila k nejoblíbenějším píseň Russkij soldat, kterou Mucurajev napsal prý na základě neodeslaného dopisu nalezeného u mrtvého vojáka: „Mami, přijeď si pro mě a dostaň mě odsud,/ živého nebo mrtvého, ale dostaň mě odsud./ Mami, já shořel jsem a psi hladoví,/ roztrhají mé tělo, hlad svůj ukojí.“
Písně bojovníka za čečenskou nezávislost se během let vynořovaly v nečekaných kontextech. Jeho nadšeným posluchačem byl prý i Arsen Pavlov, přezdívaný Motorola, jeden z velitelů proruských separatistů na Donbase, který se proslavil svou na odiv stavěnou krutostí a v říjnu 2016 za nevyjasněných okolností zahynul při pumovém atentátu. Polská rusistka Kamila Pączek vidí důvod obliby Mucurajevových písní v jejich terapeutické funkci: „Jeho tvorba lidem pomáhala vyrovnat se s traumatem, představovala ventil pro extrémní emoce spojené s válečnými událostmi.“ Ruský historik a sociolog z Amsterdamské univerzity Danis Garajev naopak zdůrazňuje, že Mucurajeva poslouchají také ti, kdo válku nezažili a s čečenskými bojovníky nemají nic společného: „Písně vyjadřují i traumatické prožitky, které přineslo zhroucení SSSR, proměna společnosti, rozpad hodnot a válečné konflikty. Během následného chaosu spatřovali navzájem velmi odlišní lidé v Mucurajevovi upřímného a čestného umělce, k němuž se mohli vztahovat. To, že své poselství formuloval v islámském rámci, pro ně nebylo podstatné.“
Mucurajev je fascinující i tím, že stojí zcela mimo hudební průmysl. Jeho alba nelze zakoupit, on sám nevystupuje ani nekomunikuje s médii. Jeho tvorba nicméně získává stále nové významy. Zatímco Kadyrovovi věrní dnes bojují pod ruskou vlajkou, nejméně dva čečenské prapory naopak pomáhají Ukrajinu bránit. Mucurajevovy písně tak nejspíš znějí na obou stranách fronty.
Autor je ukrajinista.