Útěcha z imaginace

Největší dílo francouzského antropologa a filosofa Gilberta Duranda (1921–2012) vyšlo poprvé v Paříži v roce 1960 – a od té doby mno­­hokrát. Česká edice přináší také původní předmluvy k třetímu, šestému, desátému a jedenáctému vydání, které dokazují, že „řád výkladu“ rozsáhlé knihy mezitím vstoupil mezi klasické a kanonizované přístupy humanitních věd.

Mohutná syntéza

Durand se ve své práci ­rozhodl po­­­dat mohutnou syntézu dosavadního po­­zná­ní v oblasti nauky o symbolech, vyvodit nové pojetí lidské imaginace a ustavit nový pohled na světovou mytologii. Vycházel z ne­změrného oceánu zejména antropologické, re­ligionistické a historiografické literatury, přičemž jednou z největších opor mu byla indoevropsky zaměřená srovnávací jazykověda a její etymologické filiace. Duranda ovlivnila řada myslitelů, ale s oblibou se odráží od Bachelardovy fenomenologie živlů, Dumézilových religionistických komparací i velkolepého díla Mircei Eliadeho. Stranou neponechává však ani strukturalistickou koncepci Clauda Léviho­-Strausse. (Dlužno též podotknout, že pokud měly být interpretační výzkumy v duchu moderních metodologií vůbec podniknuty, musel být nejprve zásluhou pozitivistů devatenáctého století shromážděn monumentální materiál, který umožňoval rozhled po světových náboženstvích, mýtech i etnografických systémech.)

Autorova intence je však ještě ambicióznější – pokouší se propojit myšlení nativní (dříve zvané též „primitivní“), mytické, poetické a psychotické (do stejné řady by asi též patřilo i uvažování dětské). Znamená to obrátit se i ke klasikům moderní psychologie, Freudovi a Jungovi, kteří odvozovali kategorie symbolů ze základního nastavení lidské psychiky. Psychoanalýza tu ovšem působí schematicky a voluntaristicky, imaginace je pro ni pouze produktem vytěsnění (připomeňme tu podivné a těžko únosné Freudovy výroky typu „šťastní lidé nikdy nesní“ nebo „četba umožňuje legitimizaci denního snění“) .

Proměnlivý život symbolů

Prostřednictvím mytokritiky a mytoanalýzy zkoumá Durand trajektorie a morfogenetické pole, v nichž se symboly rodí, etablují, uskupují, transformují. Staví se proti koncepci obrazu jako znázornění mytologického kvaziobjektu, který je arbitrární a představuje jakýsi „nečistý“ smysl. Na základě ikonografie i migrující motiviky si všímá také jednotlivých aspektů procesu sémantizace, jak jsou znázorněny v umění, architektuře, keramice, nástrojích atd. Jednotlivé interpretace pak ukazují příslušné valorizace, eufemizace, rehabilitace a integrace. Bohatě tkaná látka mytologického myšlení a konání vycházela z hluboce smysluplného vztahování k přírodnímu i božskému; symboly a symbolické celky byly transkribovány do dalších jevů (například uspořádání vesnice). Zjevně není snadné pochopit a vyložit kulty a mysteria prosvítající z dávnověku a nelze se tu asi vyhnout spekulacím. Enormní roli hrál symbolismus zvířecí, zkoumaný na desítkách signifikantních případů. Durand rozlišuje denní režim obrazu, odpovídající antitezi světla a tmy a de facto spiritualistickému racionalismu, a noční režim obrazu, nesoucí se ve znamení konverze a eufemismu, jenž je romantický a syntetický, noc odkazuje k nevědomí, světu ztracených vzpomínek a (kupodivu) ráji.

Durand také překračuje oblast společenských věd do biologie a (neuro)fyziologie, neboť „existuje těsná souběžnost mezi tělesnými gesty, nervovými centry a symbolickými reprezentacemi“, mezi přírodou a kulturou musí dojít ke shodě, aby byl kulturní obsah prožíván; existuje zde mnoho souvislostí, zvláště ve sféře digestivní a sexuální. Platí také, že „u velkých mystiků překrývá jazyk tělesnosti sémantiku spásy, stejné sloveso vyjadřuje hřích i vykoupení“. Nesmírně vypovídající jsou v tomto ohledu umělecká díla od starověku až do doby nejmodernější (také svou topologií a topografií), ale stejně tak i sny, fabulace a konstrukce psychotiků či třeba reakce na Rorschachův test. (Nemocní často vytvářejí realitu, na níž závisí jejich život či existence světa, jsou ochotni se obětovat, aby ho zachránili – lze tu rozpoznat přímou vazbu na exaltace, rituály a iniciace.) Velkým tématem je integrace záporného v démonické či satanské podobě, která se neobejde bez tragiky i brutality: „obětní smrt připravuje a ohlašuje smrt tyrana, tedy smrt, jež bude smrtí smrti“ (poněkud to evokuje dnešní naděje a aspirace spojené s možným úmrtím ruského diktátora). Autor zkoumá i odraz imaginace a symbolizace v hudbě a abstrakci prostoru. Uvažuje o přesahu do scientismu a dobírá se závěru, že „vědecké spory jsou často pouze důsledkem rozdílů v režimech obrazu“.

Mýtus a historie

V každém lidském duchu je přítomna mystická mentalita. Smysl imaginace odpovídá lidské schopnosti a možnosti zlepšit svět, jde o metafyzický rozměr bytí. Mýty se projikují do způsobu života, stávají se metafyzickými koncepty. Mýtus není produktem historie, nýbrž sám historii tvoří. Jeho „pravdivost“ není jen záležitostí objektivní, ale zejména subjektivní. Imaginace nemůže být vyloučena z intelektuální aktivity. Mýty ovšem nelze přeložit do racionálního jazyka, aniž bychom tím neutralizovali, ba zahubili jejich význam. „Fantastická“ funkce mýtů je pro člověka funkcí Naděje.

Durandova kniha, napsaná silně intelektuál­ním jazykem, představuje náročnou četbu. Může sloužit jako obsáhlý inventář symbolů a jejich relací, velkých obrazů lidského imaginárna. Nabízí se její rozšíření o moderní symboliku, spojenou zvláště s reklamou, celebritami, světem médií a moderních technologií. Jedním z cílů, který se dílo snaží naplnit, je setření hranice mezi poezií a vědou – v tom je Durand inspirativní pro celé (nejen) moderní umění a jeho interprety.

Autor je literární historik a kritik.