V jádru básní argentinské básnířky Alejandry Pizarnik zeje nepřítomnost a nemožnost, v krátkých prózách o hraběnce Báthoryové zase chladně obsedantní destrukce mladých dívčích těl. Všechny texty ale mají společné bydliště „v sevřené pěsti mrtvého / v paměti blázna / ve smutku dítěte“.
---
pouze žízeň
ticho
žádné setkání
dej si na mě pozor lásko
dej si pozor na tichou ženu v poušti
na pocestnou s prázdnou sklenicí
a na stín jejího stínu
---
svléká se v ráji
své paměti
nezná krutý osud
svých vidění
má strach, že nedokáže pojmenovat
neexistující
---
S košilí v plamenech skáče
z hvězdy na hvězdu,
ze stínu do stínu.
Ta, která miluje vítr,
umírá vzdálenou smrtí.
---
Tyhle kosti zářící do noci,
tahle slova jak drahé kameny
v živém hrdle zkamenělého ptáka,
tahle tak drahá zelená,
tahle horká fialová,
tohle pouze tajemné srdce.
---
Báseň, kterou neříkám,
kterou si nezasloužím.
Strach z rozdvojení
cestou k zrcadlu:
kdosi ve mně spící
ze mě jí a pije.
---
Andrému Pieyru …
