Klimatické války

Klimatická změna není jen obrovskou výzvou, kterou lze zvládnout pouze systematickým a kolektivním úsilím. Zároveň spouští procesy, které toto úsilí podkopávají. Skutečnost, že katastrofické klimatické jevy jsou důležitým faktorem v násilných konfliktech a válkách, je již všeobecně přijímaná. Méně se mluví o tom, že jako destabilizující faktor působí i předvídání změn v dostupnosti zdrojů a možností obživy a že jednotlivé adaptace mohou ohrozit systémové řešení.

Zásadní faktor

Klimatické změny sice samy o sobě války nevyvolávají, patří však k zásadním destabilizačním faktorům. Příkladem komplexních krizí z minulého desetiletí, které vyústily v smrt milionu lidí, jsou konflikty v súdánské oblasti Darfúr a v Sýrii. Oba byly nejprve chápány jako etnické a konfesní, postupně byly ale spojeny se strukturálními důsledky klimatických změn.

V Darfúru probíhala od roku 2003 válka mezi separatistickými súdánskými ozbrojenými skupinami a vládou. Povstání bylo potlačeno milicí Džandžavíd, smutně proslulou násilím na nearabském obyvatelstvu. Kromě autoritářství prezidenta Omara al­-Bašíra a jeho politiky rasového apartheidu byla důležitým motivem války měnící se struktura obživy. Drasticky se snižující srážky, nepravidelnost afrických monzunů a postupná desertifikace jihu Súdánu silně omezily vegetaci a změnily oboustranně výhodné vztahy mezi usedlými zemědělci, většinou Afričany, a nomádskými pastevci, většinou Araby. Ti ztráceli přístup ke stále vzácnější vodě a pastvě a začali si ho vynucovat násilím. Ozbrojená obrana vlastníků půdy proti nájezdníkům se formovala na etnickém základě a vyústila v separatismus poté, co se za arabské pastevce postavil stát. Letos, dvě desetiletí od začátku konfliktu, se „občanská“ válka rozšířila na celý Súdán.

Podobně komplexní je situace v Sýrii. Sucho mezi roky 2008 a 2010 zabilo většinu zemědělských zvířat a vyhnalo přes milion a půl zemědělců a pastevců (tedy skoro desetinu Syřanů) do větších měst, kde byly již dříve rozsáhlé chudinské čtvrti. Stát nebyl schopen krizi řešit. Sucho proměnilo dosavadní socioekonomické, konfesní a nakonec i mocenské vztahy v autoritářském režimu k nepoznání a kromě rostoucích cen dopadla na syrská města i masová migrace. V centrech, ovládaných alawitskou státní elitou, se zvýšil počet sunnitů, kteří neměli přístup k práci a službám. Extrémně násilná reakce vlády na protesty arabského jara v roce 2011 pak zapůsobila jako rozbuška – revolta získala konfesní zabarvení, což moderní Sýrii a syrský národ doslova zničilo.

Klimatická změna tedy nemá přímý vztah s válkou a násilím, je ale zásadním faktorem, který činí společnosti a státy zranitelnými. Tam, kde chybí kolektivní, státem organizovaná odpověď na socioekonomický stres, proměňují se existující etnické, konfesní či ideo­­logické rozdíly v linie štěpení. Společenské rozdíly přitom nemusí být fatální a konfese i etnikum jsou komplexní a fluidní jevy. V Darfúru odvisí etnická příslušnost od jazyka, náboženství i stylu obživy: půdu vlastnící Arabové se chovají jinak než pastevci. V Sýrii byla konfesní polarizace před rokem 2011 minimální, dynamika války nicméně spor o politický režim a o moc postupně přetavila do výlučně konfesní podoby.

Maladaptace

Reakce na změnu klimatu se většinou rámuje pojmy mitigace (snižování emisí oxidu uhličitého), adaptace (zmírňování dopadů klimatické změny) a resilience (příprava na zvládání krizí). Nežádoucí reakcí je takzvaná maladaptace, tedy adaptace s ­negativními dopady, jež vede buď k dalšímu omezení zdrojů a větší zranitelnosti, nebo dokonce k omezení adaptability obecně. Jde například o násilné spory o lokální zdroje. Kromě často uváděných konfliktů mezi pastevci a zemědělci a bojů o vodu sem patří konflikty vzniklé v důsledku samotné adaptace, například střety mezi příjemci klimatické pomoci či adresáty rozvojových projektů. Když se v jedné vesnici postaví studna či v jedné části řeky přehrada, může se celková situace zhoršit, pokud zůstane neošetřena dostupnost vody či úrodné půdy v širším okolí. Právě nerovnost v přístupu ke zdrojům patří ke klíčovým negativním dopadům klimatické změny. Když přestanou fungovat běžné adaptační mechanismy, jako je třeba sezónní migrace, může nerovnost zdrojů vyústit v konfliktní ekonomii. Přístup ke ztenčujícím se zdrojům se militarizuje, účast v ozbrojené skupině či v nelegálním obchodě se stane jedním z mála lukrativních způsobů obživy. Rostoucí hrozba násilí přitom vede k další militarizaci. Přidávají se i jiné formy maladaptace. Regio­ny postižené mnohočetnými krizemi často přecházejí na výrobu komodit s vysokou přidanou hodnotou – typicky jde o drogy. Příkladem je mák v Afghánistánu, koka v Jižní Americe nebo captagon v Sýrii.

Právě mák je ukázkovým příkladem mal­adaptace: suchomilná rostlina, z níž se získává surové opium, přináší násobně vyšší a pravidelnější zisky než obilí. Její pěstování ale předpokládalo militarizovanou ochranu, systematickou korupci a zapojení do mezinárodních zločineckých sítí. Racionální adaptace a větší stabilita na lokální úrovni tak byla vykoupena dalším oslabením státních institucí, a tím i adaptace na sucho. Afghánistán je zemí, která disponuje nominálně nemalými srážkami a vodou, ale v důsledku absence irigačních systémů, odpovídající infrastruktury a dalších státních služeb zůstává zvlášť neadaptovaná na sucha i záplavové deště.

Drogy nejsou jen faktorem militarizace, ale i důsledkem válek. Současná vlna závislosti na captagonu zaplavila celý Střední východ. Amfetaminu podobná substance se ve velkém vyrábí v Sýrii a Libanonu. Díky nízké výrobní ceně a pověsti léčiva (a ne islámem zakázané drogy) je od Egypta po Saúdskou Arábii používán jako lék na stres, ale i rekreačně. Ve válkou rozvrácené a nedostatkem vody sužované Sýrii jeho produkce nahrazuje výpadek zdrojů a upevňuje militarizovanou a kriminální povahu státu.

Boj o pozice

Uzurpace zdrojů je strategií politických elit řady zemí. Nejčastěji se jedná o nerostné suroviny: naftu v Jemenu a Libyi, plyn u egyptského pobřeží, diamantové a zlaté doly ve Středoafrické republice, potenciálně o měď a lithium v Afghánistánu. Také ale o „politické dividendy“, jako je blokáda migrace v Tunisku. Politická moc je nakonec sama zdrojem, protože je klíčem ke zdrojům dalším. Není pak divu, že se politické elity v Egyptě, Sýrii, Libyi a řadě subsaharských afrických zemí spoléhají – i za cenu devastace vlastních zemí – na armády a militarizované skupiny, jako jsou nástupci zmíněných milicí Džandžavíd v Súdánu či ruská Wagnerova skupina.

Země disponující přírodními zdroji, ale se slabým státem jsou často vydány napospas svým sousedům. Afghánistán, Etiopie i Súdán hraničí se zeměmi, jejichž vlády rády podpoří místní militarizované skupiny, aby se těchto zdrojů zmocnily. Obrovská nádrž Millenium Dam na etiopském Nilu, která se právě napouští, je předmětem dlouhodobého (v současnosti zastaveného) vyjednávání s Egyptem, ale také důvodem jeho násilných hrozeb Etio­pii. Silné Turecko zase staví systém velkých nádrží, a omezuje tím tok vody v řekách, na kterých je závislý slabý Irák, odkud prchá čím dál více lidí před suchem právě do Turecka a dál do Evropy.

Přitom je jasné, že spory o zdroje může vyřešit pouze stabilní a široká spolupráce a infrastrukturní síla všech zúčastněných. Racionální jednání ovšem nelze očekávat. Na Evropskou unii silně ekonomicky napojené Rusko se vzdalo obchodních výhod kvůli neoimperiálnímu projektu vnitřního autoritářství, vnější destabilizace a ovládnutí části světového obchodu s obilím. Agresi na Ukrajině lze totiž také číst objektivem klimatické maladaptace: vlády zemí, jež jsou silně nebo zcela závislé na vývozu fosilních paliv, jako jsou vedle Ruska i Alžírsko, Libye, Venezuela nebo Nigérie, nemají zájem na tom, aby uspěla kolektivní odpověď na globální oteplování skrze dekarbonizaci.

Vědomí začarovaného kruhu klimatické maladaptace nás učí vnímat více a více politických a geopolitických jevů prizmatem klimatické krize. Maladaptace je přitom bohužel stále pravděpodobnější než konstruktivní adaptace, která bere v potaz jednání aktérů mimo vlastní horizont. I proto bychom ale měli s perspektivou klimatické změny pracovat mnohem aktivněji.

Autorka je politoložka.