S tisíci živými žít budu

S Wolkerem byly vždycky potíže. Už ro­­ku 1925, nedlouho po jeho smrti, se František Halas podílí na manifestu Dosti Wolkera!, poprvé vyjadřujícím strategii, která bude už napořád sloužit k neutralizaci Wolkerova díla: „Dostal se do čítanek. Dohořela jeho buřičská ožehavost.“ Přestože se někteří další Wolkerovi vykladači snažili udržet jej v paměti jako básníka věřícího až do konce v revoluci a eschatologické vyústění dějin („z fabrik a podkroví jdou, / svatí drží v rukou lilie, / muži kladiva a meče“), které mělo být uskutečněním, a tedy popřením snu („zabijí sny tím, že je uskuteční“), a přestože byla napsána řada textů, které Wolkerovo dílo situovaly na příď emancipační poezie, ve skutečnosti se nikdy nepodařilo zastavit jeho devalvaci. Wolker, básník hladovějících, vykořisťovaných a ponížených, jako by byl předurčen k tomu sytit čítanky plné nacionalisticko­-komunistického kýče a provokovat autentický odpor vůči literatuře zneužité mocí. A postwolkerovští mistři proletářské poezie zase Wolkerovy buřičské básně vnímali jako překážku, kterou je třeba odstranit, a umožnit tak další rozvoj avantgardní estetiky, tentokrát už nezatížené přílišnou doslovností.

Kvapné transformace

Procházíme­-li Wolkerovo dílo dnes, jako bychom se znovu postavili na kótu nula. Z úzkostného prožitku člověka pozorujícího rozvrácený poválečný svět se tu v nečekané explozi rozvíjí cit pro kolektiv a společnost; z nejistoty destruovaného individua, uvízlého kdesi v moderním bezčasí, vyvstává sociální konstrukce reality a s ní i společná budoucnost; rozporný vztah jednotlivce ke kolektivu je překonán láskyplnou vzájemností. S Wolkerem­-básníkem přichází Wolker­-lékař, který se nepotřebuje stylizovat do proletáře a má daleko i k figuře rázného anarchisty. V Hostu do domu, básníkově první sbírce, v níž nezapřel kořeny člověka vyrůstajícího v zázemí rodiny se stabilizovanými příjmy, je mladické autoreflexivní vědomí sužováno pocitem chybění – jsou tu stíny lidí, kteří nemohou být vpojeni ani do prožitku harmonie světa, ani do jeho dějin: „Ale ty, moje milá, / jsi v daleku rozsvítila / bílé okno černého činžáku (…) Myslím na ty, / jimž v mlhavém bloudění zjevil se svatý, / musím si vzpomnět i oněch, / kteří jej nespatřili, / protože očima večeři zaplatili.“

Když o Wolkerovi psal u příležitosti desátého výročí úmrtí Julius Fučík, zdůraznil jeho třídní původ a urputné úsilí překonat limity člověka, který nevzešel z proletariátu. Tvrdil, že Wolker se v Těžké hodině utekl ke strohému, hovorovému výrazu, a stvořil tak knihu, jež je „básnicky daleko méně než Host do domu“. Za tímto zvláštním paradoxem „oslabené tvořivosti“ Fučík shledává ztroskotání projektu Wolkerovy emancipace – jeho fantazie není plná, básník nedostal možnost prožít „obrovský rozmach tvůrčí síly“, jež doprovází nazření velikosti a síly revoluce.

To, že byl prostějovský básník s to po celý svůj tvůrčí život jít s dějinnou událostí číslo jedna, nicméně dokládají třebas i ostré předěly v jeho díle, kvapné transformace iniciované pocitem osobní krize a potřebou monumentalizujícího, kolektivistického patosu. Když Fučík píše, že „Wolker nepoznával svět, Wolker svět vyciťoval“, lze si připomenout slova Györgye Lukácse ve stati věnované Leninovi o tom, že „sice je povinností každého pravého marxisty pohlížet neohroženě a bez iluzí do očí faktům; že však pro pravého marxistu vždy existuje něco, co je skutečnější, a tedy důležitější než jednotlivé fakty nebo tendence: skutečnost celkového procesu, celek společenského vývoje“. Nejde tu jen o stupeň poznání na jakési neosobní teleologické linii dějin, ale o schopnost zachytit a prožít moment, v němž se celek vyjevuje, kde vzniká, kde propuká a odkud pak září do budoucnosti.

Srdce v kriminálu

Přes to všechno je dodnes Wolkerův čtenář postaven před úkol nahlédnout pod silnou vrstvu duchovní poezie, definované a předepsané třídním původem básníka. Náboženské obrazy, se kterými Wolker vyrostl a jimž vévodí Bůh ve své podstatě lidový a dobrý, je ovšem možné sledovat i v jejich nuancích. „Tento dům / je třeba svatý jako evangelium / a za těmito dveřmi může bydlet archanděl Gabriel. / Kdyby nám tak otevřel / a pozval nás k sobě, než pršet přestane, / do světnice teplé jako království boží, / to bychom se poměli, / my přesmutní křesťané / mezi oknem, stolem a postelí! / Jeden / a možná že všichni / tomu už věří, / protože předlouho stojí u zamčených dveří / a říkají do deště věci smutné a smutnější, / aby – až se dveře otevrou – / radost byla ještě větší,“ píše se v básni Noční déšť. Přesmutní křesťané nemusí mít tak daleko k zamlčenému subjektu dějin, jemuž „zavřeli srdce do kriminálu“ a znemožnili žít. Hlas shůry jim v okamžiku nejvyšší tísně ukazuje, kterak „ze srdcí lidských hlubokých závěje, / z červených květin lásky a naděje / stala se žena: / Rosa Luxemburgová“. Takto se v oblouku, klenoucím se nad celou tvorbou Jiřího Wolkera, otevírá horizont, jenž umožňuje ozřejmit a znovu prožít oba póly tvůrčího vzrušení: na jedné straně stojí člověk procitající z lidového mýtu, na straně druhé mladý muž vydávající se mýtu novému; patos reflexivního sebeohledávání nabourá básník, který našel ulici a v jejích kulisách vytvořil simplistní, vše­­obecně srozumitelný slovník revoluce. V obrazech poválečného světa se tak mohou prolínat náboženské motivy, pro budoucí básnící propagandisty nesnesitelně tradicionalistické, s intervenující proletářskou estetikou, jež v posledku usiluje o harmonické splynutí jednotlivce s kolektivem, aniž by jedno pohltilo druhé.

Je přitom možné – v rozporu s míněním Fučíka a dalších Wolkerových kritiků – vnímat toto shledání dvou emblematicky nepřátelských diskursů jako možný počátek radikálního gesta. Wolker se skrze oběť zneužitého a zotročeného člověka obrací k budoucnosti jako potenciálnímu místu osvobození. Že přitom odkazuje k motivům duchovní lyriky, ještě nemusí značit popření; naopak, z perspektivy i dnes živých snah o průnik revolučně laděné filosofie do křesťanské teologie může jít stejně tak o potřebu transgresivního pohybu přes mantinely. Tam, kde jiní spoléhají výhradně na společenskou kritiku, může přece básník postupovat intuitivně, může se domáhat obrazů přenesených z dětství do nové, dechberoucí zkušenosti, notabene zkušenosti, která svou intenzitou nejspíš vyvolává pokušení Události a Pravdy.

Vyhnout se cynismu

Měli bychom si položit otázku, zda hodnocení Wolkerovy poezie nemá být po sto letech opačné tomu Halasovu. Co když Wolkerovo domnělé vykradení a uvedení do panteo­nu čítanek předznamenává všeobecně srozumitelný odkaz budoucnosti? Když utichne revoluční lomoz, když se ukáže, že je třeba vytrvat, udržet si silnou vnitřní vazbu ke světu a vyhnout se pasti cynismu, můžeme číst jeho Svatý Kopeček: „Dříve než usneme, na svou milou si vzpomeneme, / i do snu si její obrázek v očích poneseme, / neboť ona ví, co je to láska a bolest, my od ní se to dověděli, / bolest je života půl a láska je život celý, / pro ni a pro nás a pro všechny se navzájem zaslíbíme, / pro ni a pro nás a pro všechny svět jediný postavíme. // Svatý Kopečku, kosteli vlající na hoře zelené, / korouhvi této krajiny tiché a svěcené, / spravedlivou sílu, dětské oči a jazyky ohnivé dej nám všem, / ať to, v co věříme dnes, též zítra provedem!“ Emblematická skladba, rozlomená dlouholetým úsilím pedagogů o to stvořit národního básníka, který dosáhl vrcholu moderní poezie, zůstává i po všech tragických ne­úspěších socialismu intimní vazbou k budoucnosti sycené z hlubin paměti, jež nás vytrhává z času kalendáře a dějin a umožňuje na chvíli zahlédnout přítomnost v jejím nejširším možném měřítku.

Wolker se nakonec pokusil zachytit tendenci a dát jí přesný, doslovný výraz, přiblížit se třídní, komunistické poezii – a tímto explicitním vyjádřením tendence své dílo vrhl proti celé avantgardě a nakonec i proti domnělému nepříteli, měšťákovi. A že jej nakonec měšťák pohltil svou přízní? Neberme to nijak tragicky, vždyť mohlo jít i o akt úplného, bezpodmínečného přijetí stavu světa, jejž Wolker svým dílem po­mohl vyjádřit.

Autor je antikvář a nakladatel.