Z Gruzie se během posledních dvou let stalo místo, kde se potkávají ruské rodiny rozdělené válkou. Přijíždějí sem ti, kteří zůstali v Rusku a evropské vízum dostanou jen sotva, zatímco do Gruzie smějí bez víza. A dávají si tu sraz s těmi, kteří žijí v zahraničí a od začátku války se návštěvám rodné země raději vyhýbají – anebo jim už dávno propadly ruské doklady. Jako třeba Alle, která žije v Kalifornii a má jakýsi provizorní americký pas, s nímž smí jen do několika málo zemí. Neviděly jsme se sedm let. Narodily se jí mezitím dvě dcery. Stojíme v dešti u voliéry s papoušky v gruzínském přístavním městě Batumi a pokračujeme v rozhovoru přerušeném někde na Kutuzovském prospektu v Moskvě. A z Moskvy sem přiletěla Nina, Allina máma, která teď obléká děti do pláštěnek a jde s nimi krmit pávy s olámanými ocasy. Z Ruska postupně přijede ještě bratr, babička a dvě kamarádky.
S Ninou se později, když už zase vyšlo slunce, procházíme po nábřeží. Míříme do zahradní restaurace v přístavu, kde je cítit nafta a odkud vyhlížíme loď, na kterou bychom měli za pár dní nasednout a přeplout na ní Černé moře – dva a půl dne a budeme v bulharském Burgasu. Cestou k restauraci procházíme turistickou zónou. Prodavači nám vnucují kelímky s temně fialovou dužinou nějakého exotického plodu, průvodci nás zvou na projížďku po moři nebo exkurzi po městě. Netečně je míjíme a probíjíme se davem, který v jednom místě zhoustne tak, že se musíme zastavit. A spolu se všemi přes les zvednutých rukou s mobilními telefony sledujeme pomalý pohyb dvou ohromných lidských těl – mužského a ženského – sestavených z kovových prstenců a plátů. Přibližují se k sobě čelem, na okamžik splynou v jedno a pak se zase zády od sebe vzdalují. V roce 2007 to sousoší s názvem Muž a žena vytvořila gruzínská sochařka Tamara Kvesitadzeová. Na batumské nábřeží bylo umístěno o tři roky později, už s novým jménem: Alí a Nino. Stojí za ním hned několik příběhů.
První je příběh o lásce. O lásce mezi muslimským ázerbájdžánským šlechticem Alíchánem Šírvanšírem a gruzínskou křesťanskou princeznou Nino Kapianiovou, kteří se potkali v kosmopolitním Baku. Odehrává se krátce před první světovou válkou, během ní, v průběhu nedlouhé nezávislosti Ázerbájdžánu a končí jeho okupací bolševiky. Vypráví ho román Alí a Nino neznámého autora, který se skrývá pod pseudonymem Kurban Said. Příběh je to samozřejmě tragický. Ne však proto, že milenci pocházejí z rozdílných světů. Nikdo jim ve sňatku nebrání. Ano, Nino se svému ženichovi přizná, že se bojí světa, ve kterém Alí žije, a trvá na tom, že na rozdíl od něj Gruzie není žádná Asie, ale země na východě Evropy. A když později v Teheránu, kam utečou před válkou, vidí, jak se její muž o náboženském svátku bičuje na ulici, zděšená promluví o propasti, která se mezi nimi rozevřela. Nicméně po návratu do svobodného Baku, které – jak jásá Nino – patří teď Evropě, se jim ji podaří překlenout. A znovu se k sobě blíží jako ony dvě sochy na černomořském pobřeží. Avšak stejně jako ony jen dočasně. Definitivně je rozdělí vpád Rudé armády, před níž Nino uteče do Gruzie, zatímco Alí zůstane, aby bránil svou republiku – a spolu s ní umírá.
Druhý příběh je příběhem samotného románu. Poprvé vyšel německy v roce 1937 ve Vídni a dodnes se vedou spory o jeho autorství. Rukopis beze stopy zmizel. Před druhou světovou válkou vyšlo několik překladů včetně českého. Nicméně bestsellerem se román stal až v sedmdesátých letech, kdy ho do oběhu vrátila jedna berlínská výtvarnice. Vzpomněla si, že jí učaroval, když ho četla, vypátrala ho v antikvariátu a iniciovala nové vydání. Líbí se mi ten čtenářský zápal, který dokáže z nenápadné knížky udělat literární dílo světového formátu. Jako když Susan Sontagová v Londýně našla na trhu se starými knihami Léto v Baden-Badenu Leonida Cypkina.
Třetí příběh je můj vlastní, odehrává se v moskevské čtvrti Sokolniky, v malé kuchyni přízemního bytu. Básník German Lukomnikov v ní vaří čaj, krájí k němu citron a do středoasijské mističky dává maminčinu zavařeninu z fejchoy. Při pohledu na tu zelenou hmotu začne vzpomínat na své bakuské dětství a z knihovny přeplněné tenoučkými svazky básnických sbírek vytáhne Alího a Nino v ruském překladu. „Na, projdi se po mém rodném městě,“ podá mi knihu.
I na Germana si vzpomenu, když stojím před těmi pohybujícími se kolosy, za nimiž prosvítají moře a hory. A doufám, že snad už brzy se i já k němu zase přiblížím. Zatím si s Ninou a Allou slíbíme, že se tady, v Batumi, budeme potkávat každý rok.
Autorka je rusistka.