„Jaké další cesty odporu, jiné než emigrace, si po invazi na Ukrajinu vybírají ruští literáti?“ zeptal se mě letos na jaře redaktor České televize. V duchu jsem se rozčílila. A víc než na samu otázku jsem se soustředila na tu drobnou vsuvku v ní. Copak je odjezd ze země vyjádřením odporu? Ve smyslu nechuti, ba štítivosti možná ano, ne však ve smyslu aktivního nesouhlasu. A právě tak slovu odpor rozumím. Tím spíš v daném kontextu. Odpor si představuju jako dvě síly, které tlačí proti sobě, respektive jako jednu, která odolává náporu té druhé. Zatímco emigrace podle mě znamená ústup jedné síly před druhou, jedno, zda dobrovolný, nebo nucený. Je to akt zoufalství. A tak to v tom rozhovoru taky řeknu, i když bez všech těch emocí, které ve mně vřou, a potom stočím řeč na ty, kteří v Rusku zůstávají.
„Nevím proč, ale od útlého dětství pro mě slovo ‚emigranti‘ znamenalo zlámaný život, zkázu a pocit stesku. Z knih a počínaje koncem čtyřicátých let také od vojáků, kteří během války i po ní dostávali tresty za to, že padli do zajetí, jsme se dozvídali, že ruští emigranti první vlny si doposud schraňují váčky s trochou ruské hlíny.“ To jsou slova spisovatelky Tamary Petkevičové z druhého dílu jejích vzpomínek, které celé léto překládám, i když pro těch pět set stran o každodenním životě v Sovětském svazu druhé poloviny 20. století nemám nakladatele. Překládám je beze spěchu, abych zaměstnala hlavu, abych nemusela pořád přemýšlet a odpovídat si na otázku, co už téměř dvacet let dělám mimo svou rodnou zemi, nejprve v Moskvě, a tím spíš teď tady, v gruzínské vesnici sevřené skalnatými kopci, na kterých roste hroznové víno, z něhož se v hliněných sudech zakopaných v zemi dělá polosladká chvančkara. Za emigraci se to dá označit jen sotva. A pokud, pak už ani nevím odkud.
Tamara Petkevičová o emigraci píše v souvislosti se svými přáteli – jedny tam sovětský režim v sedmdesátých a osmdesátých letech odmítal pustit, jiné tam vzápětí vyháněl. Sama o tom, že by ze Sovětského svazu odjela, nikdy neuvažovala, přestože i po propuštění z lágru, kde strávila sedm let, dál zůstávala pod dohledem státní bezpečnosti, těžko sháněla práci a byla věčně v podezření. Neuvažovala o tom pro zmíněný stesk a nejspíš i proto – jak se tak trochu zahanbeně přiznala –, že si nedokázala představit, že svoboda je ještě něco jiného než jenom život mimo území obehnané ostnatým drátem. Nicméně vnitřní svobodu si podržela i v něm – svědčí o tom přinejmenším první díl jejích vzpomínek Bolest si věk nevybírá, který česky vyšel před čtyřmi lety. V tom druhém, který mám na stole rozevřený ve vratkém stojanu vedle notebooku, Petkevičová uvádí ještě jeden argument proti emigraci: slova svého přítele, filologa Jefima Etkinda, kterého režim zbavil občanství a vyhostil ze země – mimo jiné za podporu básníka Josifa Brodského souzeného za příživnictví. V otevřeném dopise prý Etkind psal, že lidé, pokud nemusejí, odjíždět nemají, že mají pořádky měnit na místě, ve své zemi, aby v ní mohli svobodně dýchat a žít.
Když si to čtu, slovo po slově, nejprve rusky, pak totéž česky ve vlastním překladu, který neustále měním, nemůžu se ubránit a nehledat v tom podobnosti s dneškem. Mám pocit, že v této části vzpomínek Tamary Petkevičové je těch souvislostí dokonce víc než v té první o lágrovém trestu za Stalinovy vlády. Jistou podobnost nacházím i v pasáži, která s emigrací vůbec nesouvisí: popisuje autorčino zděšení z lidí, kteří upřímně plakali nad smrtí tyrana. Sama autorka čekala, že se všichni budou radovat a tančit štěstím – stejně jako ona. Něco podobného zažívám, když se teď zvenčí dívám na mlčící masu uvnitř Ruska. Ale zároveň vím, že i dnes jsou v ní „Tamary“, vždycky tam byly, ty osamělé síly odporu.
Autorka je rusistka.