„Jaké další cesty odporu, jiné než emigrace, si po invazi na Ukrajinu vybírají ruští literáti?“ zeptal se mě letos na jaře redaktor České televize. V duchu jsem se rozčílila. A víc než na samu otázku jsem se soustředila na tu drobnou vsuvku v ní. Copak je odjezd ze země vyjádřením odporu? Ve smyslu nechuti, ba štítivosti možná ano, ne však ve smyslu aktivního nesouhlasu. A právě tak slovu odpor rozumím. Tím spíš v daném kontextu. Odpor si představuju jako dvě síly, které tlačí proti sobě, respektive jako jednu, která odolává náporu té druhé. Zatímco emigrace podle mě znamená ústup jedné síly před druhou, jedno, zda dobrovolný, nebo nucený. Je to akt zoufalství. A tak to v tom rozhovoru taky řeknu, i když bez všech těch emocí, které ve mně vřou, a potom stočím řeč na ty, kteří v Rusku zůstávají.
„Nevím proč, ale od útlého dětství pro mě slovo ‚emigranti‘ znamenalo zlámaný život, zkázu a pocit stesku. Z knih a počínaje koncem čtyřicátých let také …
