Přeložila Alena Dvořáková
Argo 2022, 344 s.
Kazuo Ishiguro, autor uměřeně melancholických děl, sáhl ve svém nejnovějším textu po podobném tématu jako nedávno Ian McEwan v románu Stroje jako já (2019, česky 2021). Tak jako McEwan ani Ishiguro ve svém díle Klára a Slunce nevstupuje do oblasti čisté sci-fi, jakkoli se k tomu motiv asistenčního robota s pokročilou umělou inteligencí nabízí. Přes výskyt klasických epizod, spojených s literárním zobrazením soužití lidí s roboty (přirovnávání Kláry k vysavači; vytváření umělého člověka jako v Hoffmannově povídce Pískař; tělesné prožívání emocí; obětování se pro záchranu milované bytosti), hlavním tématem knihy je archetypální víra v magickou sílu Slunce, která zde nejednoznačně osciluje mezi pověrou a úctou ke skutečnému zdroji energie, na nějž naše racionalizovaná civilizace pozapomněla. Ishigurův román se běžným žánrovým dílům, líčícím stroje podobné lidem, vymyká jazykovým vykreslením hlavní hrdinky – její vyprávění je svým způsobem chladně popisné a analytické, současně však nedokáže postihnout hlubší významové zákonitosti řeči. Klára mnohá konstatování chápe doslovně a navzdory pozorovacím schopnostem přesahujícím lidské možnosti jí unikají pro čtenáře jednoznačně působící detaily. Budí tak sympatie i soucit, přestože fragmentárnost a vizuální plochost jejího líčení vytváří odstup i pocit nejistoty. Ishigurovi se podařilo vykreslit postavu zdánlivě lidskou, a přece v mnohém ztracenou ve světě.