Jan Křesadlo ve svém debutovém románu Mrchopěvci (poprvé vydáno v Torontu roku 1984) definuje specifický, teritoriálně vymezený žánr a nazývá jej eastern. Je to vlastně jen takový postřeh na okraj vyprávění o „obludce“ a jejích odporných činech. Podle autorova vymezení se v takovém easternu „musí zákonitě vyskytovat fízlové, vyděrači, kurvy a jiní typičtí rysové“. V tomto případě je příběh o to zajímavější, že jeho temný zloduch „byl napřed knězem, pak u nacistů, teď má nějaké vztahy s komunisty“. Zlo je zde šlechtěno do podoby, která kombinuje sexuální perverze s politickým angažmá, jeho nositel chce v hrobce mučit sexuální otroky a zároveň je vzdělavatelem a pracovníkem v kultuře.
Obraz raných padesátých let, historické dějiště Mrchopěvců, je příležitostí, ve které se z vyšinutí historické události rodí specifikum, bizarní scenerie, jež si vynucuje určitého hrdinu, určitý precedent zla a pak také celou plejádu postav – poníženého otroka, podivíny, odpírače nových pořádků a zloděje, kteří tu vlastně sehrávají výhradně kladné role. Tito lidé v Křesadlově románu jednají podle jednoho a téhož klíče: jsou to buď lidé extrémně poddajní, anebo naopak dominantní, bytosti podobné andělům, proti nimž vystupují netvoři dávající průchod svým patologickým touhám, běžní lidé jsou nesnesitelně šikanováni fanatiky nebo vychytralými zločinci politického režimu. Kulisy, v nichž se jejich příběhy odehrávají, mají jasně panoptikální ráz: akademik Skomelný si pro dějiště svých perverzních choutek vybere hrobku v odlehlé části hřbitova, jinak ovšem bydlí v luxusní vile, která ze všeho nejvíc připomíná byty kulturymilných dekadentů anebo rovnou zámecká sídla, která vždy spolehlivě posloužila podhradí k projekcím těch nejbláznivějších fantazmat. Skomelného oběť, chudý a spíš jaksi omylem vzdělaný zpěvák na kůru, se svou ženou a synem obývá „rakev“, daleko spíše doupě než běžný byt, a jeho život je ve všem antitezí k luxusu režimních prominentů. Rakev! Hranice mezi realitou a nadpřirozeností je pochopitelně v takovém prostředí nepatrná a v nejlepších pasážích Mrchopěvců vlastně ani není zřejmé, na které její straně se pohybujeme. Jsme v pekle úplně od počátku, anebo teprve ve chvíli, kdy mladí manželé škrtí svého mučitele? Když se mrtvému docentu vyvalí z úst „černý, neuvěřitelně veliký jazyk“, kdy se „ďábel, jinak přicházející v podobě docenta, ukázal ve své pravé tvářnosti“?
Ať už by měli být Mrchopěvci krajní podobou easternu, dokážu si představit celou škálu autorů a jejich děl, kteří by se do rámce tohoto žánru vešli a na nichž bychom si mohli vymezit jedinečnou uměleckou formu. Za prvé: mohlo by být dokladem a zvláštním projevem duchovně vykloubené epochy, že se autoři easternu často uchylují ke skurilním motivům a satiře; v případě Křesadlových próz (a nejen jeho, v poněkud jemnějším provedení tento styl přivedl k dokonalosti i Ladislav Fuks) se tu vytváří kompozit složený z vysoce kultivovaných vrstev umění a křiklavých elementárních forem. Ať už touto kombinatorikou autor sledoval jakýkoli cíl, ať se chtěl přiblížit čtenáři, anebo jen kontrastovat jednotlivé složky dobové kultury, ve výsledku spojil zdánlivě inkoherentní kulturní rámce a přitom – jako vzácný bonus! – podvrátil budoucí pokusy o žánrově čistý, nekontaminovaný text. Ani se nemusel uchylovat k praxi těch spisovatelů, kteří stavěli do cesty zlu pevnou, nevyvratitelnou překážku alternativní, „správné“ víry, náboženství, systematiku politicky přijatelných kulturních hodnot, které měly pomoci ukázat, v jak nemocném světě žijeme. Skoro by se chtělo napsat, že Křesadlo, nazvaný kdysi dryáčnickým konzervativcem, v Anglii skvěle pochopil lekci tržní ekonomiky a jako munici proti mravně upadlé totalitě použil to nejlepší z repertoáru masového umění a pornografie. Když se v textech pokoušel o přímou politickou intervenci, většinou chyboval – jak je zřejmé třeba odsud: „Dosti často se ze skomelňáků udělali za Dubčeka (a už trochu před ním – skomelňáci mají dobrý nos) pokrokáři a někteří už nestačili zase včas vycouvat.“ Pokud však zůstal u obrazu, ve kterém se ve tváři zrůdy v krátkých sekvencích ukazuje něco z civilního povolání člověka podílejícího se na chodu reprodukčního aparátu moci, vytvořil alegorie, které působí i poté, co se svět proměnil k nepoznání (jakkoli v něčem zůstal nechutně stejným).
Křesadlo nám zanechal dílo, o jehož kvalitě můžeme dlouze diskutovat. K jeho kritice se hodí téměř vše, jde o rozsáhlé celky, kterým chybí redaktor, které po sobě autor snad ani nepřečetl a tak dále. V protikladu k odmítnutí se ovšem se stejnou vervou může prosazovat stanovisko absolutního přijetí a se vší vážností prohlašovat Mrchopěvce nebo Obětinu za základní kameny české literatury 20. století. – To se ovšem ani zdaleka netýká výhradně Křesadla, jak znám některé čtenářské reakce na poslední romány Václava Kahudy, předpokládám, že ani on se Křesadlovu osudu pozapomenutého génia nakonec nevyhne.
Možná by ostatně stálo za to načrtnout linii, která propojí některé texty Ladislava Fukse a Jana Křesadla, Václava Kahudy či Petera Pišťanka. Ať si to je klidně eastern, když se podaří najít specifické zdroje, z nichž bylo možné sytit uměleckou imaginaci. Ukažme si na nich, jak se dystopické vzorce všeobecné společenské degenerace proměňovaly do ornamentů vysoce kultivované poetiky, kde tato díla dosahovala vrcholu, a nakolik třebas Jáchym Topol nebo Emil Hakl, nověji pak Bianca Bellová, v uhlazenější podobě Jakuba Katalpa anebo i další autoři spoléhající na obrazy přemrštěného, panoptikálního zla, ono žánrové specifikum završují.
Něco mi také říká, že autoři easternu pomohli bezděky vytvořit takový typ imaginace, jenž se dnes hodí i lidem, kteří chtějí stát mimo politiku, ideologie, a přitom se účastnit těch nejtužších bitev o budoucnost. V dnes už pozapomenutých románech byl vytvořen svět, ve kterém podivní hrdinové bojují s nejfantastičtějšími silami hlubokého, perverzního zla, jež nejspíš už navždy obydlilo uzavřené infrastruktury moci. Přesně tak, jak to uměli Křesadlo nebo Kahuda: vylíčit svět jako eldorádo zvrhlíků, fízlů a vyděračů – bohužel zatímco oni to uměli udělat tak, že nám nad jejich texty chvílemi zůstává rozum stát, skutečnost působí jen jako pitomá a fádní napodobenina.
Autor je antikvář a nakladatel.