Jak vypadá turistická perspektiva, která se obejde bez selfie tyče? Stále expandující proměnu jednoho horského údolí v Krkonošsko-jesenické subprovincii a s ní i transformaci zdejšího turismu, který se v současnosti neobejde bez adjektiva „zážitkový“, reflektuje následující reportáž.
Hory zážitků. Virtuální obraz resortu Dolní Morava, ležícího v údolí pod Králickým Sněžníkem, touto nejvýchodnější krajinnou dominantou východních Čech, je vlastně skvělým příkladem Baudrillardova simulakra. Jedeme na hory, jejichž podoba se s každým dnem, a zvláště během sezóny, mnohokráte reduplikuje, neustále se vytváří a oživuje na záběrech plných nadšení a radosti. Jedeme na hory, protože tam můžeme frčet z kopce na koloběžkách, skákat na cyklistických trailech a užívat si rychlou bobovou dráhu, Stezku v oblacích nebo Sky Bridge 721. Jeho fotografie se ostatně objevila na obálce prestižního časopisu Time a od té doby se dál zmnožuje.
Děláme pouze to, co chceme?
Začínám den v Králíkách na náměstí. Dopoledne v pracovní den tu je poněkud pusto, na lavičkách sedí pár lidí a cyklistů, kteří, soudě podle bicyklů obtěžkaných zavazadly, městem jen projíždějí. Později se s jedním z nich dám do řeči u stolku v kavárně; jede populární cestu kolem hranic republiky, cpe se melounem a kontroluje v apce, jestli náhodou nezmokne. Dolní Morava ho neláká, cestou ale zahlédl nahoře na kopci konstrukci Stezky v oblacích. Nechápavě kroutí hlavu nad tím, proč tam tak odporná věc musí kazit lidem pohled na horské údolí a jeho krásný Sněžník.
Z Králíků je to do Dolní Moravy jen přes kopec. Dá se jet po železnici, ale chci si užít postupně se otevírající pohled na údolí. Cestou se pustím do řeči s mužem rovnajícím dříví do vozíku. Dolní Moravu mi líčí jako místo, kam v pátek míří houfy lidí za svými zážitky. „Dřív,“ povídá, „byl ten turistický cyklus delší, jezdili sem na týden, jenže dnes se to všechno musí stihnout o dost rychleji. Nejradši by se do apartmánů stěhovali v pátek hned ráno a v neděli odpoledne už zase jedou pryč. Vymyšleno je to dobře, to se vždycky něco postaví, aby se nalákali lidi, ti pak přijedou jednou dvakrát. Potřetí by jeli jinam, protože proč pořád sjíždět dolů po stejné dráze, tak se rychle přistaví něco dalšího a turisti se mají proč vracet.“ Místní už o žádné další návštěvníky moc nestojí. A vlastně ani o další hotely. Jenže jejich výstavbu se nejspíš zastavit nepodaří. A opravdu: vzadu v údolí se otáčejí dva obří jeřáby. Z nových hotelů jednou budou proudit turisté rovnou k nástupní plošině lanovky.
Když procházím obcí, nemám zrovna dojem, že jsem se stal návštěvníkem jednoho z nejvyhledávanějších horských resortů u nás. Momentálně se tam pokládá do země nová kanalizace a rekonstruuje se místní prodejna, auta tudy jen projíždějí a ze stavby se hrne prach. Svět, kde to žije, leží až výš proti proudu Moravy. Dolní část obce vlastně nijak nevybočuje z obrazu českého venkova – pozůstatky někdejší rozvinuté zemědělské výroby, cedule naučných stezek lákající na dějiny zdejšího systému vojenského opevnění –, jen tu snad najdete více podniků s teplou kuchyní než jinde. Většinou otevírají ve čtyři hodiny, případně mají na dveřích cedulku s nápisem „Dnes otevřeno pouze pro ubytované“. Před prodejnou, nouzově umístěnou do budovy obecního úřadu, jsou dva stoly s lavičkou. Po otevřeném prostranství tu neustále přecházejí stavební dělníci s nanuky. Že někde poblíž leží centrum turistického ruchu, připomínají nanejvýš desítky aut, která vozí na zádi kola.
Zdržím se jen na chvíli, kilometr proti proudu řeky totiž leží park, ze kterého se do sociálních sítí valí fotografie a posty, jejichž obsah je variací jednoho a téhož: Užíváme, odpočíváme, mlsáme i sportujeme, děláme pouze to, co chcem ❤❤❤…. Děkujem❤❤❤! Tady někde leží zóna, která funguje jako generátor násobícího se mediálního obsahu, jenž zasahuje další a další potenciální hosty a otevírá pohled do budoucnosti zdejší krajiny.
Zážitky na celý život
Druhý den ráno přicházím k základnímu stanovišti a infrastrukturnímu bodu nula. Stavby, které se při pohledu z dálky ztrácely mezi stromy, působí v okolí poměrně sevřeného údolí jako úplná monstra. Je zřejmé, že když nelze ubytovací kapacity rozšiřovat plošně, musí se hnát do výšky. Příjezdová cesta k lanovce a hotelům vede výš po úbočí kopce. Kdo chce po turistické značce, musí se vydat cestičkou, která působí, jako by ji tu někdo načrtl spíš z nedorozumění. Ústí přímo mezi zaparkované automobily a pokračuje zezadu kolem Horského resortu Dolní Morava. Pěší si tu připadá opravdu zvláštně a musí mu být jasné, že opravdový život začíná až nahoře nad parkovištěm. Pod lanovkou se protahuji mezi cyklisty, kteří ještě naposledy zkoušejí odskoky tlumičů, než se nechají vyvézt nahoru na Slamník, a nasazují si chrániče na kolena. Ve vestibulu odbavovací haly tisknu lístek u automatu, probíhám prodejnou sportovního vybavení a jdu se podívat na Mamutíkův zážitkový park pro děti. Tam jsou totiž Vodní ráj, Lesní království i Obří mamut pěkně pohromadě. Lanovka ukusuje z fronty lidí, přibližně dvě sedačky chodců střídá sedačka s cyklistou či koloběžkářem a sem tam se od nástupního místa ozve křik hlídače.
Zespodu si prohlížím opakující se situaci. Lidé nasedají, a sotva se odrazí od nástupního prkna, vztyčují se ze sedaček paže nebo selfie tyče. Tu už se pořizují první záběry z hor, sedačka se zvedá do výšky a celý resort zůstává po chvilce utopený dole v údolí. I s jeřáby, servisním centrem, prodejnami a Obřím mamutem.
Nahoře se proud lidí okamžitě dělí do několika dalších, jedni míří na šnekovitou rozhlednu, druzí obloukem najíždějí do ústí horského cyklotrailu, opodál stojí hlouček těch, kteří pojedou po mírně svažitých cestách úbočím kopce na terénních koloběžkách. Všude postávají jednotlivci a pořizují záběry sebe a svých rodin, fotografie přátel na pozadí horského údolí, snad jen cyklisté v očekávání náročného a pravděpodobně i místy nebezpečného sjezdu nemají pro tuto slavnostní chvíli, kdy člověk stane na vysokém kopci a přehlíží z něj celý kraj, příliš velké pochopení. Díra mezi nízkými stromy je pohlcuje jednoho za druhým v pravidelných rozestupech.
Samostatná skupina lidí se formuje před vstupem na visutou lávku. Ta se v nejvyšším bodě vznáší téměř sto metrů nad údolím a lidé, kteří sem kvůli ní jedou, ji můžou pozorovat, už když se blíží po silnici od Králíků. Jako tenká stříbřitá nit spojuje dva protilehlé kopce. K zemi je připoutána monstrózními úchyty, ty celou konstrukci drží, samo o sobě to na mě působí jako demonstrace vítězství člověka nad gravitací a vlastně také jako pádný argument pro všechny, kdo by se ostýchali vstoupit. Provozovatel této atrakce to myslí s jejich bezpečností opravdu vážně. Někteří lidé jdou radostně vstříc „garanci neobyčejného zážitku na celý život“, jiní si dodávají odvahy. Telefony a selfie tyče jsou tu už všudypřítomné, tohle je momentálně místo, kde vzniká spontánní mediální obsah, tisíce příspěvků, na nichž se lidé portrétují za slunečných dní, v mrazu, mlze, prostě kdykoli je lávka otevřená.
Mezi horami a lidmi
Je pátek, jeden z posledních dnů před začátkem letní sezóny. Představuji si, jak to tady bude vypadat za čtrnáct dní, za tři týdny, až budou ubytovací kapacity v údolí naplněny. Fronty na jednotlivé zážitky budou delší, zahrádka s výhledem naplněná, hudba znějící z reproduktorů už asi nebude působit, jako by měla přehlušit ticho okolní krajiny a bez ustání přesvědčovat přítomné, že tenhle kus hor jim takřka beze zbytku patří.
Stoupám ještě kousek po horní části sjezdovky a za chvíli mám zážitkový ráj jako na dlani. Celý tenhle generátor nevšedních životních okamžiků a kapitálu odsud vypadá jako nicotný, i to ocelové vřeteno vyhlídky působí jen jako dočasná hříčka proti mase okolních hor a doširoka otevřenému prostoru. Stojím na cestě, kde se větví turistické stezky do nejrůznějších stran, je tu už opravdu ticho, do kterého občas zakřičí kroužící dravec. Sky Bridge mi leží u nohou, dalo by se říct, Sky Bridge a desítky lidí, kteří se pomalu sunou z jednoho konce na druhý a neustále se zastavují a pořizují nové a nové snímky. Tady nahoře je čas přemýšlet nad příběhem jednoho cílevědomého a šikovného muže z Dolní Moravy, který dlouhá léta budoval zdejší resort a kterému se podařilo proměnit místní turistiku k nepoznání. Později, cestou na Králický Sněžník, už z onoho davu houfujícího se u lanovky nepotkáte takřka nikoho, to až nahoře na vrcholu hory, kde se sbíhají cesty z Polska a protilehlého horského hřebenu. Cestou mám příležitost mluvit s jednou milou, nahodilou turistkou, mimo jiné třebas o tom, jak moc se asi proměnil zdejší turismus. Dříve tu lidé šplhali po prudkých stráních, aby si z nich prohlédli velkou část české i polské krajiny, dnes si s takovým cílem očividně vystačit nedokážou. Mezi jejich zážitek z hor a hory samotné se totiž vsunul prostředník: obraz lidí, kteří si užívají a jimž je třeba také tyto zážitky poskytnout, aby se vůbec mohla vést řeč o turismu.
Když pak shlížím na krajinu utopenou hluboko pod námi, na miniaturní vyhlídkovou konstrukci, nemůžu se zbavit pomyšlení na to, že všechny tyhle hříčky jsou tu instalovány jen dočasně.
Autor je literární kritik a antikvář.