Povídka Dagmar Urbánkové zachycuje fragmenty vzpomínek na dětství na Hané. Ač tu probíhá zabijačka, hlavním hrdinou není řezník, ale nářečí – „hustá hanácká řeč“ „čisčí než sváteční obros“, která „plave po skalinách, po vlnkách slin, každé druhé slovo se utápí pod oblinami v korytě patočním“.
Řeznik se menoval Bartoněk a měl kockovany sako. Mlovil hanácke – jak be se hore zelenale!
Česnek zelenal a pálel. Celoval se ve skleničkách – roky před tim ož. Tak nabyté!
Ož, ož, Dáši!
Toto není řeč, to je neřeč. Neco tak strašnyho!
Neřeš, Dáši, neřeš, toť máš nož. Nožik.
A pořád každé rok stejné kakované sako! Slivovice se zrychlovala a obratnosti přibévalo.
Doleješ ně?
Pak jsme krájeli špek – ve skupince: maminka, teta a teta a bábinka. Bábinka ne, bábinka jen procházela, cupinkala na záchod a ze záchodu. Okolo a kontrolovala. Samé žencké na prkýnkách, bílá huspenina syrová, kterou ještě před chvílí to zvíře nosilo na sobě! Na hrbě! Kožich jeho. Hnusné a odkrájené z těla! Ale všichni myslí na škvarky. Už. Ož. Třese se to a veselíme se. Rádio bzučí. Bílé kluzké a bojíte se tyho jak čert – ostrý nůž klouže ze svahů.
Tolik krve!
Uteču podél malovaných zdí a krčím se pod kotlem.
Bartoněk pije hustou hanáckou řeč. Čisčí než sváteční obros. Že ja, Dáši? Pjůr jak slivovička, neji?
Ja.
A prej že neumím německy!
Blýská nože a hoba mo jede: podé špérák, kochcánek, maralejku. Tamto, no! Teho ny! Toťkyn! A hodko take. Velkó! Sádelnik. Dělé, dělé! Hósky do tyho.
Bel ale hodné. Dycky! Hoba namáslená a furt smich.
Slovo také s krátkým e mi to nechce dát, dopřát. Program myslí, že to nemuže existovat. Nedivíme. Na této planetě neco tak nádhernyho, kdo be ověřel.
O čim mlovi? Zahrabala se mu do nití. Lehla do jitrnic. Do krabic po kuřatech.
Jitrnice teprva bodó! Pleteš si. Mysliš na loňsky ož.
Leží v jaternicích přesto, só již – nabobtnale.
Pod stoly a kotly kočky.
Pralinka a Vázinka.
Bartoníček špejluje. Montuje do střev špajgle, zařezany po stranách a pich. Jeho obratnost – ta je!
Taje, začátek pronce, pronice, prosince, nemůže to trefit. Trefil. Propichoje, zakrótí, zalomí, drohó stranó totyž, hází do kotle.
Stojím v páře, čoňa mě oblažoje, upadám.
Najdó mě na zemi, tvář nablýskanó jak huňa.
Dáši, Dáši! Opadla! Ópadek! Ópadeček. Děcko, běž si lehnót na kanape. Oklózla snad na omastko.
Děvinko, toto nám nedělé!
Vzbudila jsem se v takovém tichu a všude vůně tetiných zástěr. A řezníkova červená tvář a bílé vlasy. Vysoký strop s válečkem a pode mnou kuchyň, i přes strop či podlahu škvírami vůně škvarků.
Ale vzor válečku mě nechce pustit, ležím na zádech, nohy pokrčené, sleduju proplentené žluté linky rostlin a nemůžu se jich vzdát. Nevím taky, jestli jsem se nepočurala. Přikryli mě kockovaným sakem, v kapsách česnek, mám ho v ruce a prohlížím dlaněmi. Oblý a tvrdý. Hraju si s ním, loupu ho a ochutnávám. Silný a dobrý proti infeci. Sním celé jedeň!
A děkojo za to sako, Bartoničku.
Čko, děvčinko, čko!
Načuchala sem se řeznika.
Ten dům má vrata vysoká jak do kostela, položím se do nich celá, když sem malá. Vpadnu a uvnitř chodby není nic. Leda přecpáno vůněmi každodenních pečených kachen a čtvercových bochet promazaných Ivó a Heró. Vpáčila sem tam i kus světla.
Klika lehce vyviklaná, hraju si s ní, tlustá mosazná, akorát do ruky a viklám – nahoru dolů, má vůli, asi se mi líbí hlavně, jak sama padá. A jak plandá! Nejdřív silou až až nahoru a pustit. Pořád dokola.
De stréda, rychle zavřit – přitlačit a navolno zakloktat. Je to tam. Uf, opřu se zevnitř o dveře a stréda muže přijit.
Ož je toť!
Ja, Dáši?
Zve mě na pohár. To chci – tetiny bohaté poháry v malovaných grogovkách: vanilková polárka se šlehačkó přepolitá ovocem. Pře po li tá!
Šak ja, možeš mit dva. A aji čtere.
Pět?
Také. Kolik bodeš chtit.
Kde vzali té černé královské židle?
Jsme v paláci, kde jazyk plave po skalinách, po vlnkách slin, každé druhé slovo se utápí pod oblinami v korytě patočním, někteří členové házejí do potoka i celá souvětí. Ale je to jedno, že řeč škytá a je tak položená! Tady se mluví jídlem.
Chody. Jeden za drohým, třeti za črtym, pátem, šestym, sedmym.
Esli já z tyho zas neomdlim.
V tymtyk kraji je plochá širá poušť, tady vsi obryl v rovinách traktor. A jeden jediný zajíc, který zde bydlí, bydlí u tety v ostružinách.
Toťto je órodné kraj, Dáši! Zemáke jak hlave, kopřivy chlemtajó hnuj, kde ani néni, rajčata házime prasatum, mirabelke tvořijó kupky pod stromy, dáváme pod ně rovnó táčke a košike. Plné táčke špendliku! Každé deň jedne.
Nestačime jist, viš?
A hlina taková, že enym zapichneš větvičko a ož to jede!
Ale vdolke, děvčičko, te nám rostó v kochyni, ja? Abe nedošlo k mélce!
Přes kopřivy se nemůžu dostat k malinám, všechno jako by končilo a začínalo hned u domu, vstupujete do vody zeleně hned u dveří, hluboký bazén začíná tu.
A celá tunější příroda je bez plotů a označení.
Jdu.
Trefuju se pomalinku v sandálech mezi stonky, abych se nepopálila, sem tam mě doprovází kočičky: Jantarka, Žmolka a Drbík. Vyplouvají, plíží se a nic je nežahá. Nezažehná!
Dřepám si k nim a šeptám jim, ať mi přinesou maliny sem.
Prosím je na kolenech. Nerozumí? Ale sledují mě, točí se mi kolem nohou, otírají se a vrní. Rozumíte teda?
Musím hanácky: doneste ně maliny tu, ja? Toť. Ja? A přikyvuju k tomu hlavou, aby rozuměly lépe.
Ož ich nesó – plny tlapičky! Tlapinke!
Tlapičke, Dáši, čke.
Napadaly do kopřiv. Červeny a žloty.
Tak krásné velké liny!
Jak jinak be mohle vepadat – z tak órodného kraju!
Kde se při záplavách voda rozlije rychle,
jak po stole řídká melta z hrnku. Kape to dule.
Babinka převrhává často a hópá se v tym pak hodiny na zápraži.
Vidím ji přes vršky pýru – dívame se na to s kočenkama. Všechne čtere.
Ja ja.
Dagmar Urbánková (nar. 1972), ilustrátorka, básnířka, scénografka. Je autorkou knih pro děti (Byl jeden dům, Chlebová Lhota, Cirkus ulice, Maškary, Už měkoně vyvádějí, Světozor ad.) i básnických sbírek (Ta hlava větru vypadá jako pes, Otec seče trávu, Dům aj.). Naposledy vydala prózu Umřel Brežněv (Revolver Revue 2022).