Ve středu 18. října bude vyhlášen vítěz slovenské Anasoft litery. Finalisty a finalistky ale už známe – marketingový kolotoč je v plném běhu. Zároveň vyvstává tradiční otázka, nakolik se daří současnou slovenskou prózu propagovat a jestli se debata o literatuře nakonec stejně nevede jen mezi hrstkou odborníků.
Slovenská Anasoft litera českému čtenářstvu nejspíš připomene tuzemskou Magnesii Literu – a v zásadě tohle srovnání dává smysl. Ostatně desítka finalistů Anasoft litery se vyhlašuje v podobném čase jako výsledky české ceny. Zatímco však Magnesia spěje do finále, Anasoft litera teprve startuje postupně gradující roční maraton. A jsou tu i další rozdíly. Slovenská cena se zaměřuje jen na prózu a má pouze jednoho vítěze (pokud nepočítáme přidruženou čtenářskou a středoškolskou kategorii), zato česká Litera se v posledním ročníku rozrostla na dvanáct kategorií. Rozdílný je i způsob nominace: do Magnesie knihy nominují vydavatelé, a porota se tak potýká pouze se zlomkem knižní produkce, kdežto porotci Anasoft litery jsou nuceni projít všechny knihy, které daný rok vyšly. Jedná se přitom o seznam přesahující sto titulů a toto číslo – byť s mírnou (zčásti covidovou) výchylkou – stále narůstá.
Velké přísliby
Zastavme se ještě u způsobu nominace. Poměrně vágně formulovaná pravidla nominací a omezení ceny na jedinou kategorii umožňují porotě Anasoft litery vnášet do slovenského kontextu řadu děl, jež by jinak nemusela být považována za součást slovenské kultury. Cena tak může definovat, co je vlastně „národní“ literatura, a co už ne, a má potenciál iniciovat širší debatu o jejím vymezení. Ve finálové desítce například bývá zastoupena tvorba expatů, přičemž není pravidlem, že musí jít o texty napsané ve slovenštině. Irena Brežná byla nominována za překlad své původně německojazyčné knihy Nevďačná cudzinka (2012, slovensky 2015, česky 2021) a velký ohlas vzbudila v roce 2019 výhra Ivana Medešiho s knihou Jedenie (2018, česky 2022; viz A2 č. 14/2018), původně napsanou v jazyce vojvodinských Rusínů. Medeši navíc nepochází ze Slovenska, ale ze slovensko-rusínské enklávy v Srbsku, a jak sám prohlásil, slovenskou literaturu ani nečte – v čemž mu poetika jeho knihy svou radikální jinakostí dává za pravdu.
V aktuálním ročníku Anasoft litery sice nenajdeme žádnou subverzivní nominaci, ale přísliby jsou i tak velké. Pestrá genderová perspektiva, různorodé autorské přístupy i postupy, jinakost, osamělost a křehkost jednotlivce či mezigenerační rodinné vztahy – takové charakteristiky zazněly při vyhlašování finálové desítky v Rádiu Devín. Mezi opakovaně nominovaná známá jména se letos dostalo šest nových. Povídkový debut Niekto sa nájde Dušana Martinčoka, zakladatele mezigenerační platformy Zrejme, je sociální sondou do jedné bratislavské bytovky. Právě mezigeneračnost se přitom jeví jako téma spojující velkou část nominovaných knih. Z pokladnice slovenské literatury vydolovala porota těžký devadesátkový kalibr v podobě Dušana Taragela, představitele stále aktuální poetiky coolness, ovšem ve slovenské „sekáčové“ edici. Mezi oceněné se dostala poprvé také Slávka Liptáková, autorka dětských knih a scenáristka, jejíž román Krajina matiek zastupuje žánr rodinné ságy reprezentující sílu ženského hlasu. Podruhé se v desítce umístil zatím nenápadný Jakub Juhás, jehož próza PS je podobně jako autorův debut románovým cestopisem, tentokrát po stopách maďarského básníka Sándora Petöfiho.
Medziriadky
Zajímavou kategorii spisovatelů a spisovatelek zastoupených v nominacích tvoří ti z iniciativy Medziriadky. Jedná se o platformu, která každoročně vyhlašuje literární soutěž pro slovensky píšící mládež do dvaceti šesti let, a sice v kategoriích próza, poezie a drama. Ti šikovnější pak mají možnost zúčastnit se jakési letní školy tvůrčího psaní a prohloubit své spisovatelské schopnosti pod vedením známých postav slovenské literární scény. O tom, že se jedná o úspěšný projekt, svědčí množství jmen, jež za třináct let fungování tato platforma vyprodukovala. V aktuálním ročníku Anasoft litery figurují hned tři autoři známí díky Medziriadkám: Dominika Moravčíková, Jakub Spevák a Soňa Uriková. Všichni tři publikují ve vydavatelství KK Bagala, jež už třicet let čtenářům představuje mladou slovenskou tvorbu s uměleckými ambicemi.
Zřetelná se zdá být generační poetika nastupujících autorů a autorek. Nový „anestetický“ styl lze zaznamenat zejména v poezii, typicky u bývalé lektorky Medziriadků, básnířky Márie Ferenčuhové. Charakteristická „ferenčuhovská“ odosobněná větná stavba se však začíná šířit i do prózy – aktuálně třeba díky Spevákovi a Moravčíkové.
Oslovit publikum
Jinou skupinu ve finálové desítce tvoří jména nominovaná už poněkolikáté: Jana Bodnárová, Michaela Rosová a Veronika Šikulová. Tři stálice současné slovenské literatury však v nových knihách nemají čím překvapit. Jistou výjimkou je snad Rosová se svou stylisticky přesnou výpovědí, při čtení Nepokojných spáčů se nicméně nelze ubránit dojmu nikam nevedoucí fragmentárnosti. Jako by se autorčin návrat do vlasti projevil akutním rozpadem narativního jazyka.
Za pozornost ovšem stojí také permanentní „nefinalista“ a současný ředitel Slovenského literárního centra Pavel Sibyla. Jeho titul Na prelome apríla a júna je sice poznamenán autorovým působením v nadaci Zastavme korupci, vedle narážek na současnou politickou situaci však nabízí vcelku svébytný pohled na vnitřní osamělost prožívanou navzdory uspořádanému rodinnému životu. V nominacích se rovněž neobjevil diskutovaný Muž, kniha publikovaná pod pseudonymem Ester Weissová-Fekete, která přichází s typicky středoevropskou monologickou jízdou po Dunaji – jak už název napovídá, ve společnosti mužů. O žádnou erotickou seanci však nejde.
Letošní výběr Anasoft litery nechce redefinovat kánon slovenské literatury, zato však má ambici oslovit široké publikum. Podobně to ostatně vidí i literární vědec Vladimír Barborík v podcastu Knižná revue věnovanému ohlédnutí za minulým ročníkem. Má pravdu, když říká, že pointou ceny není ani tak soutěž – je vcelku jedno, kdo nakonec vyhraje –, jako možnost zvýšit povědomí o současné literární produkci. Škoda, že tuto ambici porota nepřenesla i do finálové pětice, jež svou přehnanou stylizovaností a artistností i tento rok tak trochu nudí. Když ale vezmeme v potaz celou desítku, stále je tu Taragelovo akční drama nebo panelákové příběhy Dušana Martinčoka, jimž potenciál oslovit běžné čtenáře rozhodně nechybí. Uvědomění si praktické účelnosti Anasoft litery by nás přitom nemělo vést k distanci a lhostejnosti vůči každoročnímu vyhlašování výherců a výherkyň. Nakonec trocha napětí v jinak nudném rybníku současné slovenské literatury nikomu neuškodí. Když už prý neexistuje literární kritika, můžeme dramatizovat alespoň literární ceny.
Autorky jsou komparatistky.