Malvern 2022, 494 s.
Nový román Františky Jirousové zavádí čtenáře do fantastické země rozkládající se kolem jakési Staré Říše. Je to multidimenzionální kraj, v jehož srdci znuděný venkovský spratek zorganizuje své vrstevníky a na bázi Führerprinzipu založí něco jako skupinu staroříšských ultras, ve které se jakýkoli vzdor trestá ranami nadpřirozeně silné a tvrdé ruky. Aby to nebyla úplně nuda, je spratek postižen transgeneračním syndromem, který se docela podobá tomu, čemu se dříve říkalo bipolární porucha osobnosti. Fáze heroického vzmachu tak střídají útlum a deprese. Titulní hrdina Mušík Překydů během nejrůznějších dobrodružství ve velkém konzumuje alkohol, aniž by se jím opil, navštěvuje otce, podivného masochistického fantóma zdejších lesů, proniká do říše snů atd. Jeho řeč je kompozitem extatických výkřiků a pseudoarchaických konstrukcí – čtenář se jí rychle přiotráví a po zbytek četby je na ni pak silně alergický. Vzhledem k tomu, že příběhy zfanatizovaných hochů jsou rozvláčně líčeny v rozsahu bezmála pěti set stran, je jasné, že s touhle knihou bude jen a jen trápení. A to navzdory zakamuflovanému esoternímu učení o jedinečnosti našeho světa a jeho prvenství před umělými ráji fantazie nebo o nabytí smyslu života skrze dětskou hru. A tak jsem si během četby promítal na pozadí Foglarovy Rychlé šípy nebo ještě lépe dějiny známého staroříšského rodu a Překydovu dobrodružství rozuměl jako závěrečné etapě širšího dějinného příběhu, psaného vždy absolutně proti všemu, čím je svět za hranicemi Staré Říše.