Zatímco podvrhy dávných rukopisů měly upevňovat národní kulturu, v současnosti může literární mystifikace soužit jak k vydobytí lepšího místa na knižním trhu, tak k rozrušování jeho okrajů. Mystifikační strategie navíc prostoupily sociální sítě a blízko k nim má i konspirační scéna.
Není nad to zahrát si občas vysokou hru, ve které nejde o nic jiného než o důvěru čtenáře. Anebo ještě jinak: zpochybnit rovnou celý proces literární komunikace, v základním modu nastavený triádou autor–text–čtenář, kde čtenář je ten, kdo si do textu promítá svá očekávání, mnohdy navázaná právě na pozici autora, autority a svrchovaného tvůrce. Takto jednoduše vytyčená trajektorie si z podstaty věci říká o opakované snahy ji narušit. Díky četným pokusům zachovat autoritu tvůrce a vyvolat klamné zdání se mohlo literární umění v lecčems zdokonalit, autoři vytříbit formy a osvojit si neočekávané strategie. Vrcholu pak tento typ tvorby dosáhl v těch dějinných etapách, kdy se o jeho výsledky opírala národní kultura jako celek – tedy ve století zamilovaném do nalezených rukopisů a příběhů v nich vylíčených.
Bytostná potřeba politicky nestabilní Evropy obhájit své kořeny právě pomocí náhodou nalezených nejstarších literárních památek umožnila otevřít heroickou etapu fenoménu literární mystifikace a vytyčila její pole několika dodnes připomínanými milníky. Když se evropští nacionalisté snažili povzbudit národní život vyráběním starých rukopisů, jen málokdo jim to tehdy vyčítal. Nejznámější mystifikátoři čili objevitelé se stali významnými postavami dějin literatury národního obrození, ať už u nás, nebo třeba v Anglii. A i když mnozí z nich byli naopak zatracováni jako podvodníci, jejich práce jednou provždy prohlášena za podvrh a spolu s ní zpětně vysmívána i ta část kritiky, která se nechala oklamat, jedno nám zanechali až do dnešních dob: předpoklad, že hra s důvěrou nemusí nutně končit u slov podvod a klam. To, co s mystifikací a hrou „na“ vzniká, plní svou funkci v čase i dále, bylo-li to identifikováno jako dílo nepravé nebo zavádějící. Anebo – v ještě vyhrocenějším případě – text jako mystifikace nebyl rozeznán, jeho autor dosáhl zamýšleného účinku a zkonstruoval například novou, zcela autonomní bytost, o jejíž existenci se dlouhou dobu vůbec nepochybuje.
Neochvějná víra v autora
Proměny literární mystifikace se ovšem neudávají jen v čase, její hodnocení se proměňuje i napříč kulturními okruhy. Lenka Pořízková [viz text na s. 18–19] tvrdí, že je třeba rozlišovat mezi záměrným podvrhem a mystifikací – neboť mystifikace není „vážně míněným literárním podvrhem“, ale „vyhraněným případem literární stylizace, bez nároku na zjevný profit“. Máme ale jen proto, abychom odlišili opravdový podvrh od mystifikace umělecké, podnikat tak nejisté akce, jako je stanovení rozdílu mezi činností, která touží po určitých ziscích, nebo je naopak údajně od takových tužeb oproštěna? Znamenalo by to vytyčovat hranice napříč územím, jehož materiální podloží je ze své podstaty ještě nejistější než u tvorby fungující na klasické, předvídatelné komunikační platformě mezi bezproblémově evidovaným autorem a jeho čtenářem.
Rozlišení mezi podvodem a tvůrčí mystifikací zřejmě souvisí s vírou strukturalistů v samohybnou uměleckou intenci díla, odpojenou od figury tvůrce. Pravděpodobně je myslitelné jen v modelech akademických analýz a pro čtenářskou praxi nemá téměř žádný význam. V běžných čtenářských diskusích se provázanost textu s autorem naopak zdůrazňuje, a někdy se z textu dokonce i vyvozují hypotetické záměry autorek či autorů. Beletrie zkrátka bývá i dnes čtena se zvláštním zřetelem kladeným na jejího tvůrce – a z toho bodu je proto opakovaně vyvolávána i potencialita klamu, napojení na autorskou mystifikační strategii. (Ne)přítomnost autora je prvním předpokladem nejrůznějších alotrií: věříme v existenci něčeho, co je dostatečně vzdálené na to, aby nás to mohlo mást, hrát si s námi i s naším očekáváním. A je vlastně docela jedno, jaké jsou prvotní záměry této vzdálené tvůrčí existence: získat peníze, slávu, zdokonalit formu, vyvolat společenský rozruch anebo třeba jen přiostřit obecné schopnosti kritického čtení. Možné je vše a nemá valný smysl zavádět další klasifikace nebo dělit záměry podle etického, morálního nebo jiného specifického klíče.
Na okraji knižního trhu
Moderní kultura si ostatně nejrůznějších blamáží a mystifikací nanejvýš cení. Samotní autoři dobře vědí, že všechno, co zavání podvrhem a potenciální senzací, může mít dvojnásobný úspěch. Oklamal jsi autoritu? Popletl jsi hlavy kritikům a znalcům oboru? Za svůj kousek budeš zahrnut slávou a spolu s ní na tebe dopadne i odpovědnost vůči nejrůznějším médiím, soutěžím a jiným atrakcím kulturního života.
Odhlédněme však od dnes už kuriózní nacionalistické veteše 19. století nebo gotických románů vystavěných na fikci nalezeného rukopisu. Připusťme, že dnešnímu literárnímu provozu je vlastní totéž co jiným odvětvím: komerční úspěch. Knižní trh je především ohromným prostorem, kde se denně bojuje o přežití, je to džungle, do níž spolu s autory sestupují i ti, kdož chtějí třídit, hodnotit, klasifikovat, hledat paralely, krátce, osvětlovat infrastrukturní toky. Tam, kde operuje reklama a kde platí klasické modely stavějící na důvěře mezi čtenářem–nakladatelem–autorem, je z podstaty věci uklizeno. Ovšem na okrajích bují literatura pošpiněná svým nejistým původem, náchylná k extremitám všeho druhu, tedy i mystifikaci; literatura, která se nehodlá poddat jakémukoli řízení, ani marketingovému, a která nepodléhá institucionálně zajištěné klasifikaci. Možná její tvůrci znejišťují oficiální struktury z principu, z bytostné potřeby vzdoru namířeného proti autoritě, možná naopak hledají jiné cesty, jak uspět v soutěži a zajistit si pozornost.
Od literatury k sítím
A možná – což mi v době hoaxů a falešných zpráv přijde jako to nejpodstatnější – nás může mystifikace v 21. století přivést k jinému typu tvorby. Už to není moderní osobnost a potřeba nových tvůrčích strategií, jak je Pořízková nachází například u mystifikátorů Josefa Váchala nebo T. R. Fielda. Situace na umělecké scéně se dosti dynamicky proměňuje, postupující komodifikace a začleňování literatury pod egidu kulturního průmyslu, jehož uzly spojuje kapitál a vertikála moci (jak se u nás nedávno ukázalo v kauze Státní ceny za literaturu), ještě stále nemá vyhráno. Dokonce lze předpokládat, že se nikdy nepodaří vyloučit z procesu sdílení uměleckých děl ty kusy, jejichž bio nemusí v jednom odstavci obsahovat několik předpon nej-. Hra s pravdou a lží, užívání lsti proti držitelům moci a kapitálu, hledání možností, jak zneužít nezaujatou krásu k praktickým, politickým anebo jakýmkoli dalším záměrům, tedy repertoár subverzivních a v úhrnu těch neroztodivnějších aktivit – i takto by mohla vypadat mystifikace, prostředek, jehož účelem je zůstat neviditelný. Podobně jako v případě funkční vojenské doktríny řízení neformálními vůdci i zde lze vzhlížet k tomu, kdo využije výtahu, a přitom zůstal trčet v suterénu; nahoru pošle jen panáka, a nejlépe ho ještě nastrojí tak, aby v horních patrech detonoval.
Nástroje mystifikátorů se musí transformovat spolu s prostředím, ve kterém má vyvrcholit jejich touha po vytváření paralelního světa. Ve světě, který se znovu chápe nástroje velkých integrujících idejí, lze jen těžko vytrvat u postmoderních uměleckých her. V článku věnovaném problematice konspirací („Obezřetnosti není nikdy dost!“, Host č. 7/2022) Václav Smyčka ukazuje, že literatura a konspirace k sobě mají blízko už po celá staletí. Vezmeme-li v úvahu například Protokoly sionských mudrců (1903), dnešní terminologií označované za konspirační, je zřejmé, že s tímto způsobem vytváření fikce velmi úzce souvisí i mystifikace. Nelze se tudíž divit ani tomu, že zdokonalené mystifikační postupy už dávno vytěžují svůj potenciál na sítích a že tak činí s těžko postižitelným společenským dosahem. Snad se právě zde otevírá prostor pro ty, kdo nemají v úmyslu mystifikovat čtenáře jen do té míry, aby náhodou nebyla překročena linie záměrného, nekalého, odsouzeníhodného podvrhu. Pokud by tomu tak bylo, možná je to právě mystifikace, která naše společné kulturní tělo hodlá podrobit velmi náročným experimentům, dalece přesahujícím působnost sebelépe konstruovaného literárního textu.
Autor je literární kritik.