LP, Polí5 2023
Některá hudba se takřka nedá poslouchat, ale skvěle se o ní píše. Finsko-česko-nizozemské trio Spermbankers představuje pravý opak. Jeho tvorba je přiznaně archaická neboli old-school či vintage, jak se dnes s oblibou říká; vychází ze žánrů jako blues nebo gospel a zní zhruba jako nejtradičnější písně skupiny The Stooges (to dává smysl – kdyby navazovali na progresivnější polohu této americké legendy, nemohli by být rockovou kapelou). Jedná se o hudbu, která je hraná s nadhledem, tedy s jistou distancí, jež mizí uprostřed koncertní vřavy, ale při poslechu desky (nebo psaní recenze) ji těžko můžete nevnímat, pokud máte alespoň základní pojem o hudebních dějinách a realitě současného světa. Recenzenti často vyzdvihují, že tvorba Spermbankers vzniká z čisté radosti z hraní a bez jakýchkoli ambic, čímž zřejmě upozorňují na to, že ani pro jednoho z muzikantů účinkování v této kapele zjevně není ústřední životní náplní. To je ale trochu pochybný hodnotící soud, protože to samé se dá říct i o nejpokleslejší zábavovce. Navíc platí, že přemrštěné ambice – takové, co se nedají naplnit – mnohdy vedou k docela zajímavým výsledkům. Příhodnější mi přijde přistupovat k produkci Spermbankers jako k hudbě, která poučeně a s respektem čerpá z minulosti a z níž je cítit láska k analogové estetice. Dokáže strhnout, musíte ale přistoupit na pravidla hry. Kytarové sólo hrané přes wah-wah pedál zašimrá v podbřišku, rozvlní boky a rozpohybuje nohy – na mě to funguje, ale asi opravdu jen na koncertě. Při psaní mi to každopádně moc nepomáhá…