Byl to jeden z těch zvláštních dní, kdy člověk nejenže nic nemusí, ale ani nemůže, protože se ocitl mimo běžné časoprostorové souřadnice. Byl to den na cestě, i když jsme zrovna nikam nejeli. Stáli jsme ve virtuální frontě na hraničním přechodu a čekali, až nám na telefon přijde zpráva, že jsme na řadě. Čas jsme měli rezervovaný na ten den, na čtvrtou hodinu ranní. Ale probudili jsme se až v sedm. Pomalu jsme vytáhli roletu, za kterou dávno svítilo slunce. Věděli jsme, že fronta už několik dní nabírá zpoždění, a tak není kam spěchat. Aktuální informace na internetu oznamovala sedmatřicet hodin. Před sebou jsme měli celý den – prázdný jako široké severní nebe bez mráčku nad našimi hlavami. A tak jsme vyrazili na cestu – tentokrát pěšky.
Už dávno pozoruju, že chůzí zabíjíme čas. Nezdá se ti? Vymlouváme se, že venčíme psa, a ten by přitom nejradši ležel u sebe v pelechu. Cestu jsme si vyhlídli ještě předchozího večera. Odbočovala z asfaltky, u které jsme bydleli ve …
